Debutový román Klub německého novináře Takise Würgera (nar. 1985) kombinuje prvky univerzitního románu a detektivní prózy, přičemž kriminální linie zůstává dlouho zahalená, a nebýt nenápadných, avšak četných upozornění na její neustálou (byť zdánlivě latentní) přítomnost, mohl by Klub svádět k označení „koncová detektivka“, budeme-li parafrázovat Škvoreckého a jeho Lvíče. Přestože v Klubu je zločin a jeho řešení hlavní hybatel děje a katalyzátor příběhu, jako čtenáři se k němu – spolu s hlavní postavou, německým studentem a boxerem Hansem – dostáváme až postupně, výrazněji zejména v poslední třetině knihy. To ovšem není vůbec na škodu: Takis Würger si z detektivních próz vypůjčuje některé postupy a užívá jich ke stavbě zápletky a jejího rozuzlení, zároveň však cítíme, že „případ“ není to, o co autorovi jde primárně. Ostatně v samém závěru pak zjišťujeme, že hlavním cílem není vyřešit zločin, nýbrž odčinit ho pomstou.

Tajemství univerzitního klubu
Úsporný román Klub je vyprávěn hlasy devíti různých vypravěčů, z nichž některým autor propůjčil víceméně epizodní role: například prodavač obleků Ryder vypráví jedinou krátkou kapitolu, avšak – podle očekávání – její zařazení není nikterak samoúčelné. Naopak tím, jak svou osamělostí vyčnívá, jako by autor chtěl upozornit, že těch několik málo informací, které se z ní dozvíme, bude později patřit k nejdůležitějším. Ryderova kapitola mimo jiné připomíná, že detektivní zápletka v pozadí příběhu stále trvá, přestože hlavní vypravěč se jí momentálně spíše vzdaluje.

Tímto hlavním vypravěčem je německý sirotek Hans, který po smrti rodičů navštěvuje církevní školu, kde se mimo jiné naučí boxovat. O něco později ho jeho nevlastní teta Alex (jež je taktéž občasnou vypravěčkou románu) pozve do Anglie, zajistí mu místo na univerzitě v Cambridge a také členství v elitním Pitt klubu. Zde Hans od Alex (a její studentky Charlotte, jež je nakonec mnohem důležitější, než se zpočátku zdá) dostane úkol vyšetřit několik let starou událost, o jejímž pozadí odmítá Hansovi cokoli prozradit dříve, než to sama uzná za nevyhnutelné. Alex i Charlotte se s Hansem sice střídají ve vyprávění, avšak autor udržuje v nevědomosti i čtenáře. Činí tak s citlivostí, tudíž nevzniká dojem křečovitého zatajování či obcházení kolem, jen aby autor nemusel nic prozradit příliš brzy.

Rvačky, pitky, dekadence
Aktivity univerzitního Pitt klubu se centralizují k takovým, jaké může i nepoučený čtenář u klubů vyhrazených pro bohatou smetánku mladých mužů předpokládat – divoké pitky, dekadentní večírky, drogy. Atmosféru klubu samozřejmě definuje i přetlak testosteronu a podle toho očekávatelné nahlížení na ženy a zacházení s nimi. Otázka misogynie a násilí na ženách je pak hlavním tématem samotné detektivní zápletky, tu ovšem prozrazovat nebudeme, neboť bychom tak případné čtenáře mohli připravit o požitek nejen z vyřešení záhady, ale i z postupného odhalování, čeho se vlastně ona záhada týká. A právě to je v případě Klubu nečekaně otázka zajímavější než samotné řešení detektivní zápletky. Ta by koneckonců příliš neobstála v čistě detektivním románu, avšak zde funguje právě tak, jak má. Drží punc tajemna a přitom na sebe nestrhává pozornost, která je věnována mnohem zásadnějším otázkám. Další důležitou aktivitou klubu je box, na nějž autor klade největší důraz zejména skrze mužské vypravěče. Mezi ty patří i epizodní postava boxera přezdívaného Magic Mike. Její zařazení není pro vyznění příběhu samo o sobě nijak stěžejní, přesto díky ní můžeme jasněji vidět další rovinu románu o zbohatlických rozmazlených mladících: morálně silný charakter není žádným předpokladem pro vítězství a získání úcty, přestože tato myšlenka zůstává vyjádřena nanejvýš nepřímo a velmi symbolicky. Nemohu se však ubránit dojmu, že Magic Mike coby vypravěč by si přece jen zasloužil prostoru o něco více, neboť jeho jediná kapitola z textu vyčnívá pro přílišnou nedořečenost a z určitého hlediska i nadbytečnost.

