Čtveřice knih, které od roku 2008 vydalo nakladatelství Volvox Globator, svědčí o tom, že islandský humorista Hugleikur Dagsson si v Česku našel své čtenáře. Jeho humor je radikálním způsobem nekorektní, často zachycuje situace a lidi úchylné, agresivní, animální či všelijak jinak odporné – a pro ty čtenáře, kteří nejsou úzkoprsí, bývá jeho humor sice na hraně či častěji za ní, ale přesto svým způsobem osvobozující.

Ale i u křiklavě nekorektního humoru platí zásada, že musí vyvolat především smích, nebo alespoň úsměv – a to i za střízlivého stavu. Způsob, jakým se takových emocí dosahuje, bývá v zásadě stejný jako u humoru korektnějšího, jen tu posunutá hrana řekněme „neslušnosti“ nebo „odvázanosti“ některé čtenáře odhání, zatímco jiným lechtá bránici už dopředu. Ale všechny pokusy o humor potřebují originalitu a nadsázku a musejí umět pracovat s momentem překvapení, s gradací a se zažitými stereotypy. Dagsson tohle vždy míval, jakkoliv se jeho nadsázka obvykle týká činností, které by v jiném kontextu vyvolávaly spíše soucit, pláč, rozčilení nebo zhnusení. Ale právě na negaci těchto emocí je Dagssonův humor postaven a jeho jakoby amatérské, dětinsky vyhlížející kresbičky postav, jejichž tělo tvoří ovál trupu, kruh hlavy a čtyři čárky jako ruce a nohy (dost často se k těmto tvarům přidává ještě ztopořený penis), se navzájem šokují, ponižují, znásilňují, vraždí či provádějí nějaké bizarní aktivity a dělají to převážně se zábavnými hláškami („Ale na svém profilu ses nezmínila, že máš dvě hlavy. – Mám taky dva ptáky.“ nebo „Na co myslíš? Tváříš se tak soustředěně. – Hm? Ale akorát se snažím zadkem udusit křečka.“)

Bohužel v případě sbírky Jste nuly platí ono slovo převážně. Příliš mnoho vtipů působí tak nějak nuceně a ve výsledku nudně, i když tu jeptišky vyvražďují celou ulici nebo masový vrah prostitutek veze další tělo na kolečku. Spolehlivě fungují vtipy se Satanem a peklem (Hříšník: „Vynalezl jsem cílové skupiny.“ Satan: „Už na tebe čekám.“) a mezi těmi přímočaře fekálními a vaginálními se občas objeví i nějaký ten filozofující, ale jen tak zlehka („To je ale hezký obrázek, Tondo. Copak to je? – Kolaps lidské duše.“). Těch podařených ale mezi dvěma sty třiceti publikovanými není ani polovina.

Ukazuje se totiž, že i nekorektní humor má tak trochu omezené hřiště, a i když jsou onanie, veřejné vyměšování či sex se zvířaty svou bezostyšností šokující a pobuřující a tím vždy na hraně černého humoru, postupně se i takové věci omrzí a sám šok z jejich zobrazení přestává stačit. Mnoha Dagssonovým vtipům tentokrát schází více nadsázky a ironie a zdá se, že ho možná to množství vtipů, které dosud vyprodukoval, unavuje. Možná, že po prvotním seznámení šokem z první knihy nakonec nejlépe funguje předposlední do češtiny přeložená autorova kniha Lidové fláky, kde si méně nekorektně, zato více nápaditě a v kontextu utahuje z rockových písní, jejichž názvy nebo části textů buď ilustruje s odzbrojující doslovností, nebo naopak přenáší do jiných významů. Kolekce „standardních“ kousků Dagssonova černého humoru oproti tomu vychází poněkud opotřebovaně. Nicméně v tom množství si každý cynik nějaký ten svůj zamilovaný vtípek najde a pro pobavení v hospodě budou fungovat skoro všechny. Zvláště, když se povede i překlad: Záchod: „Ještě, táto! Chci ještě!“ Táta: „Už nemůžu, Otesánku!“