Světy Warhammeru a jeho do vzdálené budoucnosti zasazené verze Warhammer 40 000 patří v současné fantastice k nejpopulárnějším. Do značné míry stojí v opozici proti jiné masové sérii, „romanticky“ zaměřenému pseudoderivátu z Tolkiena Dragon Lance. Základní premisa je jednoduchá: do světa lidí a dalších ras (ve fantasy variantě pochopitelně elfů, trpaslíků, ale například i krysích lidí skavenů; ve sci-fi variantě pak ještě nejrůznějších mimozemských ras, přičemž z fantasy světa sem přešli orkové čili zelené kůže a elfové neboli eldaři) pronikají síly Chaosu, které deformují vše živé – fyzicky i morálně. Ve všech svých podobách tak mají warhammerovské příběhy jednu společnou věc – jsou temné a bezvýchodné. A především autoři Warhammeru 40 000 se vyžívají v popisech destrukce, degenerace a v zájmu přežívání lidstva jako celku nutné degradace lidskosti a humanismu, což vyjadřuje i známá poučka fiktivní Inkvizice: relativismus je kacířství. Je vidět, že celý projekt vznikl v době, kdy britští autoři po svém a velmi ironicky reagovali na definitivní rozklad britského impéria a vzmáhající se thatcherismus (podobně jako v komiksu Pat Mills v podobě Soudce Dredda).

William King pomáhal tyto světy dlouho formovat jako herní návrhář, posléze přešel k psaní. Kvůli problémům knižní divize firmy Games Workshop mu však první kniha vyšla až pod nově založenou značkou Black Library v roce 1999. Jeho Zabíječ trolů, první díl dodnes nejpopulárnjěší warhammerosvké série Zabíječ (k dnešnímu dni sedmnáct románů a řada povídek), tak stál u zrodu současné podoby příběhů ze světa Warhammeru. Sám King bohužel sérii i Black Library po sedmi knihách opustil a věnoval se několik let vlastním projektům – z nichž některé (především pocta klasické pulpové fantasy v sérii Kormak Strážce) byly prvně (nebo dokonce pouze) publikovány v České republice, kde King již řadu let žije a kde se také oženil. Po narovnání vzájemných vztahů pak už nechal své staré série novým autorům a přišel s novými projekty. Trilogie o elfích dvojčatech Tyrionovi a Teclisovi přitom opět znamenala svého druhu nový začátek. Aenarionova krev například zahájila úspěšnou sérii nominací a posléze i vítězství Black Library v ceně Davida Gemmella. Román přitom nevyzdvihuje pouze silné Kingovy stránky, ale také ukazuje jeho slabiny. Výsledkem je však pořád skvělá oddechová fantasy, která fanoušky autora i Warhammeru obecně nemůže zklamat.

Děj začíná mnoho tisíc let před událostmi vylíčenými v sérii Zabíječ a soustředí se na odlehlý elfí kontinent Ulthuan. Ten zrovna čelí nezastavitelné invazi hord Chaosu. Monstra, mutanti a démoni likvidují jakýkoliv odpor – s jedinou výjimkou. Tou je první král Fénix, Aenarion. Válečník, který získal sílu od bohů, ale který také pro záchranu svého lidu udělal příliš mnoho temných činů. Na ploše několika málo stránek, vyplněných megalomansky dimenzovanou akcí (nálety stovek draků, tisíce démonů, kontinent doslova se otřásající v základech), King uspokojuje požadavky fanoušků na opulentní krvavé atrakce a evokaci pocitu nevyhnutelné zkázy, stejně jako hlad po hrdinech, kteří se jen stěží drží posledních záblesků lidskosti (nebo v Aenarionově případě lépe řečeno hrdosti, morálního kodexu a pocitu odpovědnosti k druhým). Chaos se na poslední chvíli podaří odrazit, avšak přežije jeden z jeho nejmocnějších démonů, který se po několika tisíciletích vrací, aby vykonal pomstu na Aeanarionových potomcích.

K nim patří i mladíci Tyrion a Teclis. Jeden z nich je instinktivní válečník a brilantní stratég, druhý neduživý adept magie. Oba jsou pozvání ke dvoru současného krále Fénixe, aby bylo rozhodnuto, zda po Aenarionovi zdědili požehnání, nebo prokletí. Současně však někdo začíná vraždit jejich příbuzné a Ultuanem po staletích opět táhnou hordy démonů.

William King rozhodně nepatří k autorům, kteří dokáží vystihnout nelidské civilizace a rasy jako celek – jeho Ulthuan je prostě přehlídka „elfích“ prvků známých z jiných knih a příběhů. Vždy však exceloval ve výstavbě konkrétních postav. Tím, že Tyrion a Teclis teprve začínají svou pouť ke statusu živoucích legend (tak se Teclis mimochodem objevil v Kingově románu Zabíječ obrů), usnadňuje čtenářům identifikaci. A také se mu daří maskovat skutečnost, že jeho romány zpravidla patří k těm dějově chudším a většinou je tvoří několik působivých, ale při bližším zkoumání jen narychlo pospojovaných scén bez větší gradace. A tak i Aenarionova krev po skvělém prologu spíše jen zvolna plyne, aby čtenářovu pozornost vyburcovaly jen některé dekadentní popisy orgií přisluhovačů Chaosu a pak opět s citem přepálené finále, v němž musí obě dvojčata spolupracovat, aby zapudila démona, jenž přežil i souboj s Aenarionem.

Oproti sérii Zabíječ navíc King tentokrát polevil ve svém smyslu pro černý humor. Tyrion a Teclis coby hlavní postavy táhnou příběh k vznešenější (jakkoliv ve výsledku stejně temně laděné) epice. Což znamená, že jakkoliv jsou oba sympatičtí, zdaleka nejživější postavou je nakonec vedlejší postava elfího šlechtice, který je ve skutečnosti poddaným Malekitha – vůdce odpadlých, tzv. temných elfů. Právě ve scénách s ním nejlépe vynikne Kingova schopnost načrtnout rychle, a přitom funkčně hlubší dilemata a vystihnout podstatu Warhammeru jako světa, v němž není „nic než válka“, bez naděje na konečné vítězství dobra nebo alespoň té lepší ze stran konfliktu. Věřit zde v konečném důsledku nelze nikomu – ani sobě samému. Protože Chaos a další mocnosti těchto příběhů jsou naprosto amorální, bezohledné… a příliš svůdné.