Kdybych měl někomu doporučit nějakou strhující četbu z maďarské literatury, Konrádův Kurátor by byl rozhodně v nejužším výběru takových knih. A i kdyby György Konrád kromě tohoto svého románového debutu z roku 1969 už nenapsal vůbec nic, i tak by se jednoznačně zapsal do maďarského literárního kánonu.

György Konrád 13. září 2019 ve svých 86 letech zemřel. Zanechal za sebou mohutné literární dílo, bohatou a plodnou životní dráhu, která je ušlechtilým příkladem důstojných životních postojů moderního člověka, vystaveného nelehkým zkouškám nepokojného 20. století.

Český čtenář má už dnes k dispozici Konrádův autobiografický román (vlastně romány dva – Odjezd a návrat a Nahoře pod zatmělým sluncem –, publikované v českém vydání v jedné knize) pod názvem Paměti (Academia, 2018), a tak s ním může projít tuto svízelnou cestu od počátku, prakticky a principiálně až do našich dnů. Zrekapitulujme tu z ní klíčové momenty, které měly zásadní vliv na jeho prozaickou i esejistickou tvorbu: úzké propojení života a díla, jak uvidíme, je u něho zcela na místě.

Konrád se narodil v roce 1933 na východě Maďarska, ve městě Berettyóújfalu nedaleko Debrecína. Zde navštěvoval židovskou základní školu a nastoupil i do první třídy měšťanky. Po německé okupaci Maďarska byli však jeho rodiče zatčeni gestapem a odvlečeni do Rakouska. Konrádovi a jeho sestře se den před deportací všech židovských obyvatel města podařilo odcestovat do Budapešti a přežít válku v jednom chráněném domě švýcarského konzulátu. Přes hrůzy války se jim nakonec, jako jediné rodině z rodného města, podařilo všem zůstat naživu.

Navštěvoval gymnázium v Debrecíně a Budapešti a poté začal studovat na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvöse ruštinu. Po krátkém čase byl však ze studia vyloučen. Na stejné univerzitě byl pak přijat na obor maďarština, odkud ho posléze kvůli jeho politickým postojům chtěli vyloučit dokonce dvakrát, avšak díky pomoci a zásahům profesorů studia v roce 1956 úspěšně dokončil. Maďarskou revoluci prožíval čerstvý absolvent spolu se studenty se zbraní v ruce. A třebaže ji nikdy nepoužil, po porážce tohoto ozbrojeného povstání už nemohl nastoupit do redakce maďarského časopisu, jehož spolupracovníkem se po studiích stal. Část jeho rodiny emigrovala na západ, on sám se rozhodl zůstat doma. Živil se příležitostnými pracemi, občas i fyzickými. Nabídku zaměstnání dostal až v roce 1959. Stal se referentem v oddělení pro sociálně-právní ochranu dětí v 7. obvodu hlavního města. Pracoval zde sedm let. Sbíral zkušenosti kurátora, které mu posloužily k sepsání prvotiny, již dokončil v roce 1967 a která pak byla po dvou letech vydána. V roce 1960 nastoupil jako redaktor do jednoho nakladatelství, kde redigoval klasiky ruské (Dostojevskij, Gogol, Tolstoj aj.) i francouzské (Balzac) literatury a začal pravidelně publikovat své eseje v renomovaných maďarských literárních časopisech (Jelenkor, Kortárs aj.).

