Chemické prvky jsou nedílnou součástí všech věcí, s nimiž se denně setkáváme. Některé prvky se vyskytují v čisté podobě, většinu však nacházíme ve formě sloučenin. Historie objevování různých prvků a jejich rozpoznávání coby opravdu základní stavební složky různých materiálů je často natolik dobrodružná a fascinující, že si nijak nezadá s dějinami objevitelských cest či pátráním po nových druzích zvířat a rostlin. Důležité je, že jednotlivé prvky lze na základě určitých vlastností uspořádat do logicky uspořádaného systému – periodické tabulky. Témata jsou to natolik vzrušující, že si v rámci populárně naučné literatury vydobyla zasloužené místo, o čemž svědčí i některé dříve vydané tituly: připomeňme například vynikající a dodnes poutavou knihu Jak chemikové a fyzikové objevovali a křtili prvky Rudolfa Jirkovského (Albatros, 1986). Z novějších jmenujme publikace Periodické království britského chemika Petera Atkinse (Academia, 2005) či Mendělejevův sen Paula Stratherna (BB/Art, 2005).

V roce 2016 obdržela tato kategorie nový přírůstek, který by rozhodně neměl uniknout všem zájemců o chemii, dějiny vědy a vůbec populárně naučné přírodovědné knihy jako takové. Periodic Tales: The Curious Lives of the Elements britského spisovatele a novináře Hugha Aldersey-Williamse vyšly poprvé v roce 2011. Záhy se staly bestsellerem, a i proto se dočkaly dalšího vydání hned o rok později. Díky nakladatelstvím Argo a Dokořán se kniha nyní konečně jako 51. svazek ediční řady Zip dostává pod názvem Periodické příběhy: Zvláštní životy prvků i k českému čtenáři. Ale přináší ve srovnání s předchozími tituly něco nového? Rovnou můžeme odpovědět, že ano. Jednou z prvních věcí, která na nás dýchne již z autorovy předmluvy, je jeho nefalšovaná láska k tématu, o němž se rozhodl psát. O chemické prvky se začal zajímat již v dětství, což nakonec vyústilo v nápad založit si tak trochu netradiční sbírku – takovou, v níž by byl reálně zastoupen každý článek periodické tabulky. U hliníku či železa je to ještě jednoduché, proveditelné je konec konců i vytahování wolframových vláken ze žárovek. Trochu problematicky už se jeví získávání rtuti ze starých baterií, ale i to se dá překonat. Ovšem dříve nebo později každý sběratel prvků narazí na různá pro většinu nepřekonatelná omezení (například pokus o získání plutonia by se s pochopením úřadů zřejmě nesetkal). I přesto, že autor svou sbírku nakonec nezkompletoval, jeho láska k tématu přetrvala a nakonec i vyústila v Periodické příběhy, které jsou tak alespoň malou satisfakcí za neukojenou sběratelskou vášeň.

Hned z kraje je čtenář upozorněn, že kniha není (jen) o chemii, ale stejnou měrou se zabývá i historií, zeměpisem, geologií, astronomií, ekonomií a mnoha dalšími obory. Jsou to totiž opravdu příběhy jednotlivých prvků, co autora zajímá, nikoli neslaný nemastný popis, který si možná mnozí pamatují z hodin chemie. Hlavní pozornost se proto soustředí na to, jakou roli zaujímá příslušný prvek v naší společnosti, ať se uplatňuje v průmyslu, módě, nebo obchodu. Mnohé prvky se navíc staly „hrdiny“ různých filmů, povídek i románů a o tom, které z nich to byly, opět často rozhodovala aktuální obliba toho kterého z nich. Takové pojetí zajistilo, že jednotlivé prvky v Periodických příbězích nepůsobí dojmem neživého faktu, ale před čtenářem vystupují ve všech svých významech a podobách. Prvky v knize nejsou probírány v pořadí, v jakém je známe z periodické tabulky, ale jsou na základě svých vlastností a funkcí ve společnosti či kultuře rozděleny do následujících pěti zastřešujících celků.

