Jasmine Wargaová (1988) sice vyrostla v americkém Cincinnati, ale její otec pochází z Jordánska, kde žije i část její rodiny. Právě tato rodinná historie Wargaovou částečně inspirovala při psaní románu Jiné jméno pro domov (Other Words for Home), který věnovala svému otci a strýci, jenž zůstal na druhé straně oceánu. Jméno hlavní hrdinky si navíc půjčila od své sestřenice. Wargaová vystudovala historii a dějiny umění, ale vždy prý tíhla k příběhům a milovala čtení. Mezi svými vzory zmiňuje například Virginii Woolfovou a její poetickou prózu nebo poezii Adrienne Richové, jejichž vliv by se rovněž v jejím nejnovějším románu dal vystopovat. Český čtenář autorku může znát díky její prvotině Moje srdce a jiné díry (Argo, 2016), ve kterém se věnuje existenciální otázce bytí a úvahám o sebevraždě. Ve svém dalším románu Here We Are Now (2017) líčí příběh dívky jordánského původu, která se po dlouhém odloučení znovu setkává s otcem a odhaluje rodinné šrámy.

Téma přistěhovalectví, rodiny, soužití generací, hledání domova a odloučení se dostává do popředí též v Jiném jméně pro domov. Hlavní postava, dvanáctiletá dívka Jude, žijící s těhotnou matkou, otcem a bratrem v Sýrii, v první kapitole popisuje běžné starosti náctiletého dítěte, což se však změní ve chvíli, kdy se dozvídá, že válečný konflikt (občanská válka v Sýrii) začíná sílit a že se do protivládních protestů zapojil také její bratr Issa. Čtenář se tak v náznacích dozvídá, že román je zasazen do doby Bitvy o Aleppo (2012–2016), kdy mnoho lidí z tohoto města a jeho okolí prchalo pryč a velká část obyvatelstva země se pokoušela emigrovat do bezpečnějších států západní Evropy nebo USA. Po propuknutí bojů ve městě na pobřeží Sýrie, kde rodina žije, se Judeini rodiče rozhodnou, že dívka s matkou odjede za strýcem do USA a otec se synem zůstanou doma, aby mohli dále provozovat rodinný obchod. Jude je z tohoto rozhodnutí na jednu stranu velmi zklamaná a dojemně se loučí se svým syrským životem a kamarádkami, ale zároveň se těší na novou kulturu, kterou zná pouze z amerických filmů. Když s matkou přiletí do Ameriky a obě projdou přijímacím pohovorem, ujme se jich strýc Mázin a jeho americká manželka. Nejprve obě prožívají kulturní šok: „Amerika je / plná nových věcí. / Třpytivých věcí, které vás / praští do očí. // Všechno je v Americe / v neustálém pohybu / a hlučné.“ S adaptací na nové prostředí má potíže hlavně matka, která nelibě nese fakt, že její bratr pod vlivem amerického životního stylu téměř zapomněl na svůj syrský původ a východní kulturní tradici nepředává ani své dceři Sarah. Jude však oproti matce dělá pokroky, pilně se učí angličtinu, poznává město a snaží se skamarádit se spolužáky. Často přichází domů nadšená z toho, co se nového naučila a žasne, jak je Amerika skvělá, načež ji matka zpraží a opáčí, že u nich doma je to lepší, jako by dceři záviděla, že si na nový domov zvyká tak rychle.

Z výše uvedeného popisu se může zdát, že autorka popisuje, jak Jude bez větších problémů přijala nový, bezpečný domov za svůj. Ve skutečnosti však detailně zachycuje rozpor mezi Judinými stesky po rodné zemi a chutí co nejdříve se začlenit do nové kultury. Wargaová se tak čtenáři neimigrantovi snaží vylíčit, s čím vším se nově příchozí v cílové zemi potýkají. Nezdůrazňuje totiž, že se Jude stýská po bratrovi, otci a rodné zemi, ale to, jak je přijata v novém prostředí. Hned po příjezdu se setkává s lhostejností své sestřenice, která ji považuje za chudou příbuznou z východu, ve škole se s ní spolužáci kromě dalších dětí přistěhovalců nebaví, a dokonce i na ulici se od ní lidé odvracejí, jelikož ji považují za teroristku. Tíhu nenávisti vůči imigrantům z arabského světa pak pocítí naplno po nespecifikovaných teroristických útocích, kdy se na ni začnou upírat zlověstné zraky kolemjdoucích, což její jediná muslimská kamarádka okomentuje následovně: „Dávej si pozor, Jude, klade mi Layla na srdce, / ale já nechápu proč. / Teď prý uvidím, co to znamená / být muslimkou v Americe.“

Román tak lze číst jako další verzi v dnešní době populárních refugee tales, tedy příběhů uprchlíků, které popisují úskalí odchodu z rodné země, adaptaci na nové prostředí a sžívání se s místními obyvateli. Autoři těchto příběhů se snaží upozornit na mnohdy diskriminující chování vůči imigrantům a nabádají čtenáře k solidaritě. Wargaová v závěru knihy píše, že se dnes nacházíme ve světě, kde je zapotřebí především empatie, a apeluje na čtenáře, aby na přistěhovalce pohlíželi jako na sobě rovné občany, kteří mají „sny, naděje a obavy, jež mají stejnou hodnotu jako sny, naděje a obavy kohokoli jiného“. Ostatně k tomu dospěje i samotná Jude, která si hledá novou a zároveň dvojí identitu. V tomto ohledu bychom román mohli považovat i za bildungsroman, popisující protagonistčino duševní zrání. Jude na konci románu přestane schizofrenicky přeskakovat mezi představou domova v Sýrii a v Americe a přijme fakt, že domov může být i dvojí: „Já vím. / Nejde o boj mezi tady / a tam. / Nemusíš si vybrat.“

Ačkoli podobných příběhů migrantů se v poslední době začíná objevovat čím dál více, román Jiné jméno pro domov je ojedinělý narativní technikou. Jude vypráví svůj příběh v ich-formě ve volném verši, který se čte stejně plynule jako próza. Narativní forma je to zajímavá, nicméně v mnohých pasážích zdánlivá rytmičnost verše pokulhává a text představuje spíše věty rozčleněné do řádků připomínajících verše. Básnická povaha románu se však nevyčerpává pouze veršovanou formou. Je třeba zmínit také Judeino poetické vnímání okolí; když ji například upoutá chlapec s fotografií hvězd na tričku, Jude si pak představuje miliony galaxií a různé světy, které zůstávají neprobádané. Dále třeba přirovnává anglická slova, jež se naučí, k různým smyslovým vjemům. Někdy dívčina přirovnání či básnické obrazy zcela neodpovídají jejímu věku, což na jednu stranu z hlavní postavy částečně dělá „nespolehlivou vypravěčku“, ale na druhou stranu románu dodává na čtivosti i pro dospělého čtenáře. Román je však s ohledem na volbu hlavní hrdinky a četné odkazy na populární kulturu vhodným čtivem především pro dospívající mládež, která se má vžít do Judeiny kůže a odhodit předsudky vůči lidem jiných kultur a náboženství.