Obálku knihy o obyvatelích smyšleného kibucu Jikhat navrhl Jindřich Janíček, který letos vyhrál Cenu Czech Grand Design v kategorii ilustrátor roku. Janíček je i autorem obálky druhého vydání Ozova nejslavnějšího románu Příběh o lásce a tmě a nakladatelství Paseka se chystá ve vydávání Ozových knih v jednotné grafické úpravě pokračovat. Zatímco k autobiografickému románu Příběh o lásce a tmě, v němž je Ozův rodný Jeruzalém popisovaný jako zásadní místo pro dospívajícího autora i rodící se stát, které navíc i v románu hraje důležitou roli, vybral grafik pro ilustraci na obálce telavivské náměstí Kikar magen david, které je sice malebné, ale s obsahem knihy nekoresponduje (Tel Aviv a Jeruzalém představují dva protipóly), na obálce knihy Mezi svými je Janíčkova ilusatrace mnohem promyšlenější a k románu přiléhavější. Hnědou barvu půdy, již kibucníci se zápalem obdělávají, doplňuje dramatická červeň (až komunistická rudá barva) kopce tyčícího se nad kibucem, z nějž právě jeden člen kolektivu odjíždí. Odjíždí možná do práce v sadu, možná ale pospolitost opouští, ač se ho kamarád, soudruh, snaží zadržet, přivolat zpět (nebo mu jen mává na pozdrav?).

V povídkách se opakovaně setkáváme s několika postavami. Některá povídka se na jednu postavu zaměří, v jiné potkáváme stejnou postavu v odlišné roli a situaci. Všechny povídky nebo kapitoly ze života obyvatel kibucu Jikhat, jehož líčení působí na první pohled nesmírně plasticky, nějak narušují zdánlivou idylu naoko poklidného kibucnického života. Líčí trápení nebo bolestivé zlomy v lidských životech, které se odehrávají vždy potichu, pod pokličkou, kolují místní šeptandou, jako by si jich neměl nikdo všimnout, ale zároveň jimi samozřejmě celé společenství obyvatel kibucu žije. Momenty, kdy se nože na čištění zeleniny stávají hrozivou zbraní v rukou dvou nevraživých postarších vdov, které spolu bojují u loupání brambor prostřednictvím hrobového ticha, jsou mrazivé a zároveň komické. Oz projevuje přesný pozorovatelský cit pro absurdní situace ze života úzkého okruhu lidí svázaných potřebou a touhou žít pospolitým způsobem života, po němž touží, ale zároveň se pro některé z nich ukazuje jako příliš svazující. Sám vypravěč se přitom stává členem kolektivu a mluví za něj v první osobě plurálu.

Přesný cit pro detail a celou škálu často protichůdných emocí ze zdánlivě uniformního života bez soukromí je zřetelný v povídce Táta, kde inteligentní dospívající chlapec, původně z města, žádá o uvolnění ze školy, aby mohl jet navštívit psychicky nemocného otce, a líčí přitom pocity nepatřičnosti, které v kibucu zažívá. Na jednu stranu jej místní život láká a líbí se mu bosá spolužačka s rozpuštěnými vlasy, prototyp kibucnice padesátých let, ideál sionistické krásy, zároveň jej ale místní kolektiv plně nepřijímá. Je přeci jen z města, liší se. (Po smrti maminky Fanii se i dospívající Amos Oz přestěhoval z Jeruzaléma, k němuž se dál ve svém díle vracel, do kibucu Chulda, kde se následně oženil a založil rodinu; pro nedostatek soukromí tu, jak později vyprávěl, napsal svůj první průlomový román, Můj Michael, v místní umývárně, kde se skrýval před kritickými pohledy kamarádů a soudruhů, kteří jeho intelektuální činnost, jíž se věnoval místo fyzické práce, ne vždy akceptovali).