První část nese název Moc. Takové téma lze chápat různě, ale jako první přichází na scénu trochu nepřekvapivě zlato, které je stále chápáno jako ten nejjasnější symbol moci a bohatství. Zlato je i díky svým chemickým vlastnostem trvalým předobrazem stability a jisté investice. Ale jak se zdá, investoři si poslední době začínají všímat i dalších zajímavých kovů. Jedním z těch, jež by mohly zlato do jisté míry zastoupit či doplnit, je nepochybně platina. Ta kromě svého finančního potenciálu pomalu nabývá i významu kulturního (vzpomeňte na platinové desky pro hudebníky). Přesto stačí se rozhlédnout kolem sebe a nelze pochybovat, že přinesl-li nějaký kov lidstvu opravou moc, bylo to železo. A jak je to se rtutí? Vzpomínáte-li si na film Orfeus francouzského režiséra Jeana Cocteaua, možná si vybavíte i moment, kdy hrdina příběhu vstrčí ruce do tekutého zrcadla a následně se dostane do světa za ním. Aldersey-Williams prozrazuje, že látkou, jež byla použita, aby co nejvěrněji vypodobnila tento specifický povrch, byla právě rtuť, které bylo při natáčení zapotřebí snad až půl tuny! Co by na takové množství asi říkaly úřady dnes, kdy se i rtuťové teploměry zapomenuté v našich domácích lékárničkách staly historickým reliktem.

Druhý oddíl byl pojmenován Oheň a začíná jak jinak než sírou. Ale jde-li o oheň, nesmí chybět fosfor. Pokud je na tomto prvku něco pozoruhodného, pak je to historie jeho objevu. Fosfor byl totiž poprvé izolován koncem 17. století, a to z ničeho jiného než z lidské moči. Jeden z prvních návodů na jeho přípravu počítá například s tím, že je potřeba nasbírat alespoň 50 kbelíků této žlutavé tekutiny, která se pak nechá „zrát“, různě se převařuje a doplňuje o další substance, až je po dlouhém úsilí získána bílá, ve tmě zářící látka. Autor se v této souvislosti hrdě přiznává, že minimálně základní kroky receptu doma sám otestoval, ač v prvních dnech to byla zkušenost trochu nevábná. V souvislosti s ohněm nemůže chybět ani zmínka o odhalení jeho hlavního paliva – kyslíku – Antoinem Lavoisierem. Našince potěší, že padne zmínka i o naší vlasti, a to ve spojitosti s šílenstvím, které začátkem dvacátého století vypuklo kolem prvku zvaného radium. Ten se tehdy stal jakýmsi všelékem, byl přidáván do koupelí i kondomů, a jelikož právě u nás jej byl díky uranovým dolům dostatek, vyrostly zde například radiové lázně, jejichž památkou je lázeňský hotel Radium Palace v Jáchymově.

V rámci celé druhé části se autor v různých souvislostech zmiňuje také o významném viktoriánském badateli Williamu Crookesovi, mimo jiné objeviteli thalia. Je přitom poněkud zvláštní, že všechny zmínky vyznívají pro Crookese jaksi nelichotivě. Aldersey-Williams sice příčinu své zatrpklosti vůči této postavě nijak blíže nekomentuje, ale skoro to vypadá, že ani po sto padesáti letech Crookesovi britská věda neodpustila, že se postavil za fenomén takzvaného moderního spiritualismu, tehdy v Anglii velmi populárního. Crookes se totiž tenkrát na popud jedné z učených společností rozhodl za pomoci specifických fyzikálních metod některá tvrzení spiritualistů ověřit. A co víc, byl přesvědčen, že se mu to podařilo.

Ve třetí části se dostáváme k dalšímu jednotícímu tématu, kterým je Řemeslo. Čtenář se zde dozví například to, jak se uplatnila zemská přitažlivost při výrobě olověných kulek, proč starší lidé nemají rádi titanové šperky a jestli by v tomto ohledu mohl pomoci niob a tantal. Pozornosti se dostane i historickému vývoji fotografie, který je neodmyslitelně spojen se stříbrem. Jedním z nejdůležitějších řemeslných, nebo lépe průmyslových kovů je však pro své vlastnosti měď. Její pozitiva ve srovnání s dalšími kovy se naplno projevila již v devatenáctém století, kdy se právě měď stala hlavní surovinou při jednom z nejvelkolepějších industriálních projektů té doby – pokládání transatlantického kabelu, který měl umožnit rychlý a jednoduchý přenos informací mezi Evropou a Amerikou.

