Nakladatelství Argo vydalo jako čerstvou novinku souborné vydání všech čtyř románů Červený trpaslík, napsaných autory scénáře ke stejnojmennému britskému science fiction komediálního seriálu. Nejedná se o nové knihy – vždyť první z nich (Nekonečno vítá ohleduplné řidiče) vyšla v originále již rok po premiéře první řady seriálu (v roce 1989) a v češtině roku 2002 (a pak ještě v druhém vydání v roce 2012, stejně jako všechny ostatní díly). Avšak souborné vydání kompletní románové série je světový unikát.

Televizní seriál na konci osmdesátých let stvořili scenáristé Rob Grant a Doug Naylor a po několika přestávkách vzniká dodnes. Jeho obliba a početná fanouškovská základna mu dávno přinesla kultovní status. Těžařskou vesmírnou loď Červený trpaslík o velikosti menšího státu potká nehoda, při níž zahyne prakticky celá posádka. Jediný přeživší David Lister, který byl v době nehody byl za trest ve „stázové komoře“, tedy zmrazen v čase i prostoru, se probouzí po třech milionech let. Lister není zrovna ideál posledního zástupce lidského rodu. Je líný, nepořádný, ne zrovna nejbystřejší a místy otravný, nelze mu však upřít sympatie, zejména proto, že navzdory všemu je vlastně férový a obětavý. Společnost mu dělá lodní počítač Holly s IQ 6000 (po dlouhé době osamocení je však značně senilní), holografická simulace mrtvého kolegy Arnolda Rimmera (neurotický, neoblíbený, neschopný a puntičkářský hnidopich), dále Kocour – bezejmenný tvor, který se po třech milionech let vyvinul z kočky domácí (a zdědil většinu jejích vlastností) a časem se k posádce připojí ještě android Kryton, původně sestrojený k domácím pracím. Tento nesourodý tým přímo vybízí k mnohým kolizím a problémům, zvláště díky neslučitelným charakterům, pohledům na svět, touhám a tak dále. A to ještě nehledě na problémy, které přijdou zvenku, z chladného a nehostinného vesmíru…

Z této výchozí situace vyrostl seriál, původně vysílaný mezi lety 1988 a 1993, později obnovený v sezonách 1997 a 1999. Nakonec se dočkal dalších sérií ještě v letech 2009, 2012, 2016 a 2017 a jedné speciální epizody odvysílané letos, tedy roku 2020. Není divu. Červený trpaslík je založen na břitkém britském humoru, výborných hláškách, leckdy bizarních situacích, skečových scénách, zajímavých charakterech a originálních příbězích na pomezí science fiction a naprosté parodie science fiction i sebe sama. Otázka, zda může seriál stojící na skečích (a přiznejme si, přímo přeplněný dírami v příběhu, chybami a popíráním vlastních tvrzení, což my skalní fanoušci rádi přehlížíme) fungovat v románové podobě, se přímo nabízí.

Hlavní důvod, proč funguje bezmála výborně, patrně souvisí s tím, že se nejedná o scénáře přepsané do knižní podoby. Naopak, děj hned první knihy svazku Červený trpaslík: Omnibus (tedy Nekonečno vítá ohleduplné řidiče) začíná dávno před dějem seriálu. Čtenáře tedy uvádí do situace a odhaluje minulost postav, jež zůstala televizním divákům skrytá. Avšak ani ve chvíli, kdy se v textu začne objevovat nemálo ze seriálu známých situací, nemizí potenciál zaujmout i ty, kdo znají předlohu zpaměti: první kniha sice částečně kopíruje přibližně polovinu epizod první řady seriálu (a něco málo i ze druhé sezony), avšak notoricky známé situace zasazuje do nových kontextů, přináší varianty, často fantastičtější než ty zfilmované, a co je hlavní – autoři opravují příběhové díry a logické nedostatky. Buď vysvětlují, jak došlo k některým rozhodnutím a dějům (např. konečně dává smysl, proč byl Lister tak hloupý, aby přinesl na palubu zvíře, které neprošlo karanténou, a navíc se s ním vyfotil a poslal fotku vyvolat do lodní laboratoře), nebo scény upravují, aby zapadaly do celkové konzistence a nenarušovaly logickou strukturu příběhu a fikčního světa. Činí tak, aniž by kladli na čtenáře nároky na znalost seriálu; zkrátka píší svébytné dílo, jež je navíc velice zábavné.

