Jak prozradí i jen letmý pohled na český knižní trh, k období vlády nacismu v Německu každoročně vychází množství titulů. Podobně není problém obdarovat zájemce každý rok novou publikací týkající se období Protektorátu. Není ani neobvyklé, že se německý autor zabývá Protektorátem (Detlef Brandes, Volker Mohn) a naopak český autor zaměří svou pozornost na události v Německu (Roman Cílek: Vždyť zabíjet je tak snadné, Miloslav Moulis: Sto dní na vrcholu moci, Robert Kvaček: Ve znamení ohně). V řadě případů pak danou knihu ani nelze vzhledem k dějinnému vývoji jednoznačně geograficky zařadit, jako v případě publikace Zapomeňte, že jste byli lidmi…. Byť by se mohlo zdát, že vzhledem k množství vydaných titulů je snad každý aspekt této epochy dostatečně popsán, existuje přesto oblast, které se jak čeští, tak němečtí autoři do značné míry vyhýbají. Jde o území, která Československo muselo Německu odstoupit po podpisu Mnichovské dohody. Nebylo by zcela přesné tvrdit, že se jedná o kapitolu zcela neprozkoumanou, přesto nelze popřít, že právě vydaná kniha německého badatele Ralfa Gebela „Domů do říše“. Konrád Henlein a říšská župa Sudety (1938-1945) představuje pro většinu čtenářů první kontakt s touto tematikou. Navíc české vydání spatřilo díky nakladatelství Argo a překladateli Janu Dobešovi světlo světa zhruba 20 let poté, co tato kniha vyšla v Německu jako knižní verze autorovy dizertační práce, žádná novější podobně rozsáhlá práce zjevně ale není k dispozici. Gebel patří, podobně jako výše zmínění Brandes a Mohn, k těm německým historikům, kteří si osvojili češtinu, jak autor čtenáře informuje hned na prvních stránkách knihy v předmluvě k českému vydání, čímž hned ze začátku rozptýlí obavy, že by kniha mohla čerpat jen z pramenů a literatury z jedné strany této pohnuté kapitoly středoevropských dějin.

Protože text knihy původně vznikl jako autorova dizertační práce, není formální dělení knihy příliš překvapivé. V první části nazvané pragmaticky Úvod seznamuje Gebel čtenáře se stavem dosavadního bádání (zde je na místě opět připomenout, že originál knihy vyšel zhruba před dvaceti lety) a s charakteristickými znaky dostupné literatury. Patrně příliš nepřekvapí, že zejména starší tematicky zaměřená literatura je na české i německé straně často zatížená ideologickým balastem a s řadou informací a interpretací je nutné zacházet nanejvýš kriticky. Druhá část mapuje vývoj sudetoněmecké otázky během první republiky, kdy postoje sudetoněmeckých politiků zdaleka nebyly jednotné a pochopitelně se také v závislosti na mezinárodně politické situaci měnily. Mnozí vedoucí činitelé SdP tak ještě v létě 1938 pracovali na získání autonomie pro pohraniční oblasti Československa a s připojením k Německu nijak zvlášť nepočítali; Konrad Henlein sám byl dokonce po dlouhá léta terčem slovních útoků říšskoněmeckého tisku. Nacistický režim s podezřením sledoval i řadu dalších sudetoněmeckých předáků působících v řadách SdP, zejména ty spjaté dříve s organizací Kameradschaftsbund (na jméně organizace se v knize bohužel opakovaně vyřádil tiskařský šotek, byť jinak se redakci vcelku podařilo jeho projevy zachytit), která se sice hlásila k pangermánské teorii, ale vůči nacionálnímu socialismu se stavěla do opozice. Zajímavé jsou i pasáže, popisující Henleinovu osobnost, kterou jeho protivníci i příznivci ve vzácné shodě popisovali jako nevýraznou – což je u vysoce postavených nacistů vlastnost skutečně neobvyklá. Podobně jako mnoho dalších vůdčích postav nacistického hnutí ani Henlein nevyhovoval hlasitě vytrubovaným rasovým ideálům, o čemž svědčí rodné příjmení jeho matky Dvořáčková. O Henleinovu osobu se Gebel nicméně zajímá pouze v souvislosti se vznikem a fungováním sudetské župy, čistě životopisné údaje čtenář v knize téměř nenalezne (např. autor ani neuvádí, zda byl Henlein jedináček či zda měl nějaké sourozence, existence Henleinovy mladší sestry tak zůstane čtenáři blíže neobeznámenému s tématem utajena).

Po rozsahem nevelké druhé části, čítající necelých třicet stran, Gebel přistupuje k části třetí, věnované přímo Mnichovské dohodě, záboru pohraničí a vzniku říšské župy Sudety. Popisy často chaotického stanovení nové hranice a nadšených reakcí německy hovořícího obyvatelstva nejsou pro většinu čtenářů novinkou, zábor byl ale doprovázen i nechápavým údivem řadových vojáků wehrmachtu, znalých každodenní reality třetí říše, nad všude projevovanou radostí a také rychlým vykoupením téměř veškerého spotřebního zboží, kterého byl ve státě slibujícím svým novým občanům vyřešení hospodářské i sociální krize palčivý nedostatek. Navzdory dnes obecně rozšířené představě nebylo dlouhou dobu jisté, že samostatná nová sudetská župa vznikne. Představitelé stávajících žup usilovali o rozkouskování nově získaného území pod svou pravomoc, naopak mnozí sudetoněmečtí politici doufali v rozdělení hned do několika nových žup, aby měli více příležitostí udělat kariéru. Rozhodující jednání se často vedla bez jejich účasti, v čemž lze s trochou nadsázky spatřovat určitý „Mnichov naruby“. Konečné rozhodnutí o vzniku jedné nové župy bylo nakonec přijato nikoli díky úsilí samotného Henleina, ale díky tlaku německého ministerstva vnitra – to ovšem sledovalo svůj hlavní zájem na rozrušení dosavadních regionálních vazeb, tedy v zásadě přímý opak toho, o co usiloval Henlein. Pro úplnost je nutné dodat, že autor věnuje pozornost i otázce těch obyvatel nové župy, kteří připojení k Německu v žádném případě nepřijali s nadšením, tedy Čechů, Židů, liberálů, komunistů a dalších skupin; počet těchto lidí lze odhadnout až na několik set tisíc.

