Vojenský pilot James C. Bigglesworth, přáteli zvaný Biggles, kterého do světa literatury uvedl počátkem třicátých let William Earl Johns (1893–1968), sám pilot z povolání, sice není pro generace mladých českých čtenářů natolik známý jako Rychlé Šípy, Tarzan, Vinnetou či kapitán Nemo, přesto si během desetiletí našel i on řadu skalních příznivců, kteří v dobách, kdy byly překlady jeho příběhů silně nedostatkovým zbožím, leckdy neváhali si vypůjčené exempláře ručně opisovat. Kompletního vydání všech příběhů statečného pilota a jeho přátel se fanoušci dočkali zásluhou nakladatelství Toužimský & Moravec a Riopress až v letech 1992–2004, přičemž všech úctyhodných více než devět desítek titulů, v nichž hlavní hrdina během let navštívil všechny kontinenty a přinejmenším dvakrát i Československo (jedna z těchto návštěv přímo souvisela s událostmi popsanými v recenzované knize), zvládl přečíst asi jen málokdo. Pro úplnost je vhodné dodat, že kromě Bigglese a jeho přátel a protivníků stvořil W. E. Johns i další literární postavy, ty však zůstaly ve stínu jeho nejslavnějšího „dítěte“. Příběhy pilotky Worrals, členky ženských leteckých jednotek WAAF, se nicméně na přelomu tisíciletí rovněž dočkaly českého vydání.

Na knihy o Bigglesovi se ovšem již pomalu snáší prach ve sklepích a na půdách jeho dávných fanoušků, nyní řešících úplně jiné starosti, než zda jednotlivé svazky seřadit podle abecedy, data českého vydání nebo podle dějové návaznosti, v antikvariátech tyto knihy dávno zmizely z výkladních skříní do nejvyšších a nejhůře přístupných polic a ve veřejných knihovnách sice jednotlivé tituly dostupné ještě jsou, ale většinou se už přesunuly z regálů do skladů a dohledá je tak jen čtenář, který po nich v katalogu cíleně pátrá – což obvykle nebývá případ mladých čtenářů, pokud zrovna neshánějí povinnou četbu do školy.

Zároveň však od posledního vydání příběhů statečného pilota a jeho přátel uplynula dost dlouhá doba na to, aby vyrostla další generace čtenářů, které osloví příběhy o pevném přátelství tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, v nichž nakonec dobro zvítězí nad zlem, třebaže někdy za cenu velkých obětí. Vstříc těmto čtenářům vyšlo nakladatelství Prostor a loni na podzim přichystalo nové vydání Bigglesových příběhů z první světové války. Do povídkového souboru Biggles od velbloudích stíhaček bylo zařazeno celkem třicet povídek, a to těch vůbec prvních, které W. E. Johns napsal již počátkem třicátých let. Původně vyšly ve dvou svazcích, The Camels are Coming a Biggles of the Camel Squadron, přičemž toto dělení obvykle dodržovala i starší česká vydání (pod názvy Biggles od velbloudích stíhaček a Biggles – Návrat velbloudích stíhaček). V těchto povídkách čtenář poznává Bigglese jako sice ještě mladého muže, ale již zkušeného válečného pilota-stíhače, sloužícího u 266. letky Královského letectva na letišti ve francouzském Maranique. Jednotlivé povídky nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, obvykle nemají ani příliš složitou pointu a v centru pozornosti vyprávění stojí jednoznačně akce, zatímco ostatní aspekty vojenského života, jako např. alkoholismus, sexuální zkušenosti, nihilistické pocity vyvolané nesmyslným zabíjením nebo drastická zranění a mučivá smrt, jsou odsunuty do pozadí a jen občas naznačeny, nebo spíše úplně pominuty. Právě díky tomu představují tyto příběhy vhodnou četbu i pro mladší čtenáře, přestože jim původně nebyly primárně určeny. Autor čtenáře nevede k otázkám, zda je vůbec správné vést válku, jaký má dopad na civilní obyvatelstvo a na příbuzné vojáků doma. Nepřítel je jasně daný a definovaný a je nutné jej – při dodržování určitých pravidel – co nejvíce poškodit a pokud možno úplně zlikvidovat. Možností, jak toho dosáhnout, je mnoho, ať už jde o přímý letecký souboj několik kilometrů nad zemským povrchem, nálet na klíčový most, záchranu vlastního špiona nebo likvidaci nepřátelského pozorovacího balonu. Neodmyslitelným doplňkem válečné atmosféry je vzájemné špičkování jak mezi jednotlivými piloty, tak mezi letkami, a také mezi různými druhy vojska. Jak už tomu nicméně mezi příslušníky povolání balancujících na hraně života a smrti bývá, v krizových chvílích jdou všechny skutečné i domnělé křivdy stranou a kamarádovi v nouzi je nutné pomoci, i když se třeba nejedná o skutečně osobního kamaráda (zde se naplno projevuje význam anglického výrazu „comrade“, případně německého „Kamerad“, který čeština dost dobře zachytit nedokáže). Čtenářům, pro něž bude tato kniha vůbec prvním setkáním s Bigglesem a budou chtít zapátrat v knihovnách po dalších příbězích, pak lze jen doporučit, aby si co nejvíce postav vystupujících v jednotlivých povídkách zapamatovali – k mnoha z nich se W. E. Johns v dalších pokračováních Bigglesových dobrodružství vrátil.

