Může být chobotnice šťastná, znuděná, smutná nebo přátelská? Jsou chobotnice inteligentní? Mají vědomí? Co si asi myslí, když svými chapadly laskají lidskou paži? Ještě na počátku minulého století by diskuze o vědomí, inteligenci či pocitech zvířat mnohým připadala nanejvýš podezřelá a nebezpečně antropocentrická. Za posledních padesát let však výzkum kognitivních procesů u řady živočišných skupin výrazně pokročil a zprávy o pozoruhodných výkonech primátů i jiných savců, například delfínů, nebo ptáků, o nichž nedávno psala třeba Jennifer Ackermanová, nás už nechávají relativně chladnými. Ptáci a savci jsou koneckonců součástí naší každodenní zkušenosti a vlastně nám ani nejsou tak moc evolučně vzdálení. Od posledního společného předka se šimpanzi nás dělí jen asi šest milionů let, od společného předka s kytovci, mezi něž patří i delfín, nějakých 55 milionů let a společný předek ptáků a savců žil před zhruba 320 miliony lety. To je sice dost dávno, ale pořád to bylo v době, kdy se život dávno neomezoval jen na moře, nýbrž prosperoval i na souši.

Jenže co chobotnice? Společný předek hlavonožců, mezi které chobotnice patří, a obratlovců byl poměrně primitivní a žil minimálně před půl miliardou let, možná ještě dřív. Je těžké si představit, že by se u bytostí člověku tak evolučně, morfologicky i fyziologicky vzdálených mohly vyvinout obdobné emoce, jimž bychom skrze naše prožívání světa dokázali alespoň částečně porozumět, nebo že by tyto bytosti disponovaly pokročilejšími kognitivními schopnostmi. Přesto se zdá, že jejich vnitřní svět není tak chudý a nepřekonatelně vzdálený, jak by se snad zdálo. Alespoň to v oceňované knize Mají chobotnice duši?: Fascinující nahlédnutí do zázraku vědomí (The Soul of an Octopus: A Surprising Exploration into the Wonder of Consciousness, 2015) naznačuje americká autorka více než dvou desítek přírodovědných knížek pro děti i dospělé Sy Montgomeryová (nar. 1958), s níž se čeští čtenáři zatím mohli seznámit pouze před lety díky jejímu Tanci amazonských delfínů (Journey of the Pink Dolphins, 2000; česky Rybka Publishers, 2001).

Hned na úvod je třeba upozornit, že Mají chobotnice duši? není klasická přírodopisná kniha, která by se soustředila primárně na biologická fakta, představila chobotnice do nejmenších podrobností či komentovala nejdůležitější vědecké práce o těchto pozoruhodných tvorech a jejich kognitivních schopnostech. Je to spíš příběh samotné autorky, která toho na začátku o chobotnicích věděla pramálo, ale postupně je poznala víc, než se mnoha smrtelníkům kdy podaří. A o tento příběh, jenž se do značné míry odehrál v Akváriu v Nové Anglii, se rozhodla podělit se všemi, které by mohl zajímat. V osmi kapitolách líčí své první a později pravidelné návštěvy akvária, kde vedle čtyř chobotnic – Athény, Octavie, Kálí a Karmy – poznala i zdejší pracovníky, dobrovolníky či obyčejné náhodné návštěvníky. Vyprávění se ani zdaleka netočí jen kolem chobotnic a nesnaží se o nějaký nezaujatý odstup, ba právě naopak. Jde o cestu, která se nevyhýbá emocím a subjektivnímu pohledu na popisované zkušenosti.

To nicméně neznamená rezignaci na faktickou stránku věci. Vše je naopak organicky propojené, jak ukazuje například líčení jednoho z prvních kontaktů s chobotnicí: „Možná Athéna poznala, že i já jsem ženského pohlaví. Samice chobotnic, stejně jako lidské ženy, produkují estrogen – je možné, že u mě rozpoznala jeho chuť.“ A právě osobní kontakt s chobotnicemi byl pro autorku jedním z důležitých způsobů, jak jim porozumět a zkusit nahlédnout do jejich podivuhodného světa. Takto důvěrně se například seznamovala s Octavií: „Její hrbolatá zrudlá kůže prozrazovala vzrušení. Přisála se mi na paže tak mocně, že jsem cítila, jak se mi krev natahuje pod pokožku.“ A takto s Kálí: „Nabídneme Kálí své ruce a paže a ona se na ně přilepí dychtivými přísavkami. V síle jejího sání je takřka tělesně cítit nedočkavý zájem, jako by nás náruživě četla za pomoci jakéhosi chobotničího Braillova písma.“

