Nový román Johna Wraye pojednává o kalifornské dívce Aden Grace Sawyerové a její proměně v chlapce Suleymana Al Naʼama. Nejde zde však o v dnešní době často diskutované téma změny pohlaví. Román Godsend („požehnání“ či „dar z nebes“) sleduje změnu identity svázanou s ideologickým přesvědčením: Aden opouští rodné Spojené státy americké s cílovou destinací provincie Nangarhár v Afghánistánu a mění se v chlapce Suleymana, aby mohl(a) šířit islám mečem. Wray knihu napsal poté, co v Afghánistánu prováděl výzkum o životě Johna Walkera Lindha, Američana, který se pouhé tři měsíce před útoky na Světové obchodní centrum v roce 2001 přidal k Tálibánu. Lindh odjel nejprve do Jemenu studovat arabštinu a po odjezdu do Afghánistánu přijal jméno Suleyman. V listopadu 2001 ho po invazi do Afghánistánu zadržela americká armáda a následující rok byl odsouzen ke dvaceti letům vězení. Když Wray prováděl svůj výzkum, aby o Lindhovi napsal článek, slyšel zvěsti, že jedním z bojovníků Tálibánu byla i žena, dokonce snad dívka. Výsledkem je pátý román Johna Hendersona, amerického spisovatele píšícího pod pseudonymem John Wray, o kterém platí, že každá jeho nová kniha je naprosto jiná než ta předchozí.

Hlavní postava románu, Aden, je osmnáctiletá Kaliforňanka z rozvrácené rodiny. Otec, profesor islámských studií na univerzitě, rodinu opustil poté, co svou manželku podváděl. Matka se zase utápí v alkoholu. Vybavená nově nabytou vírou se Aden seznámí a naváže vztah s Deckerem Yousafzai, se kterým se rozhodnou odletět do Spojených arabských emirátů a odtamtud se dostat do Pákistánu, kde plánují překročit hranici do Afghánistánu, aby se připojili k Tálibánu. Adeninou motivací je částečně snaha pomstít se otci za jeho nevěru, o čemž svědčí dopisy, které uvádějí každou ze čtyř kapitol knihy a ve kterých ho ironicky oslovuje jako „Učitele“ (tj. učitele víry). K Deckerovu překvapení z nich dvou právě Aden osvědčí pevné odhodlání dovést plán do konce a projeví větší disciplínu při jeho plnění. Stejně tak se i v madrase (škole islámu) ukáže být lepším studentem. A právě zde začne být Aden viděna jako „požehnání“: jakožto Američanka, která konvertovala k islámu, je v tamních končinách raritou. Neodhalený fakt, že je dívka v převlečení za chlapce, jí dodává v očích arabských učitelů i spolužáků nepopsatelnou, nepostihnutelnou kvalitu, která ji ještě více staví stranou ostatních.

Kniha představuje žánrový mix bildungsromanu, ve kterém hrdinka přechází od naivity ke zkušenosti, a literatury 11. září („9/11 fiction“), která vznikla v reakci na teroristické útoky 11. 9. 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku a další cíle v USA. Byť se Wray inspiroval skutečnými událostmi, je od něj velmi odvážným tahem nechat 11. září v románu pouze jako ozvěnu, která časově ukotví děj. Událost, která v rámci žánru hraje klíčovou roli jakožto kulminace geopolitických procesů i zdroj přetrvávajícího traumatu postav, je zaslechnuta na rádiu se špatným signálem. Jeden z milníků novodobých dějin se mihne jako téměř bezvýznamná zpráva ze vzdálené až mytické země, ohledně níž je pro mnohé Aden jediným zdrojem informací. V tom se Wray velmi sympaticky neoddává vizi tzv. americké výjimečnosti, podle jejíž optiky je 11. září určujícím okamžikem nejen národní, ale celosvětové historie 21. století. Tohle ostatně není román o světových událostech, byť je s nimi nezbytně spojený. Hrůzy války jsou v knize přítomné, a díky nim Aden postupně nabývá komplexnějšího vědomí o cestě, na kterou se vydala. Často však nejde ani tak o hrůzy války jako spíše o hrůzy plynoucí z fanatického přesvědčení a slepé loajality k ideologii při výcviku na vlastní boj. Jakákoliv „akce“ (poprava průvodce, vojenský nálet apod.) je podřízena charakterizaci hlavní hrdinky a vývoji jejího vědomí – jediného, ke kterému má čtenář přístup.

