Syn tvůrce jedné z nejčtenějších knih dvacátého století a spoluzakladatele žánru fantasy Christopher Tolkien v předmluvě k Pádu Gondolinu píše, že jde o poslední text, který z pozůstalosti svého otce připravil k vydání. Těch textů, které Christopher Tolkien vydal, není zrovna málo, začalo to vlastně už knihou Silmarillion, kterou sice J. R. R. Tolkien chtěl vydat sám (společně s Pánem prstenů), ale vlastně ji nikdy úplně nedokončil a výsledný tvar už je i dílem jeho syna. Také všechny další texty publikované z pozůstalosti se točí právě kolem tohoto umělého mytického eposu.

Pád Gondolinu je nicméně v tomto směru výjimečný. Byla to totiž vůbec první próza ze světa Středozemě, kterou Tolkien napsal (ale nevydal, jen ji veřejně četl). Vznikla v roce 1917, v době, kdy mladý literární vědec bojoval na západní frontě první světové války, a původně se jmenovala Pověst o pádu Gondolinu. Hypoteticky by tedy bylo možné číst ji i bez znalosti ostatních příběhů ze Středozemě – ale to za prvé dnes už stejně nikdo nedokáže a za druhé už tehdy Tolkien pracoval s rozsáhlejším pozadím, než jaké v příběhu najdeme. Christopher Tolkien tuto základní verzi příběhu doplňuje ještě několika dalšími, které jeho otec napsal později (příběh o dobytí blahobytného elfího města je i součástí Silmarillionu, ovšem ve velmi zkrácené podobě), jež však vesměs zůstaly jen ve fázi fragmentu a nejdelší z nich končí vlastně stále ještě na začátku, příchodem ušlechtilého člověka Tuora do utajeného elfího města. Pro pořádek dodejme, že v první verzi to ještě nebyli elfové, ale Noldoli, také zlodušský padlý bůh se nejmenoval Morgoth, ale Melko a došlo k přejmenování i dalších postav a míst. Ale na to už jsou přinejmenším skalní Tolkienovi fanoušci dávno zvyklí.

Všechny verze již v češtině vyšly, byť roztroušeně; ta původní pouze jednou, v roce 1995 v souboru Kniha ztracených pověstí v tehdejším nakladatelství Winston Smith. Čeští čtenáři se tedy budou cítit méně podvedeni než ti britští, protože přinejmenším onen základní příběh je pro ně už delší dobu nedostupný. Ti, kteří mají doma všechno, co od Tolkiena vyšlo, si budou muset vystačit s obrázky jeho dvorního ilustrátora Alana Leeho a s poznámkami Christophera Tolkiena o genezi jednotlivých verzí textu. Ty nejsou nezajímavé, byť připomínají editorské komentáře, které se obvykle nacházejí stranou hlavního textu, zatímco Christopher Tolkien takto doplňuje a vysvětluje přímo mezi jednotlivými beletristickými částmi. I samotná chronologie vývoje příběhu přispívá k jistému zmatku, protože na počátku je hotov, abychom přecházeli k jeho přepisovaným variantám, které ale nedošly dál než do čtvrtiny.

A jaká je Pověst o pádu Gondolinu? Za prvé jde o text více než sto let starý, byť v českém překladu jeho jazyk zastarale nepůsobí. Přežila se však již forma pověsti, žánru, který byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století i v souvislosti s vzestupem evropského nacionalismu hojně pěstován (ostatně i Jiráskovy Staré pověsti české vyšly v roce 1894). Skandinávskými ságami inspirovaný a okouzlený literát a vědec se tomuto druhu vyprávění pokusil přiblížit a vlastně se mu to povedlo – jen to ve srovnání s pozdějšími, propracovanějšími romány není úplně ono. Nejpůsobivější jsou apokalyptické pasáže věnované dobývání a ničení města a popisu kovových válečných „hadů“ a jiných strašlivých zbraní a nestvůr – z obojího je znát hrozivá zkušenost z bojišť první světové války. Pak už je to horší: těch několik málo dialogů řinčí patosem, postavy jsou černobílé, ba i celé národy. Takže zatímco elfové vynikají vznešenou vnější i vnitřní krásou, proti nim stojí ohyzdné obludy. V Gondolinu jsou téměř všichni kladní hrdinové, jen doplatí – jak to u Tolkiena a ostatně i u mytologie obecně bývá časté – na opatrnost a hamižnost. To druhé slovo je pro ty vzorové bytosti možná až příliš silné, ale ne nespravedlivé: kdyby býval vládce města vytáhl do boje s nepřítelem sám a mnohem dříve, jak mu ústy Tuora radil bůh vod, vše by jistě dopadlo jinak a lépe. Ale i tyto povzdechy bývají součástí mytologických příběhů jako ponaučení posluchačům a čtenářům.

Ti současní tedy budou možná trochu zklamaní, protože „mytologický“ způsob vyprávění je trochu těžkopádný, plný okázale velkých slov a činů, zatímco sympatická zemitost a civilnost Hobita a Společenství prstenu tu úplně chybí. Ale to Tolkienovi čtenáři vědí už z předchozích knih z pozůstalosti. A Tolkien je stále jméno, které láká a staré i nové fanoušky. Pád Gondolinu jich asi mnoho nepřidá, ale ti dlouholetí budou snad spokojeni, že vše je snad definitivně pohromadě.