24. července 2019 zemřel Claes Andersson. Výraznou postavou finské kultury i politiky byl od 60. let minulého století.

Narodil se 30. května 1937 v Helsinkách. Jeho mateřštinou byla švédština, kterou rovněž psal. Debutoval básnickou sbírkou v roce 1962, ale básnickým novátorem se stal především ve své sbírce třetí, z roku 1965. Evropská poezie se tehdy inspirovala novými směry (nová jednoduchost, konkretismus, koláž), k nimž si ujasňoval vztah i mladý Andersson. Dosavadní tradiční poezie především reflektovala privátní vjemy a pocity, zatímco jeho básně se vydávají směrem polemickým, pedagogickým a dialogickým. Jak naznačuje i název sbírky Staden heter Helsingfors (To město se jmenuje Helsinky), Andersson se zaměřuje výslovně na město jako milieu a na zkušenost s ním spojenou. Tvoří poezii urbánní, s každodenními motivy, jazykově nekomplikovanou a společensky angažovanou, v níž se stírá hranice mezi uměním a politikou. Lidé soužení bezprizorností moderního velkoměsta v ní často vystupují jako pacienti v léčebně pro duševně choré, tedy v prostředí, které básník, povoláním psychiatr, důvěrně znal.

Andersson se v polovině 60. let postavil do čela revolty mladých básníků proti modernismu, dominantnímu směru švédskojazyčné literární scény ve Finsku. S několika mladými kolegy založil avantgardní časopis FBT, který vycházel v letech 1965–1968. Revolta postupem času odezněla, ale Andersson v psaní poezie ještě několik dalších desetiletí pokračoval, na rozdíl od svých bývalých spolupracovníků, kteří přešli k jiným žánrům či opustili čistě literární scénu úplně. Jeho pozdější sbírky charakterizuje především humanistické etické poselství a autobiografičnost. Na Anderssona později navazovali další mladí finskošvédští básníci.

V mládí se Andersson věnoval také vrcholovému sportu. Společenská angažovanost uplatňovaná v poezii jej na počátku 90. let nicméně přivedla i do finské nejvyšší politiky. Patřil k zakladatelům uskupení Vasemmistoliitto (Levicový svaz), za které byl poslancem a kterému předsedal. Kandidoval za ně v prezidentských volbách. V roce 1997 bylo Finsko čestným hostem veletrhu Svět knihy v Praze a reprezentoval je zde osobně právě on, neboť tehdy vykonával funkci ministra kultury. V onom roce byl česky v nakladatelství Ivo Železný vydán výbor z Anderssonových básní pod názvem Šťastlivec, který autor na veletrhu osobně prezentoval. Přitom prokázal, že je umělcem vskutku renesančním: předvedl se rovněž jako pianista, interpretující jazzové skladby.

Vedle básnictví se Andersson věnoval také románům a literatuře faktu. Z finštiny překládal do švédštiny poezii Penttiho Saarikoskiho, Elvi Sinervo, Penttiho Saaritsy a Paava Haavikka. Jeho bibliografie zahrnuje celkem dvacet sedm původních sbírek. Stal se také laureátem několika literárních cen.

C. Andersson: Šťastlivec. Ze švédštiny přeložil Ivo Železný
Celou noc jsme mluvili o smrti, o všem čeho
se nechceme vzdát,
Procházek přes pole dolů do sauny,
nočního bubnování deště na plechové střeše,
fyzické touhy po psaní,
našich elektrizujících dostaveníček,
večerů v kině s lékořicí a zpocenými dlaněmi,
knih jako nožů z medu.
Ale ani úzkosti, příležitostně snesitelné, a 
ran kdy jsi přinesla kávu do postele a četlas
nahlas titulky z novin,
našich dětí které odrostly a zmizely
z našich životů,
pářícího šálku čaje a osik šeptajících
otevřeným oknem na verandě.
Jeřáby signalizují červenými stopkami,
srdce pumpuje neúnavně,
kočka pije vodu z modré misky
a moje myšlenky se rozbíhají jako kruhy
na vodě v modré misce.