Kompletní seznam vydaných knižních titulů na téma „Protektorát Čechy a Morava“ by bezesporu obsahoval přinejmenším stovky, ale spíše tisíce a možná ještě o jeden řád více položek. I po oddělení příslovečných zrn a plev bychom mohli napočítat přinejmenším desítky zásadních a přínosných titulů. Konkrétní výběr by vždy nevyhnutelně byl značně subjektivní záležitostí, lze ale předpokládat, že z logiky věci by seznam obsahoval díla převážně českých autorů. Jedním z nemnoha zahraničních autorů, jehož jméno by na takovémto pomyslném zúženém seznamu určitě chybět nemělo, je německý historik Detlef Brandes (nar. 1941), který se touto pohnutou kapitolou dějin česko-německých vztahů zabývá již od konce 60. let. Právě tehdy vznikla první verze knihy Češi pod německým protektorátem, jejíž rozšířené a doplněné třetí vydání nyní přináší v překladu Petra Dvořáčka, o jehož práci se sám autor pochvalně vyjadřuje, na trh nakladatelství Prostor, kde se dočkaly vydání i další Brandesovy knihy s protektorátní tematikou.

Rozsáhlá, více než sedmisetpadesátistránková publikace s více než třemi tisíci poznámek pod čarou by na první pohled mohla leckterého zájemce odradit, to by ale bylo velmi ukvapené a politováníhodné rozhodnutí. Brandes svůj text rozdělil do sedmi hlavních oddílů, členěných dále do mnoha kapitol a podkapitol, takže jen málokterá textová pasáž přesahuje délkou deset stran knihy, díky čemuž je kniha přístupnější i pro méně zdatné čtenáře. Nepříliš překvapivě pojal Brandes svou práci chronologicky, od berlínských jednání mezi Adolfem Hitlerem na straně jedné a Jozefem Tisem, resp. Emilem Háchou na straně druhé po podpis kapitulačního protokolu generálem Rudolfem Toussaintem a zástupci České národní rady a příjezd jednotek Rudé armády do Prahy následujícího dne. Tematicky se text v jednotlivých oddílech, rozdělených významnými jednorázovými událostmi, věnuje nejprve okupační politice a politice protektorátní vlády a následně odbojové činnosti, ať už prováděné jednotlivci, organizovanými skupinami nebo neidentifikovatelným anonymním davem. Na tomto místě je nutné podotknout, že Brandes v otázce odboje sleduje především jeho organizaci, vnitřní rozpory, vztahy se zahraničním odbojem a reakce okupačních bezpečnostních sil. Napínavé scény s přestřelkami a příběhy plné osobního hrdinství je třeba hledat jinde. V kapitolách věnovaných nuancím okupační politiky se autor místy nevyhnul pasážím, v nichž se i s tématem obeznámený čtenář může ztrácet, bez nich by ale obraz protektorátních poměrů zůstal neúplný a díky již zmíněnému členění na poměrně krátké podkapitoly není problém těchto několik málo (při vší úctě skutečně nezáživných) odstavců přeskočit. V drtivé většině případů dokázal Brandes popsat složitosti politického vývoje srozumitelně a hlavně tak, že čtenář dokáže motivy chování skutečných historických osob pochopit, ba se i do jejich situace vcítit. V jednom z oddílů knihy se pak autor zabývá i dalšími aspekty života v Protektorátu, jako byly hospodářská, sociální, jazyková a kulturní politika; z velké části se sice jedná o shrnutí témat, kterým autor sám nebo jeho žáci a pokračovatelé věnovali samostatné monografie, pro úplnost ale přeci jen nebylo možné je vynechat. I díky těmto pasážím jsou známé události (demonstrace 28. 10. 1939, atentát na Reinharda Heydricha, pražské povstání a další) zařazeny do širšího kontextu a nejsou podány jako jen velmi slabě propojené dějinné epizody, jak k tomu občas dochází v populárně naučné přehledové literatuře.

Jak sám autor přiznal, stále při svém výzkumu naráží na zjištění, která jej samotného překvapí. Mnoha překvapení se dočkají i čtenáři, jako příklad lze zmínit např. fakt, že zmíněná demonstrace 28. 10. 1939 v Praze nebyla první a ani počtem účastníků výrazně nepřevyšovala demonstrace dřívější, podobně známý bojkot pražských tramvají o měsíc dříve byl jen jednou z mnoha akcí tohoto typu. Málo známou skutečností jsou i úvahy o pozdějším odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, jimiž se Edvard Beneš zabýval již na podzim roku 1939, nebo fakt, že neblaze proslulý vedoucí přední kolaborantské organizace Vlajka Jan Rys-Rozsévač z této organizace bez milosti vylučoval ty členy, kteří nechali své děti zapsat do německých škol. Bez zajímavosti nejsou ani snahy říšských vedoucích žup sousedících s Protektorátem o zabrání části protektorátního území, které poněkud paradoxně vynesly Karla Hermanna Franka do pozice zastánce územní nedělitelnosti toho, co z předválečné první republiky zbylo, a pokusy oslabit vědomí české národní příslušnosti u některých etnografických skupin zejména na Moravě.

V souvislosti s debatou na téma vlasovci, momentálně ve veřejném prostoru opět aktuální, je vhodné zmínit, že Brandes jejich roli nepopírá a jejich bojové nasazení v pražském povstání popisuje bez jakéhokoliv subjektivního hodnocení, název příslušné podkapitoly „Pomoc z nesprávné strany“ ovšem ošemetnost jednoznačných soudů vystihuje sám o sobě.

Ačkoliv byla první verze textu knihy napsána již na přelomu 60. a 70. let minulého století, není nutné se obávat, že by interpretace a závěry v knize obsažené byly dnes již přinejlepším zastaralé. Profesor Brandes se tématem zabýval dlouhodobě a aktuální třetí české vydání reflektuje současný stav výzkumu, přičemž je sympatické, že se autor nevyhýbá ani studiím publikovaným nastupující generací historiků. Podobně se z regionálního hlediska autor nezaměřil jen na Prahu s občasnými exkurzy do jiných míst, ale často např. cituje zprávy z úřadoven v jiných městech a zejména v kapitolách věnovaných organizaci odboje přináší informace snad ze všech oblastí Protektorátu.

Propagační text na stránkách nakladatelství knihu označuje za „zásadní monografii“, která navzdory svému stáří dosud „zůstává nepřekonána“. Podobná označení je pochopitelně obvykle nutné brát s větší či menší rezervou, v případě této knihy s nimi ale lze souhlasit. Kniha si nežádá čtenáře obeznámeného zblízka s protektorátní tematikou, na druhou stranu i vystudovaný historik v ní nalezne mnoho podnětných postřehů a informací. Češi pod německým protektorátem vyjadřovali naději v brzkou změnu poměrů úmyslnou záměnou se slovem „protentokrát“, Češi pod německým protektorátem si zaslouží jedno z předních míst v historiografii nikoli jen protentokrát, nýbrž skutečně natrvalo.