Všech třicet v knize uvedených povídek v češtině vyšlo již dříve, ještě před tímto novým vydáním; nejeden znalec „bigglesovek“ si tak položí otázku, zda i jemu může toto nové vydání přinést něco nového. V takovýchto případech se pozornost obvykle zaměřuje na překlad samotný a na doprovodné ilustrace. Novému českému znění posloužil první překlad Antonína Kyzlinka z roku 1938, přičemž při úpravě textu pro současného čtenáře přihlédl Radovan Beneš i k úpravám Vladimíra Haralíka, učiněným pro vydání v Mladé frontě roku 1969. Snad poněkud krkolomné řešení, které je však jistě jednodušší pochopit než popsat. Zmíněná vydání z let 1938 a 1969 mají k dispozici patrně jen ti největší fanoušci, jak si však stojí nový výsledný překlad v porovnání s relativně dostupným překladem kompletního vydání, jež bylo zmíněno na úvod této recenze?

Zde je nutno na prvním místě podotknout, že autor překladu otištěného v devadesátých letech (bohužel není jmenovitě uveden ani v tiráži těchto knih, ani v katalogu Národní knihovny) a Antonín Kyzlink zcela očividně vycházeli každý z jiné verze originálu, a tudíž se texty na mnoha místech liší, neboť i sám W. E. Johns znění povídek pro různá vydání upravoval a v některých případech i měnil samotné názvy povídek – proto např. povídku Vzduchoplavci čtenář v novém vydání nalezne pod názvem Dunevillská jitrnice. Někdy se jedná jen o rozdíly, které nejsou pro děj či vyznění povídky úplně podstatné: zraněný voják se jmenuje Albert, zatímco v devadesátých letech to byl Joe, v některých scénách se na pozadí mihnou letadla FE-8, zatímco podle verze z devadesátých let viděl Biggles na stejném místě letadla R.E. 8, podobně se několikrát změnily barvy různých látek a podobné drobnosti. V novém vydání v některých povídkách chybí popisné či souvislosti vysvětlující pasáže, které ve starším vydání čtenáři pomohou jednání postav lépe pochopit. Občas v novém vydání čtenář nenalezne některé repliky, v povídce Biggles si na pár hodin odskočil chybí celá scéna, v níž vynálezce nové trhaviny pilotovi navrhuje, že ji pojmenuje na jeho počest. Jak již bylo zmíněno, nejedná se nejspíše o chyby či svévolné zásahy překladatele, nýbrž o důsledek toho, že překlad byl pořízen z různých verzí originálu. Tam, kde překladatel vydání z devadesátých let a jeho redaktor zjevně udělali chybu, se jí překlad nového vydání obvykle vyvaruje: za všechny příklady lze kromě očividných překlepů zmínit alespoň „řidičskou kabinu“ letadla, které se překlad z devadesátých let tvrdošíjně drží, zatímco v novém vydání je letadlo vybaveno kabinou pilotní, dále poněkud záhadnou „nádražní šatnu“, kterou v novém vydání nahradila srozumitelnější „nádražní úschovna zavazadel“, a všímavý čtenář si nepochybně již v devadesátých letech kladl otázku, jak by nějaký pilot dokázal přistát se „zříceným letadlem“, zatímco v novém vydání má pilot na témže místě nelehký úkol přistát se „zle zřízeným letadlem“, což sice také není snadné, ale aspoň čtenář ví, co si pod tím má představit. Do očí