Jedenáctého února 2016 obletěla svět zpráva, že se vědcům v září předchozího roku poprvé podařilo detekovat gravitační vlny, jejichž existenci o sto let dříve předpověděl Albert Einstein. K objevu došlo prostřednictvím detektorů, jež jsou součástí projektu LIGO a nacházejí se na území amerických států Washington a Louisiana. Jedná o vskutku monumentální technický výdobytek, každý z detektorů sestává ze dvou navzájem kolmých ramen, která dosahují délky čtyř kilometrů, a oběma rameny prochází identický (co do fyzikálních vlastností) laserový paprsek, jenž se odráží od zrcadla umístěného na konci tunelu. Zda jsou paprsky v obou ramenech opravdu shodné, porovnává v místě styku interferometr. Teorie říká, že pokud by rameny prošla gravitační vlna, jejich harmonie se na chvíli pokazí. A právě to se stalo 14. září 2015, v době, kdy čerstvě vylepšený LIGO teprve procházel testovací fází.

Po prvním pozorování gravitačních vln, jejichž příčinou byla zřejmě srážka dvou černých děr, se vyrojila spousta odborných a populárních publikací, které rozebíraly jak samotný objev a podstatu gravitačních vln, tak jejich význam pro Einsteinovu teorii relativity a naše chápání vesmíru vůbec. Krátce po zveřejnění objevu, již v březnu 2016, vyšla také kniha americké kosmoložky a spisovatelky Janny Levinové Vesmírné blues (Black Hole Blues and Other Songs from Outer Space). Levinová, kterou si čeští čtenáři možná vybaví díky její prvotině Jak vesmír přišel ke svým skvrnám (How the Universe Got Its Spots, 2002; česky Dokořán a Argo, 2003), se ve svém díle (až na zmínku v doslovu) pochopitelně nezabývá přímo odhalením gravitačních vln, které bylo oznámeno, když byl titul už dávno v tisku (třebaže se autorka o objevu dozvěděla dřív než veřejnost), ale velmi detailně popisuje, co za objevem stálo, totiž celou genezi projektu LIGO, jež trvala několik desítek let.

Společný lov

Nabízí se otázka, jak o vývoji něčeho tak neosobního a technicky i teoreticky náročného psát, aby to bylo pro laického čtenáře přínosné, ale zároveň ještě zajímavé. Autorka se úkolu chopila vskutku originálně. Celý text totiž postavila na rozhovorech s hlavními, ale i mnoha vedlejšími aktéry projektu LIGO. Ve výsledku se celý příběh točí zejména kolem tří postav, Kipa Thorna, Rainera Weisse a Ronalda Drevera. Jejich prostřednictvím sledujeme historii celého projektu od počátečních úvah o existenci gravitačních vln a možnostech jejich detekce přes pokusy o sestavení prvních detektorů až po návrh stavby současného zařízení a jeho následného mnohaletého budování.

Realizace LIGO, jak ji Levinová zachycuje, je v první řadě vynikající ukázkou rozvoje a neuvěřitelných možností vědy, techniky a zároveň i lidského důvtipu při řešení nejrůznějších překážek, které museli výzkumníci v průběhu let překonávat. Příkladem budiž nutnost odfiltrovat různé šumy přicházející z okolí, ať už otřesy zemského povrchu, nebo stromy padající pod pilami dřevorubců. Pozornost vzbudí i pasáže popisující, jak se z fyziků stali deratizátoři, když museli z útrob detektorů vyhánět nejrůznější havěť v podobě hadů, pavouků a různého hmyzu, kteří zde našli (téměř) dokonalý domov. Vesmírné blues však poskytuje velmi zajímavý vhled i do spousty dalších obtíží, jež se s podobně ambiciózním projektem nutně pojí. Jeden z těch ústředních představovala třeba nejistota, zda bude zařízení skutečně fungovat způsobem, jaký výzkumníci plánovali, a jestli tedy vůbec dokáže detekovat neuvěřitelně titěrný vliv gravitačních vln. Tyto pochybnosti, které LIGO provázely již od samého počátku, měly nepřekvapivě za následek stále se opakující těžkosti s financováním projektu.

Jeden ze zásadních přínosů knihy lze spatřovat rovněž v tom, že dává nahlédnout do vztahů mezi samotnými badateli, kteří se na projektu podíleli. Kdo si myslí, že vědecká spolupráce na podobně velkolepém díle musí být zcela bezproblémová, se záhy přesvědčí, že ani ve vědě to není vždy úplně růžové. I vědci jsou totiž lidé a ctižádostivost jednotlivce může přerůst v napětí v celém týmu a být překážkou pro úspěšné dosažení vytyčeného cíle. V této souvislosti autorka líčí osud Rona Drevera, který se o LIGO ohromnou měrou zasloužil, přesto byl z projektu v jeho průběhu vyštípán. Z jedné strany to snad působí jako nebetyčná nespravedlnost, z té druhé nicméně jako bolestná, leč nevyhnutelná nutnost. Zde se naplno ukazují výhody přístupu, jež autorka zvolila, totiž podat historii z pohledu hned několika zúčastněných badatelů. Nejen Dreverův nucený odchod, ale i další příhody, které se udály během vývoje projektu, vystupují díky tomu v mnohem plastičtější podobě. Čtenář má tak možnost vidět za fenomenálním výsledkem jednotlivé lidské osudy a nesmírné množství píle i bolesti všech zúčastněných.

Otcovské potíže

Za pozornost nepochybně stojí ještě jedna z trochu tragických postav honu na gravitační vlny, Joseph Weber. Tento vynikající americký fyzik a „mizerný statistik“, jak někteří v rozhovorech s Levinovou dodávají, již v šedesátých letech minulého století zkonstruoval velmi důmyslný detektor pro zaznamenání gravitačních vln, který dle vyjádření svého konstruktéra skutečně záhy přinesl důkazy o existenci hledaných entit. Toto prohlášení způsobilo mohutný poprask, který však kvůli neověřitelnosti výsledků nezávislými týmy fyziků postupně ochládal, až se změnil se v hlubokou nedůvěru ve Weberovy výsledky. Weber sice na své pravdě trval až do konce života, nicméně další badatelé jeho objevy povětšinou neuznali, neboť byly zřejmě důsledkem chybného zpracování dat, a možná tak trochu i příliš silné touhy gravitační vlny objevit.

Přes řadu problémů, jež se s přípravou, budováním i provozem LIGO pojily, dnes už víme, že snažení to nakonec nebylo marné a vyplatilo se dokonce ještě mnohem dřív, než kdokoli z protagonistů očekával.

Celkově Vesmírné blues nabízí přehledné a ucelené vylíčení příběhu projektu LIGO a díky důkladné práci autorky zůstane kniha přínosná i poté, co počáteční nadšení z objevu prvních gravitačních vln opadne. Jediné, co lze Levinové vytknout, je, že někdy trochu příliš odbočuje od tématu a rozvádí vedlejší příběhy, které pro čtenáře možná nebudou tolik zajímavé. Drobný problém je i místy vyšší koncentrace badatelů, kteří jsou často uváděni jen křestním jménem, a než si čtenář zvykne, kdože jsou vlastně Rai, Robbie či Ron, bude se v tom pravděpodobně občas ztrácet. Nic to ovšem nemění na tom, že Vesmírné blues přináší poutavý příběh jednoho úžasného snu, který se navíc splnil ještě za života (většiny z) těch, kdo jej snili.