Autorka (nar. 1978) v předmluvě uvádí, že všechno začalo v roce 2006, kdy si založila blog na LiveJournalu a dělila se o své zážitky z přečtených knih a literárních událostí. Jak předmluvu, tak celou knížku doprovázejí stručné vysvětlivky podél textů, různé pomocné tabulky a vtipné obrázky kočky průvodkyně s často ne příliš lichotivými poznámkami k obsahu díla či autorovi v komiksových bublinách (například u recenze Tanga smrti Jurije Vynnyčuka kočka sděluje: „Tak jsem se snažila o pochvalu, ale Vynnyčuk se stejně kvůli ‚vtipu‘ urazil.“). Pokud tedy čtenář v textu narazí na pojem, s nímž se běžně nesetká (např. dekanonizace, porjadna lvivska pani apod.), stačí mrknout na okraj stránky.

Po předmluvě následuje průřez dějinami ukrajinské literatury počínaje 10. stoletím a konče postmodernismem konce 20. století s nejvýznamnějšími díly daných období. A pak už běží jedna recenze za druhou. Všechny mají vystihující důvtipné názvy a doplňují je neméně náležité úvodní kresby. Kočičí bublina ovšem vždy upozorní, pokud se autorka chystá prozradit, jak daný příběh končí, takže je jen na čtenáři, zda si šedivě vysázený text přečte.

Trofymenko je nazývána gonzokritičkou, protože díla posuzuje ze svého ryze subjektivního hlediska a rozhodně si „nebere servítky“. Není těžké si představit, že někteří autoři slabších povah (i děl) se mohou právem obávat pořádné dávky sarkasmu, kterým Trofymenko nešetří ani u těch nejvýznamnějších a nejuznávanějších děl, včetně jejich autorů. Na druhou stranu jí nelze upřít velkou dávku porozumění pro všechny, kdo se na poli současné ukrajinské literatury jakkoli projevují. U mnoha subjektivních kritik se bez mrknutí oka vysměje ukázkám z knih a občas si neodpustí ani stereotypní názory na ty které autory. Na Ukrajině ovšem mnoho spisovatelů a básníků hraje role veřejně činných osobností, od kterých nejen jejich čtenáři očekávají, že se budou vyjadřovat ke společenským, politickým, ekonomickým a všem možným i nemožným tématům. Bohužel, ne všichni na to takříkajíc mají, takže si o nějakou tu ironii na konto své osoby přímo sami říkají a o to větší zábava pak z toho pro Tetjanu Trofymenko plyne.

Zvláště otevřeně se kritička vyjadřuje k autorům, jejichž díla a někdy i osoby mají Ukrajinci nutkání téměř zbožšťovat. Trofymenko jim ve svých textech pomáhá snad tvrdě, ale šikovně vracet se zpět na zem a uvědomit si, že spisovatel je také přeci jenom smrtelník. Konkrétně jde například o známou básnířku a spisovatelku Mariju Matios (nar. 1959), jejíž expresionistické rodinné ságy či vlastenecky zaměřené romány a novely patří k nejoblíbenějším a nejžádanějším textům posledních dvaceti let. Trofymenko v recenzi na její knihu Čerevyčky Božoji Materi (Střevíčky Matky Boží) a knihu mladého a také velmi oblíbeného autora Ljubka Dereše (nar. 1984) Myrotvorec (Mírotvůrce) uvádí: „Matios a Dereš, stejně jako většina současných ukrajinských spisovatelů, píší léta o jednom a tomtéž. V knize za knihou […] nacházíme opakující se témata, obrazy a motivy.“ V recenzi na novely Matios Moskalycja (Rusanda) a Mama Marica – družyna Chrystofora Kolomba (Máma Marica – žena Kryštofa Kolumba) si přečteme o prvním textu, zasazeném na autorčinu rodnou Bukovinu, kde se ostatně odehrává většina jejích románů: „… chci poznamenat, že zatímco v předchozí knize Majže nikoly ne navpaky (Skoro nikdy jinak) autorka několika erotickými scénami překonala bukovinské vypravěče Stefanyka a Čeremšynu, v Rusandě překonala samu sebe – hlavní hrdinka příběhu je docela, vlastně naprosto asexuální.“ Ve druhém textu Matios popisuje incest matky s mentálně postiženým synem a Trofymenko si neodpustí poznámku: „Jedno je jisté – Matios došly všechny patriotické sexuální motivy, takže dělá několik kroků stranou a chápe se nápadu popisovat zvrácenost, což opět dokládá její hluboké chápání konjunktury knižního trhu.“