Text tedy neustále, a přesto zcela přirozeně přechází od naučné stránky k ryze osobním zážitkům a dojmům. Na jedné straně se čtenář dozvídá, že tři pětiny všech neuronů se u chobotnic nacházejí v chapadlech, že chobotnice vnímají chuť pomocí přísavek nebo že mají úžasnou schopnost regenerace, neboť jim po odtržení dorůstají nová plnohodnotná ramena. Na té druhé sleduje svízele autorky při získávání potápěčské licence, jež by jí umožnila spatřit chobotnice na vlastní oči ve volné přírodě, což se jí nakonec i podaří. Většinou jsou ovšem oba aspekty nedílně spojené, kupříkladu když Montgomeryová líčí, že „sliz chobotnice je něco mezi slinami a hlenem z nosu,“ což ještě neznamená, že by kontakt s nimi byl nepříjemný: „Něžně se nás drží přísavkami a nechává se hladit na hlavě mezi očima. ‚Nic na světě není takhle hebké. […] Ani kočičí kožíšek, ani ptačí chmýří.‘“ To se pro ni následně stává popudem k objasnění významu slizu u dalších mořských živočichů, například sliznatek.

V podnadpisu sice autorka slibuje, že jednou z ústředních otázek její knihy bude vědomí chobotnic, nedá se ale říct, že by ji během několikaletého snažení nějak uspokojivě vyřešila. Její názory, dojmy i poznatky, například zdatnost chobotnic při řešení různých úkolů, v knize nenabírají definitivní podobu. Jedná se spíše o soubor roztroušených jednotlivostí, které si lze vykládat tak či onak, leč stále jde spíše o úvodní kroky do neznámého světa, jenž zasluhuje mnohem důkladnější průzkum. V souvislosti s inteligencí chobotnic potom Montgomeryová upozorňuje, že vysvětlení evolučního původu (selekčních tlaků působících na její rozvoj) zde bude patrně jiné než u člověka a jiných společenských zvířat, u nichž je jednou z hnacích sil rostoucí inteligence nutnost interagovat s mnoha zástupci svého druhu. Chobotnice ale zpravidla nežijí sociálně. Za jejich inteligenci tak podle jedné z představených hypotéz může zranitelnost způsobená ztrátou ochranné schránky a nutnost improvizovat při kontaktu s ostatními živočichy, ať už s kořistí, nebo s predátory. Zajímavostí je, že mozek chobotnic není jen neobyčejně velký, ale též neobvykle členitý: oproti čtyřem lidským u nich najdeme desítky mozkových laloků. To patrně souvisí s tím, že musejí zvládat hodně věcí najednou, například koordinovat nezávislý pohyb všech osmi ramen nebo neustále měnit zbarvení na základě okolních podmínek i vlastního rozpoložení.

Kniha tedy rozhodně není vyčerpávající a nezaujaté dílo o chobotnicích, podrobněji se v ní vlastně dostane jen na několik málo druhů, zejména na chobotnici velkou (Enteroctopus dofleini). Jde spíše o dílo, jež se pohybuje na hranici populárně-naučné literatury, cestopisu a biografie, čímž dává vzpomenout například na Šesté vymírání Elizabeth Kolbertové. Montgomeryová však sází na daleko osobnější pojetí. Mezi ní a čtyřmi chobotnicemi vzniklo během vzájemného poznávání silné citové pouto (alespoň z její strany). Když například jedna z chobotnic náhle zemře (chobotnice žijí přinejlepším několik let), neváhá pro ni stejně jako ošetřovatelé z akvária opravdově truchlit: „Své posezení s kamarádkami jsem zrušila. Chápaly to: Samozřejmě s nimi nemůžu popíjet čaj, když mi zemřel někdo blízký.“ Ještě intenzivnější jsou pocity ve chvíli, kdy se ke konci životní poutě blíží Octavie, jež byla zpočátku nepřístupná a agresivní, ale postupně se z ní stal velmi přátelský tvor: „Oči se mi zalily slzami a jedna spadla na hladinu.“ Se stejným zájmem Montgomeryová líčí i mnohdy pohnuté osoby lidí, kteří se v příběhu objevují. Mají chobotnice duši? je tedy celkem specifickou knihou, již lze vnímat buď jako občas až příliš antropomorfizující a zbytečně odbíhající od tématu, nebo jako nenásilný způsob, jak širokému okruhu čtenářů představit úžasná stvoření a třeba je i přimět, aby více přemýšleli o přírodě, evoluci a životě jako takovém.