Deník N, „první český digitální deník postavený primárně na placeném obsahu“, oslavil 28. října 2019 v Den vzniku samostatného československého státu své první narozeniny a nadělil si k nim dárek v podobě dvou knižních publikací, jimiž významně rozšiřuje své pole působnosti. Že bude o knihy, jež jsou úvodními tituly nové Edice N, zájem, se ukázalo už ve chvíli, kdy se ze strany podporovatelů vybralo na jejich vydání téměř čtyřikrát víc finančních prostředků, než bylo zamýšlených 300 000 Kč. I díky tomuto, zatím nevšednímu způsobu financování nakonec spatřily světlo světa svazky Americký deník Jany Ciglerové a Věda podle abecedy Petra Koubského (nar. 1961), který v Deníku N vede rubriku zaměřenou na vědu a technologii a jehož kniha je i předmětem této recenze.

S(tr/l)asti popularizace

Pokud by si snad někdo lámal hlavu, proč autor zvolil právě tento název, hned první prolistování napoví, že v tom není nic záludného, poněvadž Věda podle abecedy je … vědou podle abecedy, respektive souborem třiapadesáti abecedně seřazených textů, jež čtenáře seznámí se vším od astatu až po život. Co se koncepce týče, kniha se nesnaží o nějaký vyvážený průřez různorodými vědeckými disciplínami, ale cílí na témata, která autora dlouhodobě zajímají. Že by Věda podle abecedy nemusela být jen další popularizační všehochutí, jež sice pobaví, ale za pár měsíců bude na poličce chytat prach, napovídá už krátká předmluva, která stručně shrnuje motivace vedoucí k vydání i Koubského sympatický a hluboce pravdivý náhled na vědeckou popularizaci: „Nikdo neví, jaká úroveň popularizace vědy je správná, jaká osloví a potěší nejvíc čtenářů. Kdykoli píšete o vědě pro široké publikum, honíte dva zajíce najednou. Snažíte se, aby laický čtenář netápal, nepřestal číst a něco si odnesl; a zároveň dáváte pozor, aby použitá zjednodušení nedráždila odborníky.“ Načež dodává, že „šířit znalosti je jedna z nejužitečnějších věcí, jaké se dají dělat“.

Jak autor vytyčený cíl uchopil, docela jasně ukáže hned první heslo nazvané „Astat“. I když by se o tomto v přírodě extrémně vzácném prvku dalo napsat ledacos zajímavého, je otázka, nakolik by to zajímalo laického čtenáře. Autor tedy astat používá jako odrazový můstek k zodpovězení otázek typu, co je to atom či jaký je rozdíl mezi chemickými prvky a sloučeninami. Nato ve stručnosti vylíčí pozoruhodný zrod periodické tabulky prvků, kterou Dmitrij Ivanovič Mendělejev poprvé představil (byť v maličko odlišné podobě, než jak ji známe dnes) v roce 1869, tedy přesně před 150 lety (i proto je rok 2019 mezinárodním rokem periodické tabulky chemických prvků). Potěšující je, že pokaždé, když dojde na téma, jež je důkladněji rozebráno v jiné části knihy, dostane čtenář upozornění, jež jej do příslušných míst odkáže. Třeba v případě zmíněného astatu to jsou „Izotopy“ a „Bohrův model atomu“. Stejný systém funguje napříč celým svazkem, takže skoro žádná kapitola nestojí zcela izolovaně, ale díky odkazům vzniká síť, která související témata spojuje a klidně by mohla sloužit jako klíč, jak knihu vlastně číst.

Od matematiky k biologii

Ačkoli by se úvodní heslo dalo zařadit spíše do hájemství chemie, převažují ve Vědě podle abecedy spíše témata matematická a fyzikální. Dostane se na klasické matematické strašáky, jako jsou derivace, integrály nebo komplexní čísla, na pozoruhodné matematické „vynálezy“ typu nuly či nekonečna, které mají v každé knize popularizující královnu věd výsadní postavení, i na ryze praktické otázky, třeba jak si správně spočítat, kolik bance zaplatíme na úrocích z půjčky. Co se fyzikálních hesel týče, přijde mimo jiné řeč na gravitaci a nedávno detekované gravitační vlny, termojadernou fúzi jako slibný, ale stále vzdálený zdroj energie, černé díry, princip fungování jaderné bomby, relativitu, radioaktivitu a samozřejmě i na kvantovou fyziku nebo související a čím dál aktuálnější otázku možnosti konstrukce kvantových počítačů.