Podívejme se však na kritiky knih, které mají k dispozici i naši čtenáři v českých překladech. Před dvěma lety vyšla česky povídková sbírka Bestiář (Zviroslov) z roku 2009 Tani Maljarčuk (nar. 1983; čes. přel. kol., Brno: Větrné mlýny 2018). Co o sbírce povídek soudí gonzokritička Trofymenko? „Hlavní hrdinové Bestiáře jsou tak ponížení, že se bojí koupit si bonbony v obchodě, tak osamělí, že se sžívají s odporným potkanem, jenž se usídlil za ledničkou, ale všem je vlastní neobyčejně chorobná – čistě Dostojevská – hrdost, která se dříve či později prodere na povrch většinou ve formě hysterického výbuchu, jenž se stane nejpodivuhodnější událostí v jejich ubohém životě.“

Další knihou, která vyšla v českém překladu a za niž její autorka obdržela roku 2013 středoevropskou cenu Angelus, je opus bonum nejvýznamnější současné ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko (nar. 1960), román Muzeum opuštěných tajemství (Muzej pokynutych sekretiv, ukr. 2010, česky Zlín: Kniha Zlín 2013). Její texty jsou již českým čtenářům dobře známé, především román Polní výzkum ukrajinského sexu (Polovi doslidžennja z ukrajinskoho seksu, 1996, čes. 2001, Praha: OWP) a sbírka krátkých próz Sestro, sestro (ukr. 2003, čes. 2006, Praha: Argo; všechny knihy přel. R. Kindlerová). Trofymenko recenzi nazvala Válka pod velením Oksany Zabužko a zdobí ji obrázek převelice tlusté knihy, v níž se nachází další kniha. Tím naznačuje délku románu, který mnozí recenzenti považují za minimálně dvě, potažmo tři knihy v jedné. A co se týče hlavní hrdinky knihy, novinářky Daryny, pak její „obraz […] nejedenkrát vyvolává nechuť – kvůli jejímu pocitu nadřazenosti a averzi ke všem, kdo nepatří do jejího okruhu vyvolených. Odmítnutých je celkem dost – počínaje studentkou stážistkou, která se kariérou v televizi propíchá, a konče ‚zdravím kypící, hromotluckou babiznou s příšerným skusem‘, v níž bezchybně rozpoznáme autorkou demaskovanou Linu Kostenko, jež sama prý nadhodnocuje své disidentství.“

Básně Liny Kostenko (nar. 1930) mohou někteří milovníci poezie znát ze slovenských překladů, patřila k vrcholným představitelkám literatury generace tzv. „šedesátníků“. Kostenko se od poezie odklonila jen jednou, a to roku 2011, kdy jí vyšel román Zapysky ukrajinskoho samašedšoho (Zápisky ukrajinského šílence), deník současného třicetiletého ajťáka. Trofymenko se vyznává z toho, že jí román připomněl její babičku, která měla v kuchyni plakát s portrétem prezidenta Kučmy a každý den mu vyčítala, do jakého příšerného stavu zemi dovedl. Kritička je realistka: „… většina nemyslících otroků, k nimž se autorka románu evidentně chtěla prokřičet, se ani nedozví o jeho existenci.“

Abychom nezůstali pouze u autorek, které jsou v „sučukrlitu“ velmi výrazně slyšet, podívejme se na starší i mladší generace jejich mužských kolegů. V češtině si můžeme přečíst hned několik textů od lvovského spisovatele Jurije Vynnyčuka (nar. 1952), např. sbírku legend a pověstí Příběhy z Haliče (v originále Lehendy Lvova, 1999, česky Praha: Portál 2002) nebo krátké prózy Chachacha (Hy-hy-y, 2008, česky Zlín: Kniha Zlín 2009, obě knihy přel. R. Kindlerová). Vynnyčuk je proslulý milovník Lvova a Haliče, velký mystifikátor a humorista, proto i jeho nejvýznamnější román Tango smerti (Tango smrti, 2012) je věnovaný Lvovu a Lvovanům a jejich životu za druhé světové války, kdy město okupovali Sověti a děly se nepředstavitelně strašlivé věci. Dle Trofymenko ale ve čtenáři zůstane jistá pachuť z jakési dvojakosti knihy, v níž by raději „dala přednost, aby ‚humoru‘ [protentokrát – RK] bylo trochu méně a popisy byly realističtější a psychologičtější; řekněme, aby se autor nesoustředil na ‚kurvičky a kočičky‘, ale na podmínky života v koncentráku“.