Po pěti letech nakladatelství opustil a stal se vědeckým spolupracovníkem Urbanistického vědeckého a plánovacího úřadu v Budapešti. Zde poznal sociologa Ivána Szelényiho, se kterým spolupracoval na vědeckých sociologických výzkumech v Budapešti i jiných městech Maďarska. Jejich společná kniha Sociologické problémy nových sídlišť vyšla v témže roce jako Kurátor. Další jejich pozdější společná práce, esej Cesta inteligence k třídní moci (1978), se už věnovala spíše politickým či politologickým otázkám a vyšla nejprve v zahraničí. Toto pracoviště ale dalo Konrádovi podnět i k napsání dalšího románu, který vyšel – v poněkud cenzurované podobě – v roce 1977 (česky Zakladatel města spatřil světlo světa později, v roce 1996, v jednom svazku s Kurátorem). Právě sedmdesátá léta se po nemilosrdné kritice jeho prvotiny ve stranickém maďarském deníku Népszabadság stala rozhodujícími pro Konrádovy další osudy. Szelényi po roce 1974, kdy jejich činnost začala sledovat státní bezpečnost, zvolil emigraci a stal se uznávaným sociologem v Austrálii i v USA, zatímco Konrád se ocitl v pověstné hierarchii maďarské kulturní politiky –pojmenované podle prvních písmen maďarských slov jako „politika 3T“ (Támogat – Tűr – Tilt, česky „podpořit – tolerovat – zakázat“) – mezi autory zakázanými a do roku 1976 dostal i zákaz vycestovat ze země (to nikterak nebylo v rozporu se skutečností, že v kádárovském Maďarsku mu Zakladatele města v roce 1977 vydali; byla to vzácná výjimka, ostatní Konrádovy publikace v 80. letech vycházely buď v maďarském samizdatu, nebo za hranicemi Maďarska). Právě v 70. a 80. letech se tedy stal emblematickou postavou maďarského disentu. Samozřejmě se maďarský disent od českého v mnoha detailech lišil. Například v tom, že Konrád měl v letech osmdesátých možnost pobývat a učit v západní Evropě (např. v Berlíně), v Americe (v New Yorku), ale třeba i v Izraeli a že poté mu byl nakonec vždy umožněn návrat do vlasti, třebaže se občas proslýchalo, že tentokrát už to nepůjde… V té době byl jednou z vůdčích postav maďarského disentu, sílícího hnutí, které vybudovalo svá samizdatová média a ve kterém se postupně formovaly i obrysy organizované politické strany: na jaře roku 1988 vznikla Síť svobodných iniciativ a na podzim téhož roku z tohoto hnutí vyrostla politická strana Svaz svobodných demokratů, která se posléze stala i stranou parlamentní. Na vybudování těchto struktur se Konrád intenzivně podílel, nicméně sám do parlamentní politiky nikdy nevstoupil. V českém kontextu se nemůžeme nezmínit o skutečnosti, že u zrodu těchto struktur stály maďarské osobnosti, které se po roce 1977 solidarizovaly s hnutím Charta 77. Společnou myšlenkovou platformou tohoto hnutí byla myšlenka liberalismu. Politická strana, která z něj nakonec vyrostla, se hlásila k liberální internacionále. Její zbytky jsou dodnes přítomny v maďarském politickém životě, byť dnes už jen okrajově. V tomto období vznikly Konrádovy četné politické eseje, mimo jiné slavná Antipolitika (1986), i dva romány Spoluviník (1982, č. poprvé v roce 1985 v západoněmeckém, kolínském, nakladatelství Index z francouzského překladu, a posléze, v roce 1990, i doma) a Zahradní zábava (1987).