Právě matematika, fyzika a technologie jsou autorovými nejsilnějšími tématy, v nichž působí velmi sebejistě, a možná i proto nezbylo příliš „písmen“ pro biologii. Nicméně ani v tomto ohledu nechybí zásadní otázky typu evoluce a vznik života, evoluční původ mitochondrií (endosymbiotická teorie), popřípadě zmínka o revoluční metodě CRISPR/Cas9, jež je díky možnosti mnohem lepšího zacílení genetických manipulací příslibem (i hrozbou) pro budoucnost genetického inženýrství. Pár kapitol představí i témata obecnější. Sem patří například způsob používání statistiky ve vědě a vysvětlení, co je to ta slavná p-hodnota, která je pro vědce denním chlebem, ale pro nezasvěcené pozorovatele může někdy znít spíš jako zaklínadlo. Velmi poutavé je i heslo „Ďábel“, v němž Koubský rozebírá věčné téma vztahu vědy a náboženství a zamýšlí se i nad podstatou vědy jako takové.

Novinář se nezapře

Byť by se na první pohled mohlo zdát, že Věda podle abecedy bude spíše nesourodou směsicí zajímavých vědeckých poznatků, potažmo souborem autorových dříve publikovaných textů, není tomu tak, nebo ne docela. Naopak se jedná se o pozoruhodně provázané, třebaže výrazně matematicko-fyzikálním směrem nachýlené dílo, které bude bavit a vzdělávat i při opakovaném čtení, ačkoli některá hesla budou už za pár let nutně neaktuální. Větší část textu je potom dle autorových slov zcela nová. Koubský každopádně vytěžil z nabízeného potenciálu maximum a i přes (vzhledem k počtu hesel) nevelký rozsah dokázal do textu stravitelnou formou dostat neuvěřitelné množství informací, na čemž se dozajista zásadní měrou podepsaly i jeho letité novinářské zkušenosti. Na rozdíl od řady jiných popularizátorů totiž zpravidla nechodí kolem horké kaše, ale rovnou míří k meritu věci. Někdy k němu sice pronikne jen letmo a klouže spíš po povrchu, ale kolikrát na pár stranách úspěšně objasní něco, co by jiným zabralo násobně víc prostoru, což je jen ukazuje na jeho vynikající orientaci v probírané problematice a obdivuhodně široký přehled. Nicméně i vzhledem k úspornému stylu psaní je možné, že čtenáři, který se s danou látkou dosud blízce nepotkal, leckteré narážky, často jen tak letmo prohozené či odstrčené v závorce, jednoduše uniknou.

Novinářskou praxi prozradí nejen způsob, jakým Koubský pracuje s informacemi, ale i samotný, celkem osobitý a pro běžnou popularizaci ne zcela typický styl. Autor se často snaží znít pokud možno nenuceně, což se mu leckdy daří, ale někdy to působí trochu strojeně: „… je součástí hotelu Atlas, prý velice nóbl: jeden z nejdražších podniků ve městě. Stefan Banach by ji cestou na pivo do nádražky obešel velkým obloukem.“ (Zvýrazněno autorem recenze.) Některým čtenářům možná nebude po chuti ani autorovo lehce samolibé vyjadřování, které sice na jednom příkladu nepůsobí nijak přemrštěně, ale během více než tří set stran se to přece jen nasčítá. Například tato, třeba pravdivá, ale řekl bych zbytečná poznámka: „Stejným způsobem se s nekonečnem pracuje v nesmírně užitečném odvětví matematiky, jemuž se česky říká matematická analýza (anglicky calculus) – to jsou ty známé prostocviky s limitami, derivacemi a integrály, pro většinu technicky zaměřených vysokoškoláků základ a zároveň vrchol jejich matematického vzdělání.“ Popřípadě následující výrok, který ve státě, kde je skoro milion lidí v exekuci, zní spíše jako nepovedený pokus o vtip: „Složené úročení začalo být v Evropě legální počátkem 17. století, do té doby se bralo jako obzvlášť podlá lichva a bylo trestné. Dnes jeho podstatu chápe snad každý kromě Franty Naivky…“ Autor nenechává (zde ani jinde) nikoho na pochybách, že sám se v problematice dobře vyzná (a není důvod o tom pochybovat), ale je otázka, jestli je třeba to čtenáři, pro nějž se v mnoha případech bude jednat o nové informace, opakovaně připomínat. Někdy až autoritativní styl totiž může vést k tomu, že se čtenář nebude cítit jako partner či zvídavý posluchač, ale spíš natvrdlý a věčně poučovaný student, kterému určité složitější věci ani nemá cenu vysvětlovat. To dle mého není v popularizaci úplně nejšťastnější přístup, pročež se mu také mnozí popularizátoři snaží vyhýbat a záměrně komplikovanější problémy alespoň na oko bagatelizují.

Celkově je však Věda podle abecedy sympatickým počinem a je dobře, že se autor při rozhodování, zda se do psaní pustit, nedržel svého „názoru, […] že napsaného textu je na světě už příliš mnoho“. A vůbec by nebylo na škodu, kdyby se časem, až zase nashromáždí dostatek zajímavých témat, o něž by se chtěl podělit, tohoto názoru zase na chvilku zřekl.