Francine Oomenová (1960), populární nizozemská výtvarnice a autorka, která se doposud zaměřovala na psaní knížek pro děti a mládež, na knižní trh tentokrát přichází s neobvykle zpracovanou tematikou ženské menopauzy. Opouští radosti a strasti dospívání (v českém překladu vyšlo několik dílů z její série Jak přežít.... a ze série knih o Leně Notýskové), aby se převážně humorně a nadhledem zabývala nutnými následky měnícího se ženského hormonálního profilu.

Knížka žánrově spadá do kategorie komiks, i když klasické komiksové bubliny a příběh rozfázovaný do panelů v ní nenajdeme. Je to spíš stylizovaný poznámkový blok, v němž se střídají karikované figurky provázené textem (a výkřiky v komiksovém stylu) s celostránkovými ilustracemi k vyjádření určitého pocitu. Autorka alias hrdinka Francine doslova vdechuje svým miniaturním autoportrétům život, protože žije aktivně a ve spěchu, až trysku. Umí si ze sebe udělat legraci povedenými dynamickými kresbičkami ze života moderní „víceúčelové” ženy třetího tisíciletí, na kterou kladou vysoké nároky nejen zaměstnavatel a rodina, ale především ona sama neustálou sebereflexí. Ale ouha, jak vše zvládnout během vstupu do šesté dekády života, kdy už čas nikoho nešetří, jistoty dosavadního života se jaksi hroutí a nastávající realita se zdá býti chmurným ubohým pinožením?

Autorka líčí své zápolení s projevy klimakteria počínaje nepravidelnostmi cyklu přes obtěžující návaly horka, trvalou únavu a náladovost až po potupně stoupající hmotnostní křivku. Pouští se i do rozboru, zda je opodstatněné nasazovat hormonální substituci (tj. doplňovat nízkou hladinu vlastních ženských hormonů syntetickými látkami). Podle vkusu čtenáře alespoň lehce políbeného klasickou medicínou odmítá autorka hormonální léčbu možná příliš málo fundovaně. I přes veškerou snahu respektovat přirozené stárnutí je diskutabilní, zda by měla žena v klimakteriu minimálně na riziko osteoporotické změny na kosti a ischemické choroby cévní, která se může projevit mrtvicí či infarktem, paušálně reagovat odmítáním hormonů. Svůj kritický přístup dokládá Oomenová navíc dosti násilně na případu kamarádky užívající a doporučující hormonální léčbu, která si zcela nečekaně objevuje bulku v prsu. Vedle seznamů ve stylu Leny Notýskové, které navozují dojem, že kniha chce kromě osobního příběhu poskytovat i seriózní informace, vyznívá autorčin laický postoj k této konkrétní otázce příliš kategoricky.

Se stejnou samozřejmostí a bezprostředností, s jakou autorka slovem i obrazem pojednává různé intimity související s tématem přechodu, se hlásí k bisexuální orientaci. Taková otevřenost ve věci (ženské) sexuality u nás ještě není zcela běžná, ale proniká k nám častěji – například švédským komiksem Liv Strömquistové Ovoce poznání, jehož tématem je ženský pohlavní orgán (v překladu Marie Voslářové z roku 2018).

Francine celoživotně bojuje se svým pomyslným druhým JÁ, které ji diriguje, kontroluje, usměrňuje a vlastně pořádně otravuje, takže si ho personifikuje v odpornou babici Megeru. Ta je prý vinna i jejími novými zdravotními problémy. Pouští se s ní do křížku. Jako kdysi v dětství se vypovídá ze svých negativních emocí prostřednictvím tužky a štětce a vymaluje si fantazijní svět, v němž si plní sny à la účast v literárních debatách ve vlastním obchodu s cukrovinkami v Amsterodamu. Anebo se zavrtá do svého nitra a učiní dokonalý sebezpyt… A nakonec se nechá uchlácholit sympatickou slepicí Kvočnou, pomyslnou ochránkyní jejích práv a souputnicí protivné Megery.

Ač Francine podniká pro potlačení termálních erupcí jakožto asi nejvíce obtěžujícího klimakterického symptomu kdeco, problémy trvají. Ale nevzdává se – v každé prekérní situaci spojené s nedostatkem hormonů se pokouší zůstat „nad věcí”, mít ráda sama sebe, dát svému okolí najevo, že žena v přechodu potřebuje trpělivost a pochopení, aby byly její potíže snesitelnější a život hezčí.

Jízda na vlnách obsadila prázdné místo na českém trhu, protože zájemcům o toto období v životě ženy se doposud nabízely spíše suchopárné rady bez špetky legrace (např. MUDr. Josef Donát: Klimakterium nebo MUDr. Helga Eiselová: Žena po 40). Vzhledem k celkovému vyznění knížky však působí podivně reklama na Sarapis (preparát s fytohormony) vložená do českého vydání.

Francine Oomenová si vede v podstatě deníkové záznamy bez promyšlenějšího literárního záměru, mluví pouze sama za sebe, přesto v jejím příběhu můžeme najít hlubší smysl – nabízí nám totiž ztotožnění. A sdílet své trable s ostatními je prospěšné, příjemné a vůbec správné. Ženy s podobnými obtížemi tuto četbu jistě uvítají, povzbudí je i pobaví.