Trofymenko se neomezuje pouze na prózu, část knihy, byť mnohem kratší, je věnována i poezii. Serhij Žadan (nar. 1974), autor, jemuž v češtině vyšla jak prozaická knížka (Big Mac, přel. M. Tomek a A. Sevruk, Praha: Fra 2011), tak básnická sbírka (Dějiny kultury začátku století, přel. A. Sevruk, Praha: P. Štengl 2013), je nesmírně oblíbený veřejný recitátor, na jehož vystoupení se stojí fronty a vstupenky rozhodně nejsou levnou záležitostí. Jeho obdivovatele kritička nazývá maniaky, kteří jsou coby „oddaní fanoušci živého klasika současné ukrajinské literatury připravení poslouchat všechny jeho texty […] pořád dokola s neuhasínajícím zájmem“. Žadan je také veřejně velice aktivní, jako rodilý Donbasan se cítí být mluvčím všech, komu záleží na osudu východní Ukrajiny. Trofymenko zná Žadanovu poezii velice dobře, oceňuje jeho veřejné deklamace, ale v recenzi na básnickou sbírku Tamplijery Donbasu (Donbaští templáři, 2016) jí nezbývá než konstatovat, že „přestože jsou Templáři vyváženější než předchozí sbírka Žyttja Mariji [Ze života Marie], je tu méně plakátové poezie postavené na gramatických rýmech, jsou zde také pochodové rytmy. Strašidelné obrazy postapokalyptického světa […] jsou směsí středověké estetiky křížových výprav, událostí na Ukrajině v době osvobozeneckých bojů z počátku 20. století […] a vlastních básnických vizí autora, aktuálních pouze pro jeho umělecký svět“.

Trofymenko ale ve všech přečtených knihách nachází mnohá pozitiva a jejím cílem není autora či jeho dílo pošpinit, znectít nebo odsoudit. Pro Ukrajince (převážně mladé), kteří nepatří k literárním kruhům, běžně nečtou anebo jsou ze současné literatury zmatení, je tato kniha jakýmsi návodem na to, co si vybrat, jaký styl či téma by jim vyhovovaly. Ukrajinci obecně nepatří ke „knihomolům“, což je důsledek dlouhodobé rusifikace a likvidace ukrajinského jazyka a kultury jako něčeho méněcenného a zcela nehodnotného. Bohužel, ukrajinská literatura patří dodnes v ukrajinském vzdělávacím systému k margináliím, stejně jako ukrajinský jazyk a kultura.

Po části konkrétních kritik a recenzí autorka nabízí ještě vlastní úvahy nad tím, co jí v ukrajinské literatuře chybí; např. nedostatek kvalitní realistické prózy, zvláště v reakci na probíhající válku na východě Ukrajiny.

Následují tři vtipné a brilantní medailony „Zlatých hochů sučukrlitu“ – Vzdělaný (Oleksandr Myched), Krásný (Andrij Ljubka) a Se správným životopisem (Oleksij Čupa). Vzhledem k věku a doufejme i nadhledu vybraných autorů by jim neměl autorčin ironický podtón vadit, ba naopak, texty lze chápat jako svého druhu reklamu. „Milují je, závidí jim, vychvalují je a nadávají jim […] jsou vzorem pracovitosti, cílevědomosti, prostě self-made. […] Jezdí na turné se štosy svých knih, směle a skromně se srovnávají s klasiky světové literatury, zcela vážně debatují o zfilmování svých děl a – jak se obávám – neméně vážně uvažují o Nobelově ceně za literaturu…“

A jaké se v „sučukrlitu“ objevují typy ženských hrdinek? Trofymenko jich předkládá sedm a ke každému připojuje knihy, v nichž se dle ní takové charaktery objevují: žena-oběť, žena-ochranitelka rodu, žena-bojovnice, feministka na historickém pozadí, self-made mrcha, žena ke kávě, žena a válka.

Na konec si ještě můžeme udělat představu o „panoptiku současné ukrajinské literatury“, tedy typech autorů, kteří tvoří kánon „sučukrlitu“: šedovlasý autorita, živý klasik, mravenčí pisálek, zlatý kluk/holka, femme fatale, kozácká matička a nekritický kritik.

Přese všechnu ironii a sarkasmus Trofymenko poskytuje jak ještě-ne-čtenářům, tak i znalcům příjemný a objevný vhled do současné ukrajinské literatury, na jehož základě si jistě každý vybere, co je jeho srdci libo.

Bylo by zajímavé, kdyby se někdo odvážil dát dohromady podobnou knížku o současné české literatuře a jejích autorech. Osobně bych po takovém průvodci ihned sáhla.