Monica Kristensen (nar. 1950) je norská glacioložka a polárnice, která vedla několik expedicí jak na Arktidu, tak na Antarktidu, a v neposlední řadě spisovatelka, která napsala pět detektivek, z nichž dvě vyšly česky (Pátrání a Holanďanův hrob). Před dvěma lety byla její kniha Amundsens siste reise (Amundsenova poslední cesta) nominována na prestižní norskou cenu Brageprisen. V ní sleduje poslední okamžiky života stárnoucího Roalda Amundsena a příběh italského konstruktéra Umberta Nobileho, který se v roce 1928 vydal na polární výpravu. Jeho vzducholoď Italia při návratu z pólu ztroskotala severně od Špicberk. I o tom mluví autorka v tomto rozhovoru.

iLiteratura: Když jsem si zadala vaše jméno do Googlu, na většině fotek jste v polární krajině, svítí sluníčko a vy jste bez čepice. Já jsem zažila v Norsku největší zimu -25 °C. Vybavíte si, jaké nejsilnější mrazy jste poznala vy?
Monica Kristensen: V polárních oblastech je to trochu jiné. Nejvíc jsem zažila -57 °C, ale to jsem už čepici opravdu musela mít. Vzpomínám si, jak jsem jednou fotila pro nějaký časopis a fotograf mě nabádal, abych se smála. A jak jsem se neustále usmívala, tak mi omrzly zuby.

iLiteratura: Když si žena vybere studium fyziky, získá doktorát z glaciologie, zúčastní se několika polárních expedic, je něčím opravdu jedinečná, výjimečná. Co bylo hybnou silou, která vás nasměrovala k fyzice?
Monica Kristensen: Když jsem byla malá, vedla jsem si deníček. Do něj jsem si psala, co bych chtěla jednou dělat. Rozhodující pro mě vždy bylo, aby mě práce bavila. Tehdy jsem si tam poznamenala: fyzička, případně astrofyzička, a spisovatelka. Přesně v tomto pořadí, což se mi splnilo do puntíku.

iLiteratura: Jak jste se dostala ke glaciologii a k polárním výpravám? Nemají Norové zimy a tmy plné zuby a netráví raději studené týdny někde na jihu?
Monica Kristensen: I já jsem byla i dost dlouhou dobu na jihu, v Antarktidě (smích). Samozřejmě že nemám nic proti pár týdnům ve Španělsku, ale popravdě si myslím, že když Nor nepřečká zimu doma, není to pořádný Nor. Pokud je o polární výpravy, odpovím vám příběhem. Když jsem byla malá, chodili jsme s tatínkem na výlety na běžky. Vzpomínám si, jak jsem první čtyři hodiny mrzla, ale potom jsem dostala pomeranč, do žil se mi vlila energie a já jsem poslušně šlapala dál. Byly to nezapomenutelné okamžiky, které jsem chtěla zažívat napořád.

iLiteratura: Zkušenosti z polárních oblastí jste zúročila v detektivkách, které čtenáře zaujmou mimo jiné popisem přírody na Špicberkách a líčením podmínek, které tam panují. V knize Pátrání jste kromě zápletky, v níž se ze školky ztratí holčička a stopy vedou do léta uzavřených dolů, bravurně popsala, jak se na Špicberkách doopravdy žije. Co lidi do těchto míst přivádí?
Monica Kristensen: Když navštívíte Špicberky jako turista, zdržíte se na pár dní a pak se zase vracíte zpět do svého komfortu. Pokud se někdo rozhodne na Špicberkách zůstat, blízkost k tak nezvyklé krajině ho ovlivní, a to nadobro. Mnoho lidí míří do polárních oblastí s úmyslem se schovat, hledají svobodu nebo si chtějí něco dokázat. Po čase se však ukáže, že problémy, před kterými se snažili utéct, je stejně dostihnou a naopak v polárním světle se ještě více zviditelní. Někteří však mohou mír a klid, které vám osamění může nabídnout, nalézt, což v urbanizovanějších oblastech často chybí.