Sbírka povídek Mezi svými vyšla v Izraeli poprvé v roce 2012. Ozovi se v ní s dostatečným časovým odstupem podařilo popsat kibuc padesátých let z perspektivy člověka, který ví, jak se kibucnické hnutí bude vyvíjet, a přitom v textu zachytit úsilí obyvatel kibucu sladit své osobní zájmy se zájmy kolektivu. Kniha přitom nepůsobí nostalgicky. Díky tomuto přístupu k popsání nedávné minulosti, kterou navíc autor zažil na vlastní kůži, nevyzní prohlášení „Za dvacet třicet let budou z kibuců jen vilová městečka pro dobře situované, usedlé příslušníky střední třídy“ (str. 131) jako povzdech za starými dobrými časy, ale jako prosté konstatování dnešní skutečnosti. Nad budoucností kibuců uvažuje i postava Martina Vandenberga, ztělesňující opravdové čiré nadšení pro život v kolektivu, jehož příběh sbírku uzavírá. Martin, učitel esperanta, trpící rozedmou plic a přeživší holokaust, je přesvědčen, že „majetek je prapříčinou hříchu“ a že „státy by měly přestat existovat“, a platí za morální vzor, protože nikdy nezamešká ani jediný pracovní den. Tento vzorový průkopník kolektivního soužití ale paradoxně umírá a svůj konec ještě urychluje, když neustále kouří a propadá záchvatům kašle, jen aby si znovu zapálil. Navíc o esperanto, jazyk, který má překonat národní hranice, nikdo nestojí. Martinův příběh a jeho pomalá bolestivá smrt se tak stává metaforou pro budoucí konec původního kibucnického hnutí, jemuž se přes veškerý ideologický náboj nepodaří překonat touhy a potřeby jednotlivců, kteří nebudou ochotni obětovat vlastní zájmy pro dobro obecné věci.

Kritika kibucnického hnutí, v němž má jednotlivec podřídit své osobní tužby kolektivním zájmům, se ozývá na mnoha místech povídkové sbírky, ale její hroty jsou obroušené, nevyznívá nenávistně, spíš je prezentována jako nevyhnutelná součást budování mladého státu Izrael a nevyhnutelný průvodní jev těsného společného soužití. Žena jménem Osnat, kterou manžel nedávno opustil a přestěhoval se k sousedce z kibucu, o pár dveří dál, jednoduše konstatuje, že „většina lidí zřejmě potřebuje víc tepla a něhy, než jsou jim ostatní schopni dát, a že tuhle nerovnováhu mezi poptávkou a nabídkou neodkáže vyrovnat žádný z kibucnických výborů.“ (str. 128)

Kibuc Jikhat je vykreslený jako typický kibuc: lidé v něm chodí bosí, stravují se ve společné jídelně, každý ví, kde se co šustne, ale protože jsou závislí jeden na druhém a na soudržnosti, konflikty se řeší v tichosti, nejsou otevřené, agresivní. Tak se v povídce Dvě ženy, kdy se zmiňovaná Osnat dozvídá, že ji opustil manžel a začal žít s blízkou kamarádkou, ženy nehádají ani si vzájemně nic nevyčítají. Opuštěná Osnat a Ariela, k níž se Osnatin bývalý muž Boaz nastěhuje, spolu komunikují v dopisech a sdělují si, jaké má Boaz zvyky, na co si dávat pozor, jak o něj pečovat, jako by se najednou muž opravdu stal společným majetkem a ony se ve vzájemné korespondenci snažily vypořádat s nutností se o tento majetek společnými silami postarat.

V kibucu Jikhat, kde „se všichni přátelí, ale skutečných přátelství se tu moc nenajde“(str. 113), se setkáváme s řadou postav, které z žádoucího, ale příliš náročného ideálu péče o společný duševní i věcný majetek vybočují: zatímco většina kibucníků jsou opálení svalnatí muži, Joav, hlavní postava povídky V noci, vypadá jako rabínský učenec, je shrbený, hubený a neustále zamyšlený. Zatímco matky dávají děti spát do společných ložnic, Nina bojuje za to, aby mohly spát u rodičů. Na příkladech těchto neústrojných, vybočujících hrdinů ukazuje Oz slabiny kibucnického snažení a zároveň se obecněji vyjadřuje ke vztahům mezi lidmi, kteří jsou si druhy a zároveň zažívají v úzce soudržné skupině palčivou samotu.