Nakladatelství Plus se v roce 2018 pustilo do vydávání díla významného polského autora sci-fi Stanisława Lema. Prozatím nakladatelství stihlo vydat tři knihy: Planeta Eden, Nepřemožitelný a jako úplně první sbírku povídek Příběhy pilota Pirxe. Knihy vycházejí ve starších překladech a uspořádáních s minimálními edičními zásahy.

Stanisław Lem se proslavil především jako autor próz science fiction, z nichž největší popularitě se těší jeho román Solaris. Je ovšem třeba říci, že před Lemem, autorem sci-fi, byl ovšem Lem, autor Domu proměnění, románu z prostředí ústavu pro duševně choré. Teprve peripetie s vydáním této knihy přiměly Lema změnit žánr. Psychologizaci výraznou v raném románu však Lem neopustil a přenesl ji do žánru sci-fi. Příběhy pilota Pirxe jsou toho výrazným dokladem.

Svazek tvoří devět povídek, které spojuje postava pilota Pirxe. V prvních povídkách se s hrdinou setkáváme jako s kadetem ve výcviku, v těch následujících čteme o několika příhodách z jeho profesního života. Knihu uzavírá jediná povídka v první osobě, kde Pirx vypráví o zahlédnutí marťanské lodi na misi, kterou přijal z nouze poté, co již „měl odlétaný operační turnus“, a byl tedy na sklonku své kariéry. Jednotlivé povídky Lem publikoval v různých sbírkách v šedesátých letech, jako celek pod titulem Příběhy pilota Pirxe vyšly až v roce 1968. Pilot Pirx se tak řadí po bok dalších tří nejvýraznějších hrdinů Lemovy povídkové tvorby – kosmického cestovatele Iljona Tichého a konstruktérů Trurla a Klapaciuse.

Kromě postavy hrdiny je dalším společným prvkem povídek z Příběhů pilota Pirxe záhada. Ať už se jedná o neobvyklou situaci, která se Pirxovi právě děje na palubě lodi, nebo o nevysvětlitelnou tragédii, jíž je svědkem, obsahuje každá z próz něco, co je třeba vysvětlit. Tím se Příběhy pilota Pirxe blíží jinému Lemovu oblíbenému žánru, totiž detektivce. K objasnění záhady nevede deus ex machina, jak bychom mohli od žánru science fiction očekávat, ale především lidský selský rozum a psychologie. Tím se hlavní hrdina odlišuje nejen od spolužáků v kadetské škole, ale rovněž od kolegů a inženýrů, s nimiž se setkává na své pilotní dráze. Než přijde problému na kloub, probleskne Pirxovi nejčastěji hlavou věta: „Co bych já dělal na jeho místě?“

Objektem vcítění pak nemusí být nutně člověk, ale může jím být rovněž stroj, robot nebo počítač. Komunikace mezi lidským a mimolidským je hlavním tématem rovněž již zmíněného románu Solaris. V Příbězích pilota Pirxe má tento motiv specifickou podobu zkoumání vztahu člověka a stroje. Řada Pirxových kolegů, žijících v automatizovaném světě robotů a počítačů, ztrácí vlastní lidství a jedná mechanicky. Naopak stroje, ať už je jím Terminus ze stejnojmenné povídky, nebo Andal z povídky Neštěstí, se projevují lidštěji než lidé, kteří je využívají. V lidském pohledu pilota Pirxe na vykořisťovatelský vztah inženýrů a pilotů ke strojům, pohledu, který okolní svět nechápe, zpochybňuje Lem kolonizační suverenitu člověka. Činí tak s ironií sobě vlastní, v níž nelze nevycítit mimo jiné i hořký výsměch soudobému vládnoucímu systému v Polsku. Například za pocity strachu a otupění nastávající při cvičení, v němž je kadet Pirx v povídce Podmíněný reflex nořen do takzvané „lázně“, cítíme alegorii stavu polské socialistické společnosti.

Byla by ovšem hrubá urážka omezit vrstevnatost Lemova díla na tuto tematickou rovinu. Úloha lidství v čím dál více automatizovaném světě zůstává dodnes aktuální a zdravý rozum pilota Pirxe nastavuje zrcadlo našemu vlastnímu často zautomatizovanému a strnulému uvažování. Povídková sbírka, která u nás poprvé vyšla už v roce 1978, se proto jeví jako výborné zahájení nové série pojmenované prostě: Lem.