Zvířata uctívaná i uctívající. Zbožní šimpanzi, ochranitelští hadi a jaguáři
Zvířata jsou v tomto tematickém čísle časopisu Dingir pojednána v transkulturní a transdisciplinární perspektivě.
Dingir je religionistický časopis, který „populárně-odbornou formou“ informuje o náboženském rozměru současného společenského života. Každé číslo čtvrtletníku je věnováno předem vybranému tématu, v minulosti to byla například Populární kultura a náboženství nebo Tantra a neotantra.
Nové číslo (Dingir 4/2018. Náboženství a zvířata) je věnováno vztahu náboženství a zvířat. Jak v úvodu podotýká šéfredaktor Zdeněk Vojtíšek (nar. 1963), nad zajímavostí a religionistickou závažností této problematiky nejprve pochyboval. Brzy ale poznal, že obavy nebyly na místě, protože zájem potenciálních přispěvatelů byl nadprůměrný. (Dodejme mimochodem, že čtenáři mohou Zdeňka Vojtíška znát i z oceňovaného a úspěšného komiksu Svatá Barbora, při jehož vytváření byl celkem věrným předobrazem docenta religionistiky Karla Jiráčka).
Zbožní šimpanzi
První příspěvek téma pojímá neotřele – způsobem, který bychom v zavedeném religionistickém periodiku možná ani nečekali. Přírodovědec Roman Figura totiž v článku Náboženský život zvířat uvažuje nad tím, jestli i některá zvířata samotná nevykazují jakési projevy proto- či pseudonáboženského chování. Nad tímto tématem se u nás už dříve zamýšlel Stanislav Komárek, ale Figura jej pojednal v češtině zatím nejdůkladněji. Píše o potvrzené existenci sloních hřbitovů, pohřebních rituálech strak nebo o ťuhýcích, kteří ulovenou kořist nabodávají na trny na nápadná místa v krajině. Podle autora by mohlo jít o jakousi sebeprezentaci, která v evoluci mohla být předstupněm obětování. Nejvíce se ale rozepisuje o šimpanzích, jejich „dešťových tancích“ a tancích u vodopádů nebo o zvláštním rituálu, kdy si vyberou výrazný strom s dutinou uvnitř a pravidelně jej navštěvují:: „Přiblíží se k němu a začnou nápadně vokalizovat, bubnovat do dřeva, případně otrhávat listy vegetace a vyvrcholením tohoto rituálu, za největšího vzrušení vykonavatele, je buď prudký hod kamenem o kmen stromu, případně vhození kamene do dutiny ve stromě.“ Výsledkem pak bývají hromádky kamenů v dutinách vybraných stromů a v jejich okolí. Chování šimpanzů přitom zřejmě nesouvisí se získáváním potravy ani s obranou proti predátorům. V západní Africe navíc podobné výtvory (tedy akumulace kamenů u vybraných stromů) vytvářejí i tamní domorodci. Přestože je Figura ve svých závěrech opatrný, zdrženlivě uzavírá, že na základě zjištěných údajů zvláště o rituálním chování šimpanzů se zdá, že „určitý typ spirituality zřejmě není výsostně lidským znakem.“ Stranou autor ponechal dle některých literátů nábožný vztah psů ke svým lidským pánům nebo vytí vlků, ve kterém například také Ťiang Žung v románu Totem vlka shledal zárodky zbožnosti, konkrétně uctívání nejvyššího z bohů původních náboženství uralských a altajských národů: „Které jiné zvíře vydává zvuky směrem k obloze? Jenom vlci. A proč? Vlci jsou miláčci Tengriho, jeho chráněnci. V úzkých se obracejí na nebesa. Spousty nápadů jim sešle právě Tengri. Stepní vlci ráno žádají o příkazy a večer podávají zprávu. Pastevci taky, když jsou v úzkých, obrátí tvář k nebesům a prosí o pomoc. Stepní lid se naučil uctívat Tengriho právě od vlků.“