Předposlední segmentem je Krása, a na přetřes tak přijdou například malířské barvy připravované pomocí kadmia či kobaltu. Značnou pozornost však autor věnuje jinému kovu, totiž chromu. Ten je vynikající ukázkou toho, jak moc kulturně podmíněné může být masové využívání určitého prvku. Lesklý chrom se stal v padesátých letech 20. století doslova symbolem Ameriky – typicky byl používán při výrobě aut, příkladem nechť jsou velké chromové nárazníky či disky kol. Chrom se stal nezaměnitelnou značkou úspěchu a společenské prestiže. Jeho obliba zaváněla až posedlostí a pomalu začal pronikat i do literatury a filmu. Důležitou roli sehrál například v románu Bouračka J. G. Ballarda, který v roce 1996 převedl na stříbrné plátno David Cronenberg. Chrom neučaroval pouze mužům. Ženy se zamilovaly do jeho podoby u domácích spotřebičů a zařízení – jejich chromový povrch totiž zůstává lesklý a čistý a nevyžaduje tolik péče jako jiné kovy. Ale móda je přelétavá, v dalších desetiletích se chrom stal křiklavým a nevkusným, byl symbolem přetvářky a jeho místo nahradily kovy jiné. Dalším prvkem, který se stal krátce po svém objevu velmi populárním, byl neon (a další vzácné plyny: argon, krypton, xenon). Vzácné plyny a zejména neon (zodpovědný za červené světlo) se v minulém století staly neodmyslitelnou součástí svítících reklam a nápisů, jejichž kouzlo se často opět promítá i do populární kultury. Autor uvádí, jak si neon nakonec našel cestu až do biologie. Vladimir Nabokov, jenž byl velkým znalcem motýlů, jednou při cestě přes Ameriku chytil poblíž neonového světla dosud nepopsaný druh můry. Pojmenoval ji Neonympha Dorothea.

Na samý závěr čeká čtenáře Země. Zde se ukáže, že pokud bychom chtěli vybrat jedno místo, které je objevování prvků zaslíbené, bylo by to Švédsko. Na jeho území bylo totiž rozpoznáno a izolováno hned 19 nových členů periodické tabulky, což je téměř pětina z těch, jež se na Zemi vyskytují přirozeně. Jedná se především o prvky vzácných zemin, z nichž se však žádný dosud příliš neproslavil. Tedy až na jeden – europium. To totiž našlo využití jako součást bezpečnostních prvků na bankovkách evropské měny – euru. Je to náhoda, nebo úmysl? I na to se autor snažil najít odpověď. Závěrečný doslov je ve skutečnosti zamyšlením nad otázkou, jak přistupovat k laboratorně připravovaným prvkům o stále vyšších protonových číslech. Kam až lze zajít a je to ještě objevování? Proč vytvářet ostřelováním v urychlovačích nové prvky, které existují tak krátce, že většinu jejich vlastností ani nelze změřit? V této souvislosti dodejme, že od vydání knihy se seznam známých prvků zase o kousek rozrostl. Koncem roku 2016 byly do periodické tabulky oficiálně přidány čtyři nové. Jedná se o prvky s protonovými čísly 113, 115, 117 a 118, jejichž názvy jsou tennessine, nihonium, moscovium a oganesson.

V Periodických příbězích nakonec zazní jména všech dosud objevených prvků. Příběhy některých textem jen tak prolétnou, jiné si pak na základě svých „zásluh“ uzmuly třeba i celou kapitolu. Jedním z největších kladů knihy je, že autor se ve vyprávění nedrží jednoho vzoru, podle kterého by k různým prvkům přistupoval, ale snaží se opravdu vyprávět jedinečný příběh každého z nich. Jednou se tak čtenář s prvkem seznamuje skrze historii jeho objevování, jindy je to jeho kulturní význam, příště sémantika názvu. Nestane se proto, že by se autor začal nějak opakovat, a i když si čtenář čte již o dvacátém prvku v řadě, dostává pokaždé jiný, nový a zcela jedinečný příběh. Díky tomu je kniha i přes své téma neuvěřitelně čtivá a zároveň informačně velmi bohatá. Navíc potěší i popis různých vlastních experimentů provedených autorem, z nichž mnohé si čtenář může vyzkoušet i doma (například ten s fosforem). A nějaké doporučení na závěr? Snad jen pokud vám nad stolem dosud nevisí periodická tabulka, jednu si kupte rovnou s knihou, protože po dočtení Periodických příběhů by to tak stejně dopadlo.