Scénky z jednotlivých epizod jsou provázané a vytvářejí jednolitý románový celek, navíc s velkou spoustou „bonusového materiálu“. Jinými slovy: Nekonečno vítá ohleduplné řidiče nekopíruje seriál, mnohé z něj v něm chybí, ale zase naopak obsahuje mnoho a mnoho nových pasáží. Vypíchněme alespoň poslední část, v níž hrdinové uvíznou ve virtuální hře „Lepší než život“ (taktéž známé ze seriálu, avšak ve zcela odlišné podobě) a autoři nás provedou místy až vianovsky vykresleným světem (zejména co se týká Rimmerových dekadentních večírků s opékanou žirafou a Kocourova ostrova poblíž Dánska, kde vodní příkop plný čerstvého mléka a ježdění na dinosaurech představují v celkovém bezmála surrealistickém pojetí pouhou třešničkou na dortu).

Následující román Lepší než život pak plynule navazuje na předchozí děj a utvrzuje dojem jednoho velkého románového celku. Zpočátku dochází k citelnému žánrovému posunu – od parodické space opery autoři volně přecházejí k akční honičce místy až bondovské dynamiky, přestože osobitého humoru neubývá. Ve druhé části ovšem Lepší než život mírně trpí snahou autorů nahustit a propojit co nejvíce zápletek ze seriálových epizod do jednolitého děje, dávkovaného v relativně úsporných kapitolách. Fanoušek seriálu tak může nabýt pocitu jisté zkratkovitosti, založené zároveň do velké míry na přepisu známých scén a dialogů (nutno ovšem podotknout, že jejich komika působí i na papíře výborně), čtenář seriálu neznalý se pak možná ztratí v příliš rychlých přechodech mezi všemi okolnostmi, které (ve svižném sledu za sebou, přestože narativně je propojení funkční) zrovna ohrožují posádku. Výsledkem může být v obou případech pocit mírné uspěchanosti a nedotaženosti, která o to víc bije do očí po dočtení lépe propracovaného románu Nekonečno vítá ohleduplné řidiče.

Třetí část druhého románu (mimo jiné obsahující nenásilně podané, a přesto naléhavé ekologické poselství, zabalené do ztřeštěného trpaslíkovského humoru) zase rychle nabírá vlastní směr a ukazuje, že Rob Grant a Doug Naylor jsou jako spisovatelé nejsilnější, když se odchýlí se od vlastní scenáristické předlohy a dovolí si naservírovat děje a obrazy seriálovým dílem jen volně inspirované. Ostatně fakt, že práci s představivostí v próze nijak neomezuje výše televizního rozpočtu, jim jedině hraje do karet. Například popisy pohoří sestavených z nekonečných lánů zelených skleněných lahví místy působí, jako kdyby je psal A. C. Clarke v sebeparodickém návalu nebo ráno po divokém večírku.

Vedle clarkovských popisů a zápletky zde pozornější čtenáři zachytí i nečekané biblické parafráze, avšak považuji za vhodné zopakovat, že i přes takto vážné aluze je dílo stále primárně humoristické a dynamicky zábavné a bez problému drží pohromadě i ve chvíli, kdy se opět přikloní k víceméně kopírování jedné z epizod původní televizní série (konkrétně jde o epizodu Polymorf ze třetí řady seriálu).

Pro následující dva romány se autorské duo rozdělilo, a tak na Lepší než život navazuje Poslední člověk, jehož autorem je pouze Doug Naylor, mimo jiné sólový tvůrce pozdějších sezon původního seriálu. Autor na předchozí společný román navazuje velmi volně a prostřednictvím několika dějových zkratek přivádí na scénu obměněnou posádku, v níž lodní počítač Holly nahradila Listerova původně dávno mrtvá přítelkyně Kristina Kochanská. Posádka se též z obřího Červeného trpaslíka přesunula do záchranného modulu Kosmik. Naylor pak posílá „hochy z Trpaslíka“ do alternativního vesmíru, přičemž si, zejména zpočátku, mohutně pomáhá hláškami a scénami z původních scénářů.