Čtvrtá a nejdelší část se věnuje problémům, které vznik nové – a dle představ plánovačů vzorové – župy přinesl. Množství z nich pramenilo z odlišných představ sudetských Němců a Berlína a lze je zjednodušeně formulovat takto: měly si Sudety zachovat svůj sudetoněmecký charakter nebo měli sudetští Němci postupně splynout s říšskými Němci? Nešlo zdaleka jen o abstraktní problém nacistické rasové fantasmagorie, neboť z této otázky vyplývaly i praktické kompetenční otázky týkající se řízení policie a dalších klíčových opor režimu. Začleňování Sudet do celoříšských struktur neprobíhalo vždy bez nepříjemností, jen málo sudetských Němců dokázalo bez emocí přijmout rozhodnutí o rozpuštění SdP a přísun německých úředníků na místa, která krátce předtím museli uvolnit jejich čeští předchůdci. Rovněž přechod z korun na marky se neobešel bez snížení již tak nevysoké kupní síly většiny obyvatelstva. Začleněním do říše se navíc zpřetrhaly tradiční obchodní vazby v rámci Československa, což mělo za následek další pokles životní úrovně, později o to palčivější při pohledu na situaci v Protektorátu, kde se mnohé podniky kvůli svému významu pro válečné úsilí Německa dočkaly výhod, o jakých se sudetoněmeckým obchodníkům ani nesnilo. Život Henleinovi neusnadnil ani fakt, že jemu samotnému byl vnucen zástupce původem z říše, jehož hlavním úkolem bylo především držet Henleina pod dozorem, a situace se ještě zhoršila poté, kdy byl do Prahy převelen jeden z Henleinových úhlavních nepřátel, Reinhard Heydrich. Je jistě škoda, že období oněch několika měsíců, kdy dva vzájemně si po krku jdoucí potentáti řídili území spolu sousedící, autor přešel jen několika větami.

V jen několikastránkové páté části s příznačným názvem Epilog Gebel stručně shrnul poslední dny existence samostatné sudetské župy i Henleinova života. Podobně jako další předáci živil v sobě i Henlein téměř až do konce naději, že separátním jednáním se západními spojenci bude možné dosáhnout udržení stávajících poměrů i po skončení války. Jednoznačně odmítavá reakce pak byla poslední z mnoha zklamaných nadějí týkajících se Sudet, které Henlein během svého života zažil.

V závěrečném shrnutí pak autor, jak je u odborných publikací zvykem, znovu zmiňuje závěry, k nimž během svého výzkumu a práce na knize dospěl. Že text knihy původně vznikl jako akademická práce, prozrazuje i mnohostránkový přehled použitých pramenů a literatury a především poznámkový aparát, který svou obsáhlostí (v souhrnu přes 1600 poznámek) přesahuje obvyklou délku u prací tohoto typu. Poznámkový aparát je nicméně umístěn až na konci knihy a plynulost čtení tak nijak nenarušuje.

Ke knize pojednávající o takto širokém a komplexním tématu jistě každý čtenář přistoupí s určitými očekáváními. Je tedy vhodné na tomto místě uvést, že byť by to mohly název knihy i fotografie použitá na obálce naznačovat, nejedná se o životopis Konrada Henleina, čistě životopisné údaje sotva přesáhnout jednu stranu textu. Podobně autor upustil i od popisu veškeré odbojové činnosti na území říšské župy Sudety, na druhou stranu ale věnuje pozornost i postavení těch skupin obyvatelstva, na které oficiální místa hleděla s podezřením či otevřeně nepřátelsky, v první řadě Čechů, kteří v oblasti zůstali i po odtržení na podzim 1938. Naopak velmi podrobně se Gebel zabývá otázkami případné etnické výlučnosti sudetských Němců vůči Němcům z Říše, které hrály v rasově poblázněném nacistickém Německu velkou roli. Je pochopitelné, že autor píšící německy dizertační práci určenou k obhájení na německé univerzitě, věnuje tomuto tématu velkou pozornost, mnozí čeští čtenáři ale patrně budou chvílemi tápat ve snaze pochopit z našeho pohledu snad až příliš subtilní rozdíly mezi jednotlivými názorovými proudy. Na druhou stranu nám i tyto pasáže připomenou, že historický vývoj se málokdy ubírá přímočaře nebo že by snad byl dokonce předem určený, jak se někdy může ze zpětného pohledu zdát.

Předkládaná kniha rozhodně není oddechové čtení a ani neposkytuje jednoduché odpovědi na otázky po podílu jednotlivých aktérů či celých skupin na vině za proběhlé události. Trpělivého a pozorného čtenáře však odmění řadou dosud neznámých nebo jen málo známých informací a souvislostí, doplňujících pestrou mozaiku vývoje střední Evropy a česko-německých vztahů v průběhu bouřlivého dvacátého století.