Devadesátá léta, období po společenských změnách ve střední Evropě, opět znamenala pro Györgye Konráda výzvu. Už záhy po prvních svobodných volbách se v Maďarsku ukázalo, že zavedení demokratických institucí po několika desítkách let totalitních systémů je sice formálně poměrně jednoduchá záležitost, ale k demokratickému způsobu života, demokratickým zvyklostem, to jen tak snadno a jednoduše nevede. Hned zkraje 90. let vypukl mezi politickými stranami boj o média. A právě Konrád byl jedním z iniciátorů hnutí Demokratická charta (1991), které si vytyčilo za cíl civilní ochranu demokratických hodnot nezávisle na politických stranách. Tedy myšlenku, která se u něho v určité podobě objevila už v Antipolitice a která byla vlastně jistou formou občanské společnosti (jinak v Maďarsku dodnes velmi slabé). Vnímal i specifické problémy Maďarska zděděné z hlubší minulosti, které po dvou totalitách znovu ožily a byly politickými stranami aktualizovány. Jedním z nich byl problém maďarského antisemitismu. Ten politici nejen živili, ale často i stavěli do souvislosti s maďarským národním cítěním, kterého, údajně, bylo málo, kdežto Židé byli na jeho úkor opět upřednostňováni a jejich tragédie znovu upřednostňována před tragédií Maďarů (Trianon). Konrád ve své eseji Maďarsko-židovské bilancování (1989) podává velmi citlivou a vstřícnou analýzu tohoto jevu a ukazuje četné paralely mezi osudem Židů a Maďarů. Obdobné analýzy a bilancování činil ve svých esejích i o střední Evropě, která byla v důsledku válek a následných mírových smluv rozdělená, aniž by byly uspokojivě vyřešeny národní animozity. Nejznámějším z nich byl ještě z roku 1984–85 esej Trvá ještě sen o střední Evropě?, kterou přinesl i v češtině časopis Světová literatura v roce 1990 (č. 5). Konrád byl důsledným zastáncem dialogu i mezi tzv. lidovými (konzervativními) a urbánními (liberálními) maďarskými intelektuály, jejichž spor se táhne společností již od konce 19. století. Národně konzervativně smýšlející intelektuálové (šedá zóna) v Maďarsku, kteří svou stranu (MDF – Maďarské demokratické fórum) zakládali víceméně paralelně s výše uvedenou stranou maďarských liberálů (tzv. demokratická opozice), pozvali na svou schůzi do Lakiteleku poblíž Budapešti i liberály. Z nich se setkání zúčastnil právě jen György Konrád.

Konrádova práce a aktivity mu v předchozím desetiletí nevynesly jen úctu v očích maďarské veřejnosti, ale také velký respekt i v evropském, neřkuli světovém měřítku. A to nejen uznání spisovatele Konráda, ale také Konráda člověka, jež si „vysloužil“ svou neokázalou kuráží a civilní politickou aktivitou, jakož i svými eseji, které díky překladům do mnoha jazyků zprostředkovaly jeho pozoruhodné a koherentní myšlenky i širšímu světovému publiku. Konrád nenastoupil politickou kariéru, nicméně neodmítl jiná důstojná pověření, která mu byla bližší. V roce 1990 se na tři roky stal předsedou Mezinárodního PEN klubu, v letech 1997–2003 byl prvním zahraničním prezidentem Berlínské umělecké akademie (Akademie der Künste). V obou funkcích vykonal obrovskou práci např. pro vězněné spisovatele v různých částech světa, v německé akademii významně napomáhal sbližování západních a východních duchovních hodnot. Cestoval po světě, a tak se u něj v tomto období dostala do popředí opět esejistika (český výbor z části těchto esejí vyšel v roce 1995 pod názvem Hon a útěk). Obdržel řadu domácích i zahraničních ocenění, za literaturu i za boj za lidská práva. Z domácích jmenujme aspoň nejvýznamnější maďarské literární ocenění, Kossuthovu cenu (1990), ze zahraničních pak Cenu Karla Velikého (2001).

Nové tisíciletí znamenalo v jeho díle opět návrat k psacímu stolu: jakési tiché rozjímání nad vlastním životem a dílem, bilancování. Jako by hledal odpověď na otázku, kterou nadhodil už ve své prvotině a která se táhla celým jeho životem: co zmůže v našem světě jednotlivec a co zmohou instituce? Jednotlivec, jenž má velmi omezené možnosti, a instituce, které mají (měly by mít) možností a povinností až moc, leč jejich účinnost je z rozmanitých důvodů nejistá, pochybná. Konrádovou se s neřešitelnou otázkou vposledku vypořádává takto: adekvátní odpověď můžeme dát jedině svým životem, svojí neustálou snahou pokoušet se řešit často jen stěží řešitelné či neřešitelné inherentní problémy světa. Literárním plodem tohoto období jsou vedle řady esejistických sbírek i zmíněné autobiografické romány Paměti.