iLiteratura: V jednom rozhovoru popisujete, jak jste poprvé byla blízko severního pólu a pozorovala jste krajinu z helikoptéry. Obdivovala jste krásu moře, slyšela jste, jak kry narážejí do sebe, což zní jako lví řev, viděla jste plankton, který se shlukoval do kolonií a vypadal jako listy na stromech. Změnilo se něco od této první výpravy?
Monica Kristensen: Děkuji za hezké připomenutí. To byla má první výprava. Byli jsme na ní ve dvou, ještě s mým velmi dobrým kamarádem. Od té doby se má láska k polárním oblastem jen prohlubovala. Pro člověka, který nikdy v polárních oblastech nebyl, je to těžko popsatelné. Najednou jste úplně sami, slyšíte vše zřetelněji a to světlo, to je magické. Svět kolem vás hraje všemi barvami.

iLiteratura: Co vás vedlo k sepsání knihy o Amundsenovi? Vykreslujete v ní Umberta Nobileho, který se vydal v roce 1928 na polární výpravu, jako krásného elegána, zatímco Roalda Amundsena jako stárnoucího muže.
Monica Kristensen: V prvé řadě jsem chtěla lidem představit příběh Roalda Amundsena, stárnoucího muže, který je naštvaný na celý svět a na pokraji finančního bankrotu. Co se stalo? Jaký byl jeho konec? Víme, že nastoupí na francouzský hydroplán Latham, ale jeho odjezd z norského Tromsø je utajený a o tři hodiny později máme o Amundsenovi poslední zmínku. V druhé řadě mě fascinoval příběh Nobileho a ztroskotání jeho lodi Italia.

iLiteratura: Jedná se o poměrně kontroverzní výpravu. Je to proto, že ho podporoval Mussolini?
Monica Kristensen: Naopak. Mussolini jej od ní odrazoval. Byla to druhá Nobileho výprava. Mussolini mu dokonce říkal, že první výprava byla úspěšná, proč ji znovu opakovat? Ale Nobile se nenechal odradit a dopadlo to katastrofou.
Kromě toho se tradovalo, že Nobile po ztroskotání vzducholodi Italia zradil své mužstvo. Po čase se ale ukázalo, že to nebylo tak jednoznačné. Nobile měl zlomenou nohu i ruku a podle svědectví chtěl zůstat na vzducholodi jako poslední. Ostatní se ale usnesli, že poletí jako první, a tak Nobile se svým psem Titinou opustili místo havárie jako první. Když se to doneslo k italským novinářům, byla Nobileho reputace nadobro pohřbena.

iLiteratura: Na čem právě pracujete?
Monica Kristensen: Pracuji na své šesté detektivce z prostředí Špicberk, v plánu jich mám napsat dvanáct, takže si budu muset pospíšit.

iLiteratura: Kdo je vaším prvním čtenářem?
Monica Kristensen: Moje maminka. Pamatuji si, že za mnou jednou přišla a se smutným výrazem ve tváři mi řekla, že píšu moc hezky, ale moje knihy se nikdy nebudou moc prodávat. Zeptala jsem se jí proč. A ona na to: Není v nich žádný sex.

iLiteratura: Prostředí mateřské školky, ve které se ztratí malá holčička, je ale poměrně netradiční a čtenáře rozhodně zaujme.
Monica Kristensen: Přišlo mi zajímavé zamyslet se nad tím, co se stane, když se ztratí dítě v místě, kde je tma jako v pytli, kde můžete narazit na ledního medvěda nebo zapadnout do čtyřmetrových závějí, které na Špicberkách nejsou výjimkou.

iLiteratura: Raději si nepředstavovat. Je něco, čeho se vy v polárních oblastech bojíte?
Monica Kristensen: Ne. Asi ne. Počkejte, ještě se zamyslím… ne, opravdu se ničeho nebojím.