Filozofové se kromě (či během) filozofování zabývají i mnoha dalšími činnostmi: Immanuel Kant chodil každý den za každého počasí na stejnou procházku, Konrad Paul Liessmann holduje cyklistice, Miroslav Petříček fotbalu a Tereza Matějčková jezdí na koních. A pak je tu Australan Peter Godfrey-Smith, který se zabývá obecnou filozofií vědy, pragmatismem, ale i metafyzikou. A současně se potápí za hlavonožci. Přináší mu to potěšení, ale současně v hlubinách zkoumá „evoluci mysli“. Mimo jiné se přitom ptá: Jací nejstarší a nejjednodušší živočichové zažívali osobní prožitky? Která stvoření jako první opravdu cítila poškození a vnímala je jako bolest? Jaký je to pocit být chobotnice, respektive nemít páteř, zato velký a složitý mozek? A v čem se liší přemýšlení hlavonožců, ptáků a savců?  

Odpovědi Godfrey-Smith hledá v knize Jiné mysli: O původu inteligence chobotnic. Popisy experimentů s podivuhodnými mentálními schopnostmi chobotnic i autorových osobních podvodních kontaktů s těmito tvory plynule přecházejí ve filozofické úvahy o podstatě cítění a myšlení. Nejde přitom o úvahy převratně originální, viz kupříkladu dokument Setkání s obrovskými tichomořskými chobotnicemi, přemítání Michia Kakua nad možnými podobami odlišných inteligentních tvorů v knize Budoucnost mysli, nebo publikaci Mají chobotnice duši? od Sy Montgomeryové. Odlišuje se ovšem myšlenkovou hloubkou a také odvahou klást si nad hlavonožci filozofické otázky. Někteří jiní filozofové totiž velmi skepticky tvrdí, že si můžeme představit, jaké to je být jiným živočichem, ale nemůžeme to vědět.

Jak se hlavonožci zbavili ulit

Peter Godfrey-Smith nejprve sleduje, jak se hlavonožci vyvinuli: jejich předci žili pevně přichyceni u dna moře ve svých ulitách. Někteří se od něj ale odpoutali a malé množství plynu ukryté v pevné schránce je proměnilo v jakousi vodní vzducholoď. Když už se vznášeli, jejich „noha“ ztrácela svou roli při plazení, proto si tito „hlavonožci-vzducholodě“ vyvinuli reaktivní pohyb: nasměrují vodu do trubicovitého kanálku, který lze namířit do několika směrů. Noha samotná se uvolnila a mohla začít chytat různé předměty a manipulovat s nimi. Jedna její část rozkvetla do jakéhosi „trsu ramen“. Chobotnice se pak zbavily i ulity či jejích modifikací. 

Toto odvržení je podle autora „vyslalo na cestu pohyblivosti, obratnosti a nervové komplexnosti“ a vedlo rovněž k životnímu stylu „rychle a zběsile“, který se vyznačuje intenzitou a brzkou smrtí. Chobotnice díky tomu mají tělo, jehož ramena „jsou částečně ona sama“ – mohou být řízena a užita k manipulování věcmi. Ale současně, z perspektivy ústředního mozku, jsou také částečně mimo ni, sama o sobě tedy pracují jako poloautonomní činitelé. Tím pádem u nich „není jasné, kde mozek sám začíná a končí“, tělo není oddělená věc řízená centrálním mozkem.

Sny sépií a naschvály chobotnic

Duševní schopnosti některých hlavonožců jsou přitom značné: stejně jako my mají rozlišenou krátkodobou a dlouhodobou paměť. Zřejmě mají cosi jako spánek. Zdá se, že sépie také prožívají REM fázi spánku, ve které my lidé sníme. Pouštějí se do hry s novými předměty, které nejsou k jídlu a nemají žádné zjevné využití. V porovnání s rybami v akváriu, které prý při experimentech netuší, že jsou v nepřirozeném prostředí, chobotnice „vědí, že jsou uvnitř tohoto zvláštního místa a vy jste vně“. A veškeré jejich chování souvisí s tím, že jsou si vědomé svého zajetí. Navíc prý mají schopnost rozpoznat konkrétní lidi – pokud se jim dotyční znelíbili, pravidelně na ně stříkaly vodu. Případně se naučily zhasínat světlo v místnosti pomocí proudů vody směřovaných na žárovky, které způsobily zkrat v přívodu elektřiny. (Jisté univerzitě na Novém Zélandu tím dokonce způsobily takovou finanční újmu, že byly raději propuštěny zpátky do divočiny.)