V čem tedy spočívá kouzlo literárního díla Konráda, výjimečnost jeho rukopisu, jak jsem se v úvodu o strhujícím Kurátorovi zmiňoval? Dřív než se pokusím o vlastní odpověď, v krátkosti zrekapitulujme závěry jedné z nejlepších studií, kterou jsem o díle Konráda četl, a to z pera českého hungaristy Petra Rákose (1925–2002). Rákos začal svůj původní text¹ připravovat v roce 1972, kdy mělo nakladatelství Odeon vydání Kurátora v edičním plánu, z ideologických důvodů k němu však nakonec nedošlo. I Rákos připomíná různé pasáže oné odmítavé a nedůstojné „stranické“ kritiky, které se dílu dostalo. Vyvrací především falešné obvinění, že Konrád podléhá módním trendům západní literatury 60. let (francouzskému novému románu – o kterém tehdy Konrád skutečně redigoval jednu maďarskou publikaci –, Kafkovi, Sartreovi, Camusovi, ba i Dostojevskému). Rákos postupně k těmto paralelám přiřazuje své připomínky: vliv nouveau roman zcela vyvrací, Kafku připouští na jednom příkladu románu, přirovnání, že Konrád stojí mezi Sartrem a Camusem, vyvrací citátem z díla, který ukazuje, že se vyprávěč románu v neřešitelné situaci nakonec přece jen přikloní k sartreovskému pólu, a naturalistické líčení jako u Dostojevského zpochybňuje poukazem na skutečnost, že se tu jedná o rozervanecké hledání hlavního hrdiny. Rákos brilantně ukazuje, že tyto paralely recenzentům v nejlepším případě posloužily jen jako zástěrka, aby nemuseli černé na bílém napsat, že se Konrádovo psaní nehodí do představ o socialistické literatuře. Že je moc pesimistické a vzdává se naděje a myšlenky na spásné socialistické instituce, a to když zkušený kurátor-vypravěč, zklamán reálnými možnostmi svého úřadu, tento zcela revolučně opouští (vzdá se rodiny a života vůbec), aby pomohl jedinému mentálně postiženému dítěti, Ferkovi Bandulovi, jehož rodiče spáchali sebevraždu, a ono by tak bylo umístěno do ústavu pro postižené, odkud už není návratu. Rákos poukazuje na to, že Konrádův román má obecnější platnost, nicméně konstatuje i skutečnost, že se zrodil tady a teď, tedy v socialistickém Maďarsku. Upozorňuje na to, co činí také další recenzenti, že Konrádův román je výtečným příkladem lyrizované prózy. A právě zde jsme, podle mého názoru, u podstaty naši otázky, totiž u toho, jak takováto struktura románu vypadá. Vypravěč v něm od první až do poslední chvíle podává dynamický, rychle se měnící sled strnulých obrazů, ať už je ve své kanceláři, na ulici, či na návštěvě u nějakého klienta. Tyto momentky jsou zpravidla zachyceny vícero smysly: vidíme obrazy, slyšíme zvuky, cítíme vůně, či spíše smrad, ohmatáváme předměty, tělo, prostě hmotu. Jaké vnímání může být konkrétnější? Detailně a věcně popsané scenérie jsou jako nehybné ikony, avšak přívlastkové konstrukce, které Konrád tak nezvykle a duchaplně tvoří, tomu dodávají zvláštní dynamiku. Cítíme z ní, že před chvílí byl ten stav ještě jiný, v dalším okamžiku bude opět jiný a nejspíš ten pohyb nepovede k ničemu dobrému. Konrád brilantně využívá konstrukční možnosti maďarského jazyka, vytváří nečekané neologismy, vyhýbá se tradičním kolokacím a hledá spíš nová slovní spojení, metafory aj. Navíc tu spisovatel, který v esejích dokáže zhutnit svá pozorování až do aforistických vět, zachycuje mohutný vnitřní monolog vypravěče a nekonečně dlouhými větami ještě více dynamizuje celé vyprávění. Všechno v tom románu, kde se pohybujeme v bezprostřední blízkosti lidí, kteří potřebují pomoc, je proti lidem samotným: jedinou stopou jejich existence jsou nuzné předměty, kterými se obklopují a které je provázejí dál životem. A když z vytyčené cesty ustoupí či odbočí, je tu policista anebo kurátor, který jejich omyl napraví. Kurátor je vlastně ten, který vnese pořádek do jejich neštěstí, nic víc.