bijící je i název povídky „Létající kostel“, přičemž o žádný svatostánek v nebesích samozřejmě nejde a překlad použitý v novém vydání „Toulavý kostel“ děj povídky vystihuje mnohem lépe. Pomyslnou korunku si ovšem zaslouží formulace hned z první povídky „Bílý Fokker“, v níž Biggles vstoupil do světa literatury: ve vydání z devadesátých let se major Mullen žene při nepřátelském náletu ke kulometu, „namontovanému uvnitř jeho kanceláře“, což je z hlediska efektivity poněkud diskutabilní místo pro kulomet, v novém vydání už major běží ke kulometu, „který stál před budovou velitelství“, což je bezesporu smysluplnější lokace pro zbraň sloužící k obraně před leteckým útokem. Na druhou stranu je nutné uznat, že se najdou formulace (sice je jich málo, ale jsou tam), se kterými si lépe poradil překladatel v devadesátých letech: člověk, který ztratí orientaci, spíše obviní kompas z toho, že ukazuje „špatně“, než že ukazuje „falešně“, a podrážděný pilot na své kolegy vyštěkne spíše „Proč na mě tak blbě zíráte?“ než „Proč se na mě tak hloupě díváte?“.

Zatímco překlady lze do určité míry objektivně porovnat, u ilustrací je takové hodnocení záležitostí navýsost individuální. Ať už ale čtenář má výtvarný vkus a smysl pro obrazové vnímání jakýkoliv, všimne si, že v novém vydání jsou na rozdíl od vydání z devadesátých let barevné ilustrace i uvnitř knihy a jsou dílem mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho. Všímavější čtenář zaznamená, že podobně jako na obálkách z devadesátých let, i na obálce nového vydání není Biggles zachycen celou postavou, ale shodně mu chybí část nohou. Ať už se jedná o náhodnou či záměrnou shodu, jde každopádně o zajímavý detail. Ilustrátor dle vlastního vyjádření nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel a je pravda, že mnohé zachycené letecké scény (dvě z nich dokonce rozkládací!) patří k velmi podařeným, až má čtenář dojem, že slyší hukot motorů, svist větru v drátech nebo zlověstný štěkot kulometu. K vydařeným ilustracím patří i akční scény zachycující postavy v pohybu, naopak klidové scenérie s piloty v přátelském hovoru či při partičce karet se zdají poněkud fádní. Např. na straně 45 piloti působí poněkud opilým dojmem, což ovšem nemá žádnou oporu v doprovodném textu, na dvojstraně 23–24 má jeden z hráčů karet příliš krátkou ruku (a na kartách samotných chybí jakékoliv symboly). Najdou se i případy, kdy zobrazená scéna přímo odporuje textu povídky: na straně 297 vidíme, jak Bigglese zasáhla kulka pod rameno, zatímco z textu vyplývá, že byl zasažen na hlavě, na straně 280 Biggles při pokusu zachránit při požáru na vlastním letišti co se dá, drží v ruce poněkud zbytečně pistoli.

Málokterý velbloud se však na domovské letiště v Maranique vrátil bez jediného průstřelu v křídlech či trupu, podobně málokterá kniha projde před bedlivým okem recenzenta bez jediné výtky. Po patnáctileté pauze chytil Biggles nový dech a znovu ve své nejlepší formě zve malé i velké kluky za kokpit svého velblouda. Přidáte se?