Nakladatelství Verzone vydalo na podzim loňského roku ve své již velmi dobře etablované edici překladů moderní čínské literatury Xin v mnoha ohledech výjimečný titul (nejen) pro dětské čtenáře. Je jím kniha autorské dvojice Čou Cung-wej (Zhou Zongwei) a Ču Jing-čchun (Zhu Yingchun) nazvaná Hlemýždím tempem.

Oba tvůrci, profesorka pedagogiky a grafik, patří k nejmladší generaci čínských autorů, oba jsou profesně spjati s Nankingskou pedagogickou univerzitou. Autorka textu Čou Cung-wej, narozená roku 1975, je profesorkou na tamní katedře psychologie a ve svém vědeckém výzkumu se věnuje transpersonální psychologii a expresivní terapii. Ču Jing-čchun vystudoval tradiční čínskou malbu a působí jako pedagog, umělecký vedoucí knižního ateliéru a univerzitního nakladatelství. Díla, která graficky upravil a ilustroval, bývají pravidelně oceňována jako nejkrásnější čínské knihy roku. Úspěchy slaví i v zahraničí, v letech 2007 a 2008 se mu dostalo uznání na Lipském knižním veletrhu. Nejvýznamnějším společným počinem umělecké dvojice je publikace Mravenci, která si v roce 2008 vysloužila Zvláštní cenu pro nejkrásnější knihu roku, udělovanou Německou komisí UNESCO.

Protagonistou půvabné knížky Hlemýždím tempem je zprvu osamělý a smutný hlemýžď, postrádající smysl života. Čeština (třeba na rozdíl od angličtiny, která nabízí jen slovo „snail“) překladatelce Zuzaně Li umožnila použít různé výrazy – hlemýžď, šnek, slimák – a odlišit tak různé postavy příběhu. Už sám název knihy totiž lákal do léčky: spojení „šnečím tempem“ by mohlo vyvolávat negativní konotace, které nemají s příběhem co do činění. Hlemýžď, jehož pouť sledujeme, je zpočátku poměrně nešťastný, že jeho osudem je pomalé putování světem a časem ke smrti. Strach z konce ho přivedl k existenciálním úvahám. Nejprve zatoužil po rychlosti, snažil se od mravenců a vos naučit žít kvapně, ale poznal, že ani tempo mu štěstí nepřinese. Po setkání s umírajícím starým hlemýžděm bažil po síle a odvaze, ale ani to ho neuspokojilo – naopak zjistil, že bezmyšlenkovité projevy síly mu jsou spíš ke škodě.

Obrat v jeho zdánlivě bezvýchodné situaci nastal, když zachránil svinku a spřátelil se s ní i s jejími kamarádkami píďalkou a housenkou, s nimiž zažil spoustu legrace. Díky nim si uvědomil, že nemá druhé soudit podle nevzhledného zevnějšku, pod nímž se může skrývat mnoho vnitřní krásy. Objevil smysl bytí skrytý v přátelství. Jak už to ale bývá, nečekaná tragédie ho o druhy připravila a hlemýžď musel začít znovu hledat důvod proč žít…

Poetický a zároveň dobrodružný příběh o hlemýždí pouti životem je sice zdánlivě určen dětem, ale jeho skutečné pochopení, a snad i prožití, je dopřáno spíše dospělým čtenářům. Ti si často kladou podobné otázky, pochybují o sobě, někdy hledají smysl ve věcech pomíjivých a nepodstatných. Přemýšlejí o tom, zda správně chápou a vnímají to, co sami nebo ve vztahu k druhým prožívají. Text knihy je sice zřetelně inspirován tradiční čínskou filozofií a náboženstvím, především čchanovým (zen) buddhismem, ale zcela nevtíravým způsobem, takže nepochybně osloví malé i velké čtenáře.

Neoddělitelnou součást příběhu představují půvabné ilustrace, evokující tradiční čínskou malbu, a několik fotografií, jimiž se Ču Jing-čchun během své práce na knize inspiroval. Snad proto, že pochází z venkovské oblasti v provincii Ťiang-su (Jiangsu), umí drobný svět živočichů žijících v trávě dokonale pozorovat. Dovede jej však i pečlivě zachytit: téměř dokumentaristicky pracuje s detailem, ale nezůstává jen u snahy precizně namalovat vlastníma očima viděnou skutečnost. Z jeho poetických prací vyzařuje klid, soucit a láska ke všemu živému, třeba k pouhé housence či svince. Grafická úprava českého vydání přivedla výsledný dojem k dokonalosti vtipným použitím parciálního laku k vytvoření hlemýždí slizové cestičky na obálce a předsádce. Nebyl opomenut ani překlad různých znakových nápisů u jednotlivých kreseb. Pro názornost můžeme citovat:

„Konečně jsem vážku našel. Už nedýchala. Ležela klidná a tichá, jako by jen spala. Jistě se tváří v tvář smrti nebála, říkala přece, že smrt je jen další iluze. Všichni se bojí smrti, přitom jen smrt nás může naučit pokoře.“

„Čím víc jsem toho zažil, tím jsem byl vyrovnanější. Rychle nebo pomalu, krásný, nebo ošklivý, veselý s kamarády nebo sám, když máme klid v duši, každý způsob života je dobrý. Život sám o sobě je největším bohatstvím. O to víc jsem si teď vážil každé minuty. Každá chvíle mi byla potěšením.“