Zaměření na postavu hrdinky odpovídá, lze říct, i styl knihy. Jelikož je Wrayovým cílem průzkum víry a oddanosti, nikoliv bojiště, které z této víry může vzejít, jeho román se nese ve znamení především hloubavých dialogů a introspekce hlavní hrdinky. Především přemístění děje z Kalifornie do zemí Blízkého východu zpomalí rytmus z výbušnosti její náctileté revolty vůči rodičům v rytmus zbožné odevzdanosti a rozjímání. Wrayova próza se poetickým stylem a tempem připodobňuje ke knize, která je v příběhu předmětem studia a diskusí a ze které je v románu hojně citováno. V tom tkví ale i jeden potenciální problém knihy, problém reprezentace. Wray samozřejmě stojí vně skupiny, kterou v románu popisuje, a svou volbou sleduje konkrétní umělecké cíle. Nicméně všichni rodilí muslimové v knize spíše než jako lidé znějí jako chodící ztělesnění Koránu: téměř výhradně mluví v moudrech a vznešeným jazykem. Tím se však v románu zároveň klade důraz na téma komunikace. Suleyman jeho děj částečně stráví v madrase, kde se nazpaměť učí pasáže z Koránu a zabývá se interpretací jejich významu. Ty se pak promítají do rozhovorů s místním mulláhem (náboženským učencem), ve kterých se oba snaží dopídit Suleymanova důvodu k příchodu do Pákistánu a významu víry. Komunikace se pak nejvýrazněji projevuje jako téma v momentech jejího selhávání. Aden mluví anglicky a arabsky, ale jak je několikrát upozorněno, její arabština je jazykem svaté knihy, který nemá v běžné komunikaci přílišné využití. Tato jazyková bariéra se promítá i do tématu identity a skupinové příslušnosti. Jedna z postav varuje Aden před skupinou bojovníků a poukazuje tak na fakt, že kmenová příslušnost zde převažuje nad tou náboženskou, „tito lidé jsou na prvním místě Paštuni a teprve až poté muslimové“. Aden neovládá množství místních dialektů, a je tak vydána napospas okolnostem a vůli ostatních. Na druhou stranu, jen málokdo z místních ovládá angličtinu, a tak může Aden této neznalosti občas využít ve svůj prospěch. Vznešený jazyk Koránu je pak jediným „společným jazykem“, a tedy nejvhodnějším komunikačním prostředkem všech postav.

Identita a kulturní bariéry, respektive jejich překonávání jsou důležitými tématy knihy. Způsob, kterým je jméno hlavní hrdinky provázané s její identitou, a funguje tak jako velmi specifické pojmenování, je jen nejočividnějším příkladem toho, jak se v románu objevuje téma komunikace a důležitosti významu slov. Mladá Američanka Aden, která se vydává za muslimského chlapce Suleymana, na konci knihy ztrácí iluze, pod jejichž vlivem se dostala až do jeskyní v afghánských horách. Není si jistá, kým vlastně je, ani „Aden“, ani „Suleyman“ nevidí jako jména hodná svého nového já a příběh ukončuje jako bezejmenná. Změna jmen, identity, pohlaví a převleky (cross-dressing) jsou metody lsti a předstírání, které jsou však využívány ve jménu víry, tj. hlubokého přesvědčení. Maska jako způsob upřímnějšího vyjádření pravého já je tropos, který čerpá z mnoha kulturních zdrojů: Aden/Suleyman je částečně Američanka, která se může stát čímkoliv, kýmkoliv chce, a tato změna je často signalizována změnou jména (idea tzv. „self-made man“ či v tomto případě „self-made woman“); částečně je to shakespearovská hrdinka, částečně zapadá do muslimské tradice dívek převlékajících se za chlapce a částečně je prostě jen ženou (feministkou), která se uchyluje ke lsti, aby dosáhla toho, co je výsadou mužů.

Není-li kniha o přerodu Aden v Suleymana o změně pohlaví, potom se velmi výrazně věnuje genderové identitě, respektive problematice nerovnosti pohlaví ve společnosti: právě z ní čerpá šokující závěr knihy. Wray ve svém multikulturním mixu přesouvá důraz od amerického individualismu a pragmatismu ke kolektivitě a oddanosti víře, aby prozkoumal zdroje a povahu náboženského přesvědčení, stejně jako mladickou naivitu a hrůzy dogmatismu. Výsledkem je hloubavá románová meditace, která se vyhýbá zavedeným klišé.