Ještě donedávna jsme si samolibě mysleli, že člověk je jediný živočišný druh, který dokáže vyrábět a používat nástroje. V minulém století se však ukázalo, že lidé v tomto ohledu zase tak jedineční nejsou, neboť různými nástroji při obstarávání potravy nepohrdnou ani někteří naši primátí bratranci od šimpanzů po malpy. Nu dobrá, přece jen je to rodina, byť trochu širší. Jenže nástroje používají i někteří další savci, klasickým příkladem jsou mořské vydry, které si na břicho pokládají kámen, o nějž pak rozbíjejí tvrdé schránky oblíbené potravy, nejčastěji různých měkkýšů. I to se dá nakonec skousnout, pořád je to mezi námi savci. Jenže dnes už máme nespočet dokladů, že používání, a dokonce i výrobě nástrojů se věnují též někteří ptáci, kteří už nám jsou evolučně přece jen poněkud vzdálenější – minimálně od posledního společného předka obou skupin uplynulo zhruba 320 milionů let.

Pro naši jedinečnost ptáci patrně nepředstavují výzvu jen v tomto ohledu, jak napovídá kniha Genialita ptáků (The Genius of Birds, 2016). V jejím úvodu podává americká spisovatelka Jennifer Ackermanová (nar. 1959), která se už několik desítek let věnuje vědecké popularizaci a nyní se konečně představuje i českým čtenářům, výčet některých pozoruhodných ptačích dovedností: „Výroba nástrojů, kultura, uvažování, schopnost pamatovat si minulost a přemýšlet o budoucnosti, vnímání pohledu druhého, učení se od sebe navzájem. Zdá se, že se mnohé z námi obdivovaných forem intelektu (jakožto celek i po částech) rozvinuly i u ptáků.“ Jenže co to vlastně genialita či inteligence je? Odpovědět na takovou otázku je problematické i u člověka, natož u mimolidských organismů. Nicméně bez nějakého terminologického vymezení by se knížka jen stěží pohnula z místa, a její úvod proto autorka věnuje právě osvětlení, co si pod těmito pojmy s přispěním názorů různých odborníků sama představuje. Mimo jiné upozorňuje: „V této knize genialitu definuji jako schopnost vědět, co děláte – ‚porozumět‘ svému okolí, pochopit věci a přijít na to, jak vyřešit své problémy.“

Od velikosti mozku k počítání neuronů
Genialita ptáků je rozdělena do osmi kapitol, v nichž Ackermanová čtenáře provádí různými sférami ptačí inteligence od již zmíněného používání nástrojů přes důkladnou analýzu ptačích vokálních projevů po schopnost orientace v krajině. Nejprve se však zaměřuje na trochu obecnější problematiku, konkrétně co si pod inteligencí ptáků vlastně představit, a co hůř, jak vůbec něco takového měřit. Hned na začátek upozorňuje, že vědci se ze strachu před přílišným antropomorfizováním neradi uchylují ke slovu inteligence a raději používají výraz kognice, jenž označuje „každý mechanismus, kterým zvíře získává, zpracovává, ukládá a používá informace.“ Jednou z možností, jak zkoumat rozdíly v kognici různých druhů ptáků, je provádění experimentů, při nichž vědci ptáky vystavují různě složitým situacím a sledují, jak na ně ten který druh reaguje. Přesto je i v takovém případě mnohdy obtížné rozpoznat, zda se v případě nějakého zdánlivě důmyslného chování nejedná pouze o reflexní reakci, kterou jsme pouze nedokázali rozpoznat a mylně ji považujeme za něco víc.

