Britská spisovatelka Katherine Rundellová (nar. 1987) pochází z Kentu, ale jako dcera diplomata prožila deset let svého dětství v Zimbabwe a posléze nějaký čas v belgickém Bruselu. Po návratu do Anglie vystudovala angličtinu na Oxfordu, kde také dokončila doktorské studium s prací o metafyzickém básníkovi Johnu Donneovi. Jak sama říká v několika rozhovorech, již odmalička si přála být spisovatelkou a psát knihy pro děti se rozhodla hlavně kvůli dětské představivosti, která si každý příběh dokáže dle libosti dotvořit. Své první tři romány pro děti The Girl Savage, Rooftoppers a The Wolf Wilder autorka vydala v rychlém časovém sledu, druhý v pořadí vyšel česky pod názvem Střechy Paříže (Albatros, 2017). V češtině byly též vydány její kiplingovské příběhy Dál do džungle. Příběhy pro Mauglího. V každém z jejích románů jsou hlavními hrdiny děti, které zažívají neobvyklá dobrodružství, ať už skotačí na pařížských střechách, což mimochodem odkazuje na zálibu samotné autorky, jež lezla po střechách Oxfordské univerzity, nebo žijí se smečkou vlků v ruské divočině. Autorka za svoje knihy také obdržela několik ocenění, například Waterstones Children’s Book Prize nebo Boston Globe-Horn Book Award, kterou získal i slavný Terry Pratchett a která představuje jednu z nejprestižnějších cen na poli dětské literatury. Ve svém nejnovějším románu Dobrodruh (The Explorer, 2017) Rundellová dětské hrdiny přesouvá z Evropy do Amazonie, kde sama v roce 2015 prošla kurzem přežití.

Dobrodružný příběh začíná zřícením letadla, ve kterém se skupinka čtyř dětí vrací do brazilského Manausu. Jako zázrakem nehodu přežijí a zjistí, že se ocitly uprostřed amazonského pralesa pouze s jednou mentolkou v kapse. Vedení dětské party se ujme nejstarší člen, britský chlapec Fred, který v Anglii navštěvuje internátní školu. Nejslabším článkem skupiny je pětiletý Max, kterého má na starost jeho starší sestra Lila. V divočině se s nimi ocitá ještě Con, osiřelá dívka, která bydlí u tety. Děti se nejprve rozhodnou najít si vhodné přístřeší a obstarat si něco k jídlu. Zjistí, že se nachází blízko řeky, kde se sice mohou koupat a nabírat z ní vodu, ale musí si dát pozor na piraně, jež se v ní nečekaně objeví. Autorka se při popisu objevování amazonské divočiny zaměřuje na to, jak děti postupně upouštějí od zaběhlých civilizačních návyků, například když se na samém počátku dobrodružství rozhodnou vytvořit si místo záchodu „zástrom“, a přistoupí na hru o přežití, kdy se musí spokojit s požíváním larev a čerstvého ovoce, postavit si vor nebo se naučit rozdělávat oheň. Rundellová však poukazuje také na konflikty, které mezi dětmi propukají, a na to, jak se postupně učí brát ohled jeden na druhého.

Když se Fred a Con jednoho dne rozhodnou vyšplhat do koruny stromů, aby ukradli med z hnízda divokých včel, naleznou podivnou mapu, v níž je zakreslena cesta k místu označenému křížkem. Fredovi mapa nedá spát a přemýšlí, kam by je mohla dovést. Po lesním požáru se děti přesunou blíže k místu zakreslenému na mapě a narazí na kamenné město a jeho jediného obyvatele – podivínského dobrodruha. Ten se děti nejprve snaží vyhnat, ale nakonec svolí, aby u něj zůstaly.

Ačkoli je předlohou tajemného muže viktoriánský badatel Percy Fawcett, který v amazonském pralese hledal ztracené město, v příběhu tato postava zastává spíše roli učitele, který se dětem snaží otevřít oči a nabádá je k objevování krás divoké přírody. Z jeho úst také zaznívají ekologická varování, která jsou aktuální zvláště dnes, kdy je amazonský prales soustavně vypalován a ničen: „A uřízni jen tolik, kolik potřebuješ. Nekřečkuj. Nech tam toho dost, aby se strom mohl zahojit. Největší hrozbou živé přírody je člověk, na což nejsem zrovna pyšný.“ Dobrodruh děti rovněž učí, že strach a odvaha se nemusejí nutně vylučovat a že dobrodružství může zažít každý, kdo je vnímavý ke svému okolí: „‚Nemusíte být v džungli, abyste se stali dobrodruhy,‘ pokračoval. ‚Každý člověk na této zemi je dobrodruh. Být dobrodruhem neznamená nic jiného než věnovat pozornost okolí, to je celé. Pozornost. O to vás svět žádá. Když mu budete bedlivě věnovat pozornost, když o něj budete pečovat, budete v bezpečí, jak jen to půjde.‘“ Dobrodruh tak dětem nejen pomáhá dostat se zpátky domů, ale především jim ukazuje, že žít lze daleko vědoměji a jinak, než je v západní civilizaci zvykem. Jak autorka naznačuje na konci románu, nechtěné uvíznutí v drsné divočině tak nemusí představovat doživotní trauma, ale jakousi epifanii, jež hlavním hrdinům příběhu změní náhled na svět. Rundellová tak dostála svému záměru napsat knihu, ve které by děti objevily, že svět je daleko krásnější a složitější, než si možná vůbec dovedou představit.

Pozoruhodná je také autorčina snaha vylíčit rozdílnou perspektivu dítěte a dospělého, jež často vede ke vzájemnému nepochopení. „‚Svět přesahuje lidskou představivost; jak by mohl být jednoduchý?‘ Ponořil se do vody, jeho tělo zmizelo pod černou hladinou, a když se vynořil, držel v dlani cosi, co připomínalo úhoře a zmítalo se mu na prsou. Muž pokračoval jakoby nic: ‚Člověk může milovat a zároveň mít strach ze zodpovědnosti, kterou láska přináší. Tajemství může být sobecké i nutné. Proboha svatého, chlapče, pravda je stejně ožehavá a rozmanitá jako sama džungle.‘“ Na jednu stranu Rundellová sice v několika kapitolách kriticky popisuje mnohdy sobecké chování dětí, které nic nemusí a spoléhají se čistě na dospělé „zachránce“, ale na druhou stranu čtenářům v retrospektivních úvahách nebo snech hlavních postav předkládá i negativní rodičovské příklady, například nedostatečnou pozornost vůči dítěti nebo přílišné pedantství a lpění na spořádanosti. Román Dobrodruh dětskému čtenáři (zhruba od devíti do patnácti let) nabízí napínavý příběh s rychlým spádem, který je zasazen do působivě vykresleného prostředí deštného pralesa. Jeho environmentální přesah zaujme zvláště milovníky přírody, vedené k šetrnému chování k životnímu prostředí. Dobrodruh tedy děti nejen pobaví, ale také poučí a ukáže jim, že v době konzumu a masového turismu je více než kdy předtím potřeba zachovávat některá místa naší planety nedotčená.