Peter Godfrey-Smith proto souhlasí s charakteristikami, které chobotnicím přisoudil už starověký spisovatel Ailiános Klaudios (asi 175 – asi 235), totiž „nezbednost a zručnost“.  Mimo jiné poznají, kdy se na ně lidský výzkumník dívá a kdy ne. V druhém případě pak umí využít jeho nepozornosti například k pokusu o útěk. Nebo si naopak schválně počkají, až se dívat bude, aby provedly cosi na způsob demonstrace. O čemž svědčí následující až neuvěřitelná historka. Chobotnicím chutnají krabi, ale v laboratořích se často krmí jen rozmraženými krevetami nebo olihněmi. Chobotnicím chvíli trvá, než si zvyknou na tuto „druhořadou“ potravu, ale nakonec se většinou přizpůsobí. Jean Boalová, profesorka námořní biologie Pensylvánské univerzity, jednoho dne procházela kolem řady nádrží a cestou každou chobotnici nakrmila kouskem neoblíbené olihně. Když došla na konec řady, vracela se zpět stejnou cestou: „Chobotnice v první nádrži ovšem jako by na ni čekala. Nesežrala svůj kousek, místo toho ho podezřívavě držela. Boalová se tam zastavila a v tu chvíli se chobotnice pomalu vydala přes nádrž k výpustní trubce – vědkyni přitom celou dobu pozorovala. Když dospěla až k trubce, s pohledem stále upřeným na Boalovou upustila kousek olihně do odtoku.“

Když vás chobotnice „vezme“ za ruku

Autor ale fascinovaně líčí i osobní setkání v mořských hlubinách. Věří, že jsou jím popisovaní tvorové zrovna tak zaujatí, jako on jimi. Dokonce píše o pocitu „vzájemného napojení“. Sépie kupříkladu lidského návštěvníka bedlivě pozorují, obvykle si udržují určitou, ne moc velkou vzdálenost, a pak se ho letmo dotknou. Někdy jsou ovšem jeho popisy vzájemných setkání až lyrické či lehce sentimentální. Například když popisuje, jak jedna chobotnice jistého svého oblíbeného vědce popadla za ruku a kamsi ho za sebou táhla. Ten ji následoval, „jako by ho po mořském dně vedlo maličké osminohé dítě“. (Ještě melodramatičtější je ale v tomto ohledu zmíněná Montgomeryová. O setkání s jednou chobotnicí tvrdí: „Její hrbolatá zrudlá kůže prozrazovala vzrušení. Přisála se mi na paže tak mocně, že jsem cítila, jak se mi krev natahuje pod pokožku.“ U jiné cítila „nedočkavý zájem, jako by nás náruživě četla za pomoci jakéhosi chobotničího Braillova písma.“)  

Jindy Godfrey-Smith okouzleně líčí fantasticky bujaré vizuální kreace na tělech sépií, kterým podle jejich osobitých stylů přiřazuje jména výtvarníků jako Matisse či Kandinskij. Jeden samec prý předváděl přímo vražedné výjevy: „Plamenné odstíny oranžové, ramena jako rohy a srpy, a záhyby na kůži, které připomínaly brnění z ohýbané oceli.“ Někdy autorovi daný výjev svojí děsivostí evokuje dokonce bránu do pekel. Jako by svým specifickým způsobem jeho protějšek vycítil, co člověka vyděsí: „Snažil se vytvořit vidinu zatracení, něco, co se nám mělo strefit přímo do srdce.“ Nerozumíme tomu, co všechno tímto způsobem hlavonožci vyjadřují (ani mnoha dalším věcem), ale podle autora jde o důsledek jejich tradice sofistikovaného maskování. Hlavonožci prostě intenzivně produkuji vizuální výstupy. „Publikuj, nebo zemři“. A i jiné jejich projevy jako by svědčily o tom, že jejich mysl distribuovaná po celém těle (výrazněji než třeba u savců) produkuje „duševní přebytek“. 

Celkově je tedy Godfrey-Smithova kniha oslavou hlavonožců coby ojedinělého ostrůvku duševní komplexnosti v moři bezobratlých živočichů. Navázat s nimi kontakt jakožto s vnímavými bytostmi nedokážeme jen díky dlouho sdílené evoluční historii, ale protože evoluce stvořila inteligentní mysl několikrát, nezávisle na sobě: u hlavonožců, ptáků a savců. Když tedy komunikujeme s chobotnicí či sépií, je to podle autorových slov – s vědomou nadsázkou – „pravděpodobně nejblíže, kam se můžeme dostat k setkání s inteligentním mimozemšťanem“. Setkáváme se totiž s tvorem, který je inteligentní, avšak s myšlením radikálně odlišným od toho našeho. Filozof však to, že se kvůli hledání základních principů myšlení ve skafandru potápí na mořské dno, zase nepovažuje za tak absurdní: moře je původní domovinou nejen života, ale i myšlení, alespoň jeho prvotních podob…