Přestože jeho sólový román je slabší než oba předchozí, stále se mu daří držet více než slušnou úroveň a dynamiku vyprávění, jehož ústředním námětem je volná parafráze slavné povídky Minority Report Philipa K. Dicka. Ostatně částečně dickovské temnější pojetí a (ne tak dobře zvládnuté) téma roztříštěnosti a rozdvojenosti reality knihu odlišuje od předchozích nejcitelněji. Výsledek je však místy rozpačitý. Občas se zdá, že si Naylor ukousl až příliš velké sousto, a výslednému efektu nepomáhá ani autorovo příliš časté opakování dříve řečených faktů. Zlepšení přichází přibližně ve druhé polovině románu, kdy zápletka dostává jasnější obrysy a začíná být přímočařejší. Přestože Naylorův styl psaní není tak zábavný a mírně překombinovaný příběh zbytečně natahuje, ani Poslední člověk čtenáře neurazí a autorovi musíme přiznat, že přinejmenším s původním materiálem pracuje svébytným způsobem. V závěru jeho samostatné knihy dojde celá sága završení tak, až zdánlivě pro další pokračování není místo. Prozraďme alespoň, že Naylor přichystal svým nepravděpodobným hrdinům šťastný konec, ačkoli ne všem bylo dovoleno se ho dožít. Fakt, že Naylor jako tvůrce seriálu od roku 1999 „osiřel“, a navzdory tomu napsal řadu výborných epizod, dokazuje, že jako scenárista je mnohem zdatnější než jako spisovatel.

Přesto je to Rob Grant, kdo celý svazek uzavírá čtvrtým románem s názvem Pozpátku. Jak hned za prologem předznamenává, Pozpátku navazuje na druhý román svazku, tedy na Lepší než život. Posledního člověka a Pozpátku tak můžeme považovat za dvě různé možnosti, jak se dále děj mohl vyvíjet, či spíše – a více v trpaslíkovském duchu – za dvě alternativní reality. Ostatně tématem alternativních realit se shodně zabývají i oba zmíněné romány a Grantovo Pozpátku tak činí s o něco menším počtem paradoxů a logických nevyjasněností, zároveň s větším smyslem pro humor. Značná část děje se odehrává na alternativní verzi planety Země, na níž však čas běží opačným směrem. Seriáloví fanoušci jistě zbystří v tušení námětu jedné z epizod. Prozraďme jen tolik, že i tentokrát se jedná o velmi volný námět. Prostor, který poskytuje román, ovšem námětu v tomto případě jedině prospívá, Grant ze světa vytěžil mnohem více, než kolik mu mohla coby scenáristovi poskytnout ani ne půlhodinová epizoda (ačkoli například u Pistolníků z Apokalypsy ze šesté řady, které ve svém románu taktéž využívá, zůstal potenciál nevyužitý a přítomnost této seriálové zápletky nakonec vyznívá nadbytečně). Na rozdíl od Naylora a jeho Posledního člověka Grantův text překypuje mnohostí nových hlášek a vtipných přirovnání, která jako by vypadla z původních scénářů, přestože jde často o čistě románovou záležitost.

Ačkoli Grantův samostatný počin je přinejmenším o třídu propracovanější a o dvě zábavnější než Naylorův Poslední člověk, ani Pozpátku nedosahuje kvality prvních dvou románů. Grant a Naylor zkrátka nejlépe fungují v tandemu. Oba naštěstí k románovým verzím svého nejslavnějšího díla přistupovali tak, aby měl co nabídnout oběma skupinám čtenářů. Na ty, které kult Červeného trpaslíka minul, tak čeká výborná humorná science fiction, plná nečekaných zvratů, brilantních hlášek a dobře zapamatovatelných charakterů, zatímco seriálovým fanouškům nabídne alternativní verze a netušené kontexty oblíbených příběhů, orámované notoricky známými scénami, bez nichž by to ani nemohl být ten pravý Červený trpaslík.