Tato poetika je patrná i v Zakladateli města, byť, možná, o poznání méně výrazná. Jistý posun je patrný až ve Spoluviníkovi, kde Konrád už otevřeně mluví o středoevropské (maďarské) zkušenosti, řečeno opět s Rákosem: „Spoluviník je podle autorova záměru velkolepým zúčtováním, respektive opravuji: velkolepou bilancí bezmála půl století totalitního systému; obsahuje spoustu autobiografických prvků nebo jednoduše jen vlastních vzpomínek a zkušeností, tak i spoustu takových věcí, které vylučují, že bychom na tuto knihu směli pohlížet jako na třeba jen fiktivní či stylizovanou autobiografii. […] Je to truchlivá a bezvýchodná celoživotní bilance revolucionáře, který v závěru dochází k poznání, že celý jeho život byl omyl, ,bez ustání za něco a proti něčemu bojoval‘, je věčný ,spoluviník‘ dláždící dobrými úmysly cestu do pekla a činící si nárok na výsadu, aby vysvětloval a předvídal běh dějin.“² Zkrátka a dobře: v Konrádově románové tvorbě se zcela jedinečně snoubí vytříbená emoční inteligence s pronikavým analytickým ratiem.

György Konrád byl nesmírně laskavý, pozorný, tichý a mírný člověk, jenž v dialogu svými velmi přesně pokládanými otázkami vždy mířil k podstatě věci. Kdo ho potkal, byť jen jednou, musel nabýt stejného či podobného dojmu. Měl mnoho přátel i v českém disentu. S Václavem Havlem se setkávali v začátcích jeho prezidentování. A někdy – k velkému zděšení prezidentovy ochranky – třeba v nějaké malé pražské hospůdce. Setkávali se ale i při oficiálních Havlových návštěvách v Budapešti, ať už v širší maďarské intelektuální společnosti, nebo jen ve dvou. Jednu takovou návštěvu připomněl György Konrád v závěru své smuteční vzpomínky po Havlově úmrtí, kterou ve speciálním vydání otiskl časopis Respekt. Setkání se odehrálo po rozpadu Československa, když se Havel vzdal úřadu a „v nastalém interregnu navštívil Budapešť. Přátelský protokol mu umožnil, abychom ve vládní vile posnídali jen společně, chtěl jsem ho přemluvit, aby se vrátil k literatuře. Na poli veřejného života už vykonal, čeho byl schopen, teď už ať v něm převládne umělec a politiku ať nechá politikům. Je i povinnost, nejen sobectví spisovatele, řekl host s chápavým úsměvem, mnozí od něj očekávají, aby zůstal prezidentem, už jen českým. Slunce zaplnilo pokoj, každý má svou cestu, já jsem se vrátil do své pracovny a on šel poctít svého kolegu, prezidenta Árpáda Göncze. Měl hutný, zajímavý život, možná na minutu, ale ne na delší dobu, oba jsme si vzájemně záviděli.“

1. Kurátor a ledacos o tom, co se stalo předtím a potom, In: Rákos, Petr: Neúnavná slova, Academia, 2011, s. 266-275; tato verze je samozřejmě již rozšířená verze původního rukopisu. ^zpět
2. Tamtéž, 272. ^zpět