Klub v klubu
Kromě samotného Pitt klubu a účasti jeho členů na prestižních univerzitních boxerských turnajích i dalších zápasech je s boxem spojen ještě jeden klub, čítající vždy maximálně pět členů (vždy boxerů), a tak máme co do činění s tajným klubem v rámci elitního polotajného klubu. Tento kompletně utajený malý spolek je pak alfou i omegou celé události, k jejímuž vyšetření byl tetou Alex povolán z Německa Hans. Někteří čtenáři jistě v tuto chvíli zbystří, zda Würgerův Klub není do určité míry parafráze Palahniukova Klubu rváčů, ostatně paralel najdeme několik – od důrazu na fyzické souboje (včetně těch mimo ring či těch v ringu, avšak tajných a ilegálních – bez přítomnosti lékaře a prakticky i pravidel) přes maskulinní prostředí až po název Pitt klub, který by snad mohl svádět k výkladu, že je to narážka na filmovou verzi Klubu rváčů. Avšak cambridgeský University Pitt Club, o kterém Würger píše, je klub skutečný a podle medailonu byl autor během studií jeho členem. A přestože Würger pracuje s podobnými tématy jako Palahniuk, nakládá s nimi jiným způsobem: testosteronem ovládaný spolek u něj funguje jako prostředek k otevírání tématu elitářství, pocitu nadřazenosti jeho privilegovaných členů a zdánlivé bezúhonnosti těch, kdo mají prostředky, aby si koupili beztrestnost. Neméně důležité je samozřejmě i téma násilí páchaného na ženách a otázka viny u těch, kteří se sami vinni necítí.

Neubráním se však pocitu, že Würgerovi se příliš dobře nepodařilo postihnout jeden z bezděky vystupujících motivů, kterým je otázka kolektivní viny – Hans, už jako člen klubu, najde mezi ostatními mnoho přátel, avšak ve chvíli, kdy se dozví pravou povahu spáchaného zločinu, nezdráhá se považovat za vysloveně odporné všechny členy Pitt klubu. A to právě i včetně svých někdejších přátel, přestože viníky konkrétní události těžko mohou být všichni a je více než pravděpodobné, že většina členů klubu o těchto událostech ani neví. Výjimku mezi ostatními nenáviděnými tvoří snad jedině boxer Billy – odstrkovaný a vysmívaný pro svou homosexualitu a chudé poměry, z nichž pochází. Snad jediní členové klubu, kteří proto Billym neopovrhují, jsou právě Hans a jeden z trenérů boxu. Fakt, že i samotná podstata postavy Billyho je opředena lží, která vysvitne až v samotném závěru, jen potvrzuje vrtkavost pravdy, což je další motiv nenápadně vystupující z různých částí textu a v různých kontextech.

Co však Würger vykreslil nejautentičtěji a i přes malý rozsah své knihy do hloubky, je zejména samotná iluzornost elitního postavení. Na jedné straně nechává vyprávět postavy, jež do klubu patří a jsou na to patřičně hrdé, na straně druhé promlouvá Hans, který se do klubu dostane víceméně proti své vůli, a na straně třetí stojí čínský student Peter Wong: přehnaně snaživý a prudce inteligentní, ochotný udělat prakticky cokoli, jen aby se mohl stát členem Pitt klubu, přestože jeho představa, co se v něm odehrává, je jen velmi obecná. Na tom však vůbec nesejde – Wonga vlastně nezajímá, co se na schůzkách klubu děje. Jediné, na čem záleží, je prestižní postavení plynoucí ze samého členství. Je škoda, že tuto zajímavou postavu nenechal autor výrazněji zasáhnout do zápletky a že její příběh ukončil hned poté, co ukázal hranice jejího sebeobětování ve snaze získat členství v klubu. Ani tak se ovšem nedá tvrdit, že jde o postavu zbytečnou, neboť pokud jde o přiblížení těchto univerzitních spolků (mnohým z nás známých spíše z filmové a televizní americké produkce) a posedlosti po lepším postavení na univerzitě a v budoucnu snad i ve společnosti, stává se Peter Wong důležitým aktérem, střípkem mozaiky dokreslujícím možné perspektivy, jak na tyto jevy nahlížet.

Takis Würger ve svém debutu ukazuje nejen svět privilegovaných vrstev na prestižní univerzitě, jeho pojetí zmíněného mikrosvěta má univerzálnější charakter. Zabývá se otázkou síly kolektivu a taktéž zkouškou charakteru jednotlivce i morálním dilematem, zda je správné dopustit utrpení, pakliže tím předejdeme utrpení jinému. Tato témata navíc zasazuje do lákavého prostředí tajemných univerzitních bratrstev a okořeňuje detektivním pátráním. Působivost autorského stylu pak podtrhuje dobře zvládnuté střídání vypravěčů, již jsou často po stránce jazykové (což je v našem případě pochopitelně zásluha také překladatelky Ivy Kratochvílové) i po stránce myšlenkového světa a názorů dostatečně odlišní a pestří, aby nesplývali dohromady i přes svou početnost a velmi omezený prostor, jaký některým z nich Würger ve své próze vyměřil.

Takis Würger: Klub. Přel. Iva Kratochvílová, Host, Brno, 2019, 222 s.