Vědci se ovšem neradi spoléhají na příliš subjektivní soudy a snaží se mít vždy po ruce i nějaké to exaktnější měřítko. Jelikož inteligence bezesporu nějakým způsobem souvisí s mozkem, nabízí se zkoumat velikost, lépe řečeno relativní velikost mozku, tedy jeho hmotnost v poměru k hmotnosti těla. Je to sice hrubé měřítko, ale nějaké výsledky nám přece jen dává. Ukazuje se například, že sýkorky, které si v různých experimentech vedou poměrně dobře, mají dvakrát větší mozek než leckteří jiní stejně velcí ptáci, třeba vlaštovky. Zajímavý je i fakt, že prekociální (či nidifugní) mláďata, tedy ta, jež se rodí plně vyvinutá a jsou schopná se o sebe téměř okamžitě začít starat, mívají menší mozek než mláďata altriciální (nidikolní), která jsou po narození závislá na rodičovské péči. Stejně tak mívají menší mozky ptáci tažní, kteří si větší, a tím pádem i těžší a energeticky nákladnější mozek v důsledku evolučních omezení spjatých se zvolenou životní strategií zkrátka nemohou dovolit. Mnohem zajímavější metoda než pouhé srovnávání velikosti mozku je počítání neuronů v různých mozkových oblastech. Průkopnicí této rychle se rozvíjející oblasti je brazilská neurovědkyně Suzana Herculanová-Houzelová, v jejíchž stopách jdou i čeští vědci z laboratoře Pavla Němce z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jejich výzkumy ukázaly, že v případě ptačího mozku se nemůžeme nechat oklamat velikostí. Často totiž obsahuje mnohonásobně víc neuronů než srovnatelně velké savčí mozky, a mimoto se liší i uspořádání. Konkrétně v tom, že nepoměrně více neuronů se nachází právě v těch oblastech, které jsou zodpovědné za kognitivní dovednosti. Mimo jiné čeští vědci zjistili, že u většiny skupin ptáků je hustota neuronů srovnatelná, anebo dokonce nápadně větší (to platí u papoušků a pěvců) než u primátů.

Nástroje a společnost
Další kapitoly už se zaměřují na podrobnější rozbor konkrétních kognitivních schopností nejrůznějších ptáků. Hrdinou třetí kapitoly a v podstatě i celé knihy je vrána novokaledonská, která je proslulá používáním a výrobou poměrně sofistikovaných nástrojů. Jak autorka dodává, dokonce se jedná s výjimkou člověka o jediného živočicha, jenž používá nástroje opatřené háčky. O mnoho pozadu však nezůstávají ani další vrány (doplňme, že patří do čeledi krkavcovitých), které například rozbíjejí ořechy tak, že je pouští z výšky na tvrdý podklad nebo rovnou pod kola projíždějících aut. V případě novokaledonské vrány je každopádně zajímavé, že patrně rozumí tomu, jak její nástroj funguje. Stejně tak podle všeho chápe i některé základní fyzikální principy či souvislost mezi příčinou a následkem.

Velmi zajímavá otázka je i společenský život ptáků, který by přinejmenším podle hypotézy sociální inteligence mohl úzce souviset s úrovní jejich kognice: pokud totiž pták žije ve společnosti mnoha dalších jedinců, je kupříkladu výhodné si pamatovat, jak se ke komu chovat, kdo má jaké postavení a podobně. Pozoruhodné je, že například krkavcovití umí jednak rozpoznávat ostatní příslušníky své skupiny, ale též lidské tváře, přičemž se u nich při této činnosti aktivují podobné mozkové okruhy jako u nás. Sojky zase dokážou odvodit společenské postavení cizince podle toho, jak se ke komu chová. S životem ve větších skupinách se pojí i sociální učení. Ptáci se ovšem neučí pouze nápodobou či pozorováním ostatních jedinců, uplatňuje se u nich totiž i aktivní vyučování zprostředkované jiným ptákem, nejčastěji rodičem. Nicméně i tady bychom stejně jako na mnoha jiných místech textu měli být opatrní, co se týče posuzování, do jaké míry jsou podobné projevy otázkou inteligence a nakolik jsou evolučně „zadrátované“.

Zpěv, stavitelství a orientace
Jedním z nejnápadnějších rysů, jichž si v souvislosti s ptáky opravdu nelze nevšimnout, je zpěv a jiné vokální projevy. Podstatné je, že druhově specifický zpěv ptáci nemají plně naprogramovaný už při narození, ale musí se jej učit, přičemž osvojování si zpěvu nápadně připomíná to, jak se my učíme jazyk. Existují však druhy, které se dokážou naučit neuvěřitelné množství cizích zpěvů, nebo dokonce zvuků zcela nesouvisejících. Ackermanová rozebírá různé teorie, jak vokální učení u ptáků vůbec probíhá, proč někteří napodobují zvuk všeho, s čím se setkají, nebo co pro samičku propracovanost samcova zpěvu vlastně znamená. V případě poslední otázky se nabízí několik vysvětlení, mimo jiné že zpěv je pro samičku ukazatelem kvality samce, ať už signalizuje jeho schopnost ovládat svaly zapojené do zpěvu, zdravotní stav (nemocný pták nebude zpívat tak vytrvale či přesně), či kolik potravy se mu během vývoje dostávalo, neboť množství živin má prokazatelný vliv na vývin mozku. Stručně řečeno, „samec je považován za tak dobrého, jak dobrá je jeho píseň.“

