Nejen při každých volbách se stále znovu objevuje téma propasti mezi městem a venkovem, které sice na mapě odděluje pár centimetrů, ale ve způsobu uvažování to mnohdy jsou celé světelné roky. Nevyhnutelně pak čteme o tom, jak se město nad venkov povyšuje, jak jím pohrdá a jak nechápe skutečné problémy běžného života. Odlišnosti venkova a města nejsou ničím novým. O propastném rozdílu mezi životem a uvažováním společenské a intelektuální elity a obyvatel zapadlého venkova napsal jeden ze svých nejzásadnějších románů už ve 30. letech minulého století významný autor moderní turecké literatury Yakup Kadri Karaosmanoğlu. Kulisy románu Yaban, jenž pod názvem Cizinec vydalo v loňském roce nakladatelství Host v překladu Vladimíra Matějčka st., se sice nevyhnutelně změnily, jeho děj a poselství je však až děsivě snadné vztáhnout na současnost.

Yakup Kadri, jenž po vydání zákona o příjmení přijal v roce 1934 jméno Karaosmanoğlu, se narodil v roce 1889 v egyptské Káhiře. V souladu s tehdejší intelektuální tradicí vystudoval Yakup Kadri v Alexandrii frankofonní školu a poté strávil tři roky ve Švýcarsku, kde se léčil z tuberkulózy, jeho život a tvorba jsou nicméně pevně spjaté s rodícím se moderním Tureckem.

Jakožto stoupenec kemalismu a jeden z nejbližších spolupracovníků Mustafy Kemala (později Atatürka) se vrhl do nadšeného budování nového státu. „Se směsí nacionalismu, jakobinismu a radikálního modernismu… se kemalisté pustili do přestavby země zcela vyčerpané desetiletími válek a etnických čistek, zaplacené stovkami tisíc uprchlíků, zbavené klíčových oblastí (Balkán) a ekonomicky zcela na dně,“ píše v předmluvě k Cizinci turkolog Petr Kučera.

Ve 20. letech se jako člen Komise pro vyšetřování násilností v Anatolii stal svědkem děsivých následků řecko-tureckého konfliktu a tato hrůzná zkušenost nakonec vedla k sepsání Cizince (1932). Hlavní postavou románu je pětatřicetiletý Celâl, vnitřně předčasně zestárlý a životem znavený veterán z první světové války, která ho připravila o ruku. Ze zlaté klece istanbulské smetánky prchá na venkov, kde chce jako rentiér dožít mezi čistými, nezkaženými vesničany. Cílem se mu stane zapadlý kout Anatolie, rodná ves jeho podřízeného z armády Mehmeta Aliho.

V podstatě okamžitě po příchodu Celâl zjišťuje, že realita se jeho vysněnému zřídlu nezkažených tureckých hodnot v ničem nepodobá. Vesničané jsou špinaví a hrubí, život uprostřed pustiny je tvrdý a okolní krajina nehostinná. „Do nedohledna se táhnou šedé vlny země. Řeka Porsuk, která dělí jednotvárnou krajinu vedví, vine se jako had a podobá se dlouhé puklině, otevřené silným zemětřesením. Její vodu není vidět. I když dojdete až k ní, nenaleznete chlad a barvu vody, která by osvěžila duši. Vypadá to, jako by zde shnila a zhoustla šedá hlína. Ať do ní ponoříte ruku v kteroukoli hodinu dne a v kteroukoli roční dobu, je teplá jako hnis. A kopce… Kopce jsou jako nádory.“ (s. 34)

Místní nejsou hladoví po idejích kemalismu, které by mezi ně Celâl tak rád šířil, nezajímá je, co se děje v Turecku, natož pak ve světě. Jejich touhy a potřeby patří mezi ty nejprostší: chtějí mít hlavně co jíst (a neváhají se kvůli polnostem a úrodě nenávidět a vzájemně se okrádat), kde a s kým spát a všechno ostatní je zbytečnost, které nerozumějí a ani je nezajímá. Celâl je pro ně něco jako zjevení – mluví stejně jako oni, vypadá jako oni, ale přitom je cizinec či cizák (yaban, jak zní název románu v originále, totiž v turečtině znamená oboje a český překlad nemá šanci tuto záměrnou dvojznačnost vystihnout). Vesničany na něm zaráží všechno: že si často čistí zuby, že se češe („Pane, u nás si češou vlasy jenom ženy“ – s. 25), že neustále něco čte nebo se pravidelně holí. Z busty Sókrata, kterou si s sebou na venkov doveze, mají strach. „… od prvního dne po příchodu do vesnice jsem nepřetržitě ve zvláštní situaci. Neviditelný kruh, jakýsi karanténní kordon, mě odděluje od lidí, se kterými bych chtěl splynout. Ať dělám cokoli, tento kruh nemohu prolomit. A tak mě v té vesnici, obklopené ze všech stran strašlivou, širou pustinou, obkličuje ještě pustina jiného druhu“ (s. 23), píše si Celâl do svého deníku.

Je to právě deníková forma, která čtenáři umožňuje vnímat situaci výhradně Celâlovýma očima a jež zároveň skvěle funguje jako nástroj dvousečné kritiky – jak zaostalého, tmářského a ignorantského venkova, tak samotného Celâla jakožto představitele „osvícené inteligence“. Ta je v románu vykreslena jako skupina lidí, kteří rádi, hodně a plamenně mluví, ale když dojde na lámání chleba, raději se zbaběle dívají stranou. Celâl má v několika mezních situacích možnost zasáhnout, přesto v sobě nikdy nesebere dost odvahy, stejně jako nenajde kuráž bojovat za svůj osud – raději si bude dál stěžovat stránkám deníku.

Sám o sobě tvrdí, že má víc společného s kdejakým Pařížanem než s venkovany, mezi nimiž žije: „Nevím, je-li ve všech zemích stejně hluboká propast mezi vesničanem a příslušníkem vzdělané vrstvy. Ale rozdíl mezi istanbulským školákem a anatolským sedlákem je větší než rozdíl mezi Angličanem z Londýna a paňdžábským Indem. Ruka se mi chvěje, když to píšu.“ (s. 41) Považuje se za Robinsona a poté, co jej opustí i jeho Pátek – Mehmet Ali, jenž se na rozdíl od zmrzačeného Celâla může vrátit do armády –, zůstane uprostřed oceánu nepřátelských vesničanů sám. Ani milostné vzplanutí k dívce z vedlejší vsi se nevyvíjí podle jeho představ.

Stejně jako v dalších románech Yakupa Kadriho se i v Cizinci objevují biblické motivy namísto tehdy obvyklých odkazů na islámsko-tureckou tradici. Celâl sám sebe označuje za apoštola, novým královstvím je tu Ankara a vírou kemalismus.

Román v době vydání vyvolal enormní vlnu pobouření. Sám autor se v předmluvě druhé edice ospravedlňoval, že chtěl jen vyburcovat městské intelektuály, aby přestali o situaci na anatolském venkově jen mluvit a začali konat.

Bezmála devadesát let existence Cizinci neubralo nic na aktuálnosti. Český překlad je čtivý a vzhledem k tomu, že vznikl před již delší dobou, působí nesmírně autenticky. I díky doplňujícím poznámkám, předmluvě a doslovu je Cizinec pro českého čtenáře snadno přístupný a pro jeho čtení a pochopení rozhodně není nutné být fanouškem turecké literatury. Jako cizinec ve vlastní zemi si totiž občas může připadat každý i dnes.