Ovšem kvalitu samce nemusí signalizovat jen zpěv. Například lemčíci hedvábní lákají samičky na své stavitelské a estetické schopnosti, které manifestují tvorbou a zdobením takzvaných loubí, tedy jakýchsi chodbiček vytvořených z drobných větviček. Samci posléze poblíž svého díla předvádějí charakteristický tanec, jímž se vyvolené snaží dokázat, že právě oni jsou tím pravým. Stavitelské schopnosti ptáků se jak známo projevují taktéž stavbou důmyslných hnízd. Skvělým příkladem je třeba mlynařík dlouhoocasý, který to své vyrábí „z drobounkých lístků mechu, jejichž ‚háčky‘ splete dohromady hedvábnými smyčkami z hebounkých kokonů pavoučích vajíček.“

Další fascinující vlastností ptáků jsou jejich pověstné navigační schopnosti, ať už máme na mysli tažné ptáky každoročně překonávající tisíce kilometrů mezi hnízdištěm a zimovištěm, nebo poštovní holubi, kteří jsou dodnes využíváni kubánskými úřady k roznosu volebních výsledků do odlehlých horských oblastí. Výzkumy jasně ukazují, že ptáci se při svých cestách neorientují na základě nějakého pevně daného programu, ani se neučí jednu trasu nazpaměť, ale zřejmě si vytvářejí mentální mapu okolního světa, která jim umožňuje najít cestu, i když se ocitnou stovky kilometrů od domova či svých běžných tras. Jednou z klíčových součástí ptačího kompasu je nepochybně Slunce, nicméně očividně se dobře orientují i bez něj. Využívat totiž mohou také hvězdy, význačné krajinné prvky, a jak se ukazuje v poslední době, i řadu dalších smyslů: magnetorecepci, tedy vnímání magnetického pole země, nebo třeba čich, s jehož pomocí si vytvářejí pachovou mapu založenou na typických paších a jejich koncentraci v různých oblastech. I tyto schopnosti jsou však u různých druhů rozvinuty různě: například buřňáci a další mořští ptáci mají až třikrát větší čichový bulbus (oblast mozku zodpovědná za zpracovávání informací z čichových orgánů) než pěvci. Zdá se ovšem, že ptáci obvykle nespoléhají na jeden způsob orientace, ale využívají kombinaci různých vodítek.

Vrabci a pohled do budoucnosti
Závěrečná kapitola svazku je z velké části věnována jednomu z nejúspěšnějších ptačích kolonizátorů světa a věrnému průvodci člověka, vrabci domácímu. Autorka se snaží přijít na kloub tomu, proč se právě tento drobný pták dokázal rozšířit na všechny kontinenty vyjma Antarktidy. Důvodů bude patrně hned několik: vrabci jsou nadmíru inovativní, hnízdí na nejpodivnějších místech, klidně i několikrát za rok, a co se materiálu na stavbu hnízd týče, spokojí se opravdu s ledasčím. Příliš striktní nejsou ani při výběru potravy, byť převažuje strava rostlinná. Mnohdy však využívají i odpad produkovaný člověkem. Velmi často se také sdružují do větších skupin, jež jim patrně pomáhají v rychlejším řešení problémů. Výhodou může být i nebojácnost, která jim dovoluje zkoumat neznámá místa a nové typy potravy. Nicméně v posledních letech vrabců na mnoha místech nápadně ubývá, což se odrazilo i v tom že Česká společnost ornitologická vyhlásila vrabce v roce 2003 Ptákem roku. Od úbytku vrabců se Ackermanová odpichuje k obecnější otázce, totiž jaký vliv bude mít na ptačí druhy postupné oteplování planety.

Genialita ptáků nenabízí nějaké definitivní stanovisko ohledně inteligence těchto opeřených tvorů, protože pochopit, nakolik jsou ptáci chytří, potažmo to dokonce nějakým způsobem měřit, by nejprve vyžadovalo, abychom nějak pronikli do podstaty jejich vnímání a nahlížení světa, potažmo slovy Jakoba von Uexkülla do jejich „umweltu“. Na stovkách příkladů, ať už jde o pozorování v přírodě, nebo líčení kontrolovaných experimentů, však Ackermanová jasně ukazuje, že ptáci rozhodně nejsou nějaká tupá stvoření, za něž byli někdy pokládáni, byť stejně jako u lidí a dalších zvířat i u ptáků najdeme v inteligenci mezi jednotlivými druhy či jedinci v rámci téhož druhu určité kontinuum. Celkově Genialita ptáků potěší a snad i leckterému čtenáři trochu změní pohled na tyto bezesporu fantastické tvory.