S tímto specifickým problémem pak volně souvisí i přetištěný úryvek textu Desatero přikázání ve světě zvířat Ernesta Thompsona Setona, podle jehož – na první pohled – kontroverzního názoru není biblické desatero náhodným zákonem daným jen člověku, nýbrž „základním zákoníkem všech výše stojících tvorů“. Přikázání „Cti svého otce a svou matku“ do zvířecích podmínek Seton „přeložil“ tak, že i ostatní živí tvorové by měli přijímat dobrodiní plynoucí ze zkušeností těch, kdo stojí nad nimi: „Slepice vyjde s kuřaty za potravou; jedno se zatoulá, neuposlechne jejího svolávacího, rozkazujícího ‚kluk-kluk!‘, a proto zbloudí a zahyne.“ V tomto výkladu už citované tvrzení začíná trochu dávat smysl, ostatně přibližně v téže době psal Rudyard Kipling o „zákonu džungle“. (Zatímco ale Kipling psal, že opice nectí žádné zákony, dnešní vědci se na morální chování zaměřují právě u opic…)
Pohádka o biofilním buddhismu
Ostatní texty k tématu „náboženství a zvířata“ přistupují z odlišného úhlu pohledu, totiž zkoumají úlohu zvířat v různých náboženských tradicích (lidí). Religionista Jakub Kocurek se zabývá tím, jaké místo mají zvířata v buddhistickém obrazu světa, který si mnozí západní milovníci přírody notně idealizují. Jak autor mimo jiné dovozuje, pro mainstreamový buddhismus je celá živá příroda v posledku pouze kolotáním samsáry, kdy je vše prostoupené strastí. Zvířata jsou pak v podstatě nešťastné bytosti zrozené ve špatném modu. Naproti tomu pro typického západního environmentalistu je příroda fascinující myriádou nádherných forem života, za kterou jsou stamilióny let evoluce a kterou je potřeba chránit v celé její rozmanitosti a kráse, klidně za cenu porušování buddhistických etických nařízení, tedy pokud je daný jedinec zná.
Kráva jako vražedný symbol
Zuzana Hyhlíková zase ve svém textu Kráva jako matka i zbraň názorně vyložila, jak může úcta k určitému zvířeti vést k násilí vůči lidem, respektive jak může sloužit jako zástěrka k agresivní xenofobii. Kráva pro mnohé ztělesňuje celou Matku Indii, k níž cítí silné patriotické pouto. V krajní podobě se ovšem užívá coby nacionalistický symbol, který jeho vyznavači neváhají použít v boji proti domnělým protivníkům „hinduismu“ (dodejme, že někteří odborníci jako třeba Martin Fárek tento pojem odmítají jako příliš paušalizující). Terčem útoků se stávají lidé, kteří mají se zabíjením krav něco do činění – jedná se především o muslimy a dality. Jak autorka explicitně uvádí, je otázka, do jaké míry „ochráncům“ opravdu záleží na blahu zvířat a nakolik jde o tendenci sledující zcela odlišný cíl – od mobilizace společnosti za politickými účely (například v období voleb) až po segregaci menšin. To, že jde o posvátná zvířata, nemusí navíc vždy svědčit jejich šťastnému osudu. V zemi se toulá velké množství krav, jež se živí odpadky. Krávy jsou navíc nezřídka převáženy z oblastí, kde jejich zabití není povoleno, do takových, kde se to smí. „Absolvují dlouhou cestu bez potravy či vody. Přibližně polovina zvířat náročný transport nepřežije.“ Paradoxní praktické důsledky vztahu džinistů ke zvířatům a fenomén „ptačích nemocnic“, v nichž jsou tito tvorové léčeni, ale někdy také dlouho trpí, ve svazku popsal Josef Bartošek.
Tabuizovaná zvířata: proklatá či svatá?
Další články se týkají psů a hadů. Islamolog a orientalista Miloš Mendel ve svém textu dokládá, že psi u muslimů nemají tak jednoznačně negativní postavení, jak se někdy soudí, a výjimečně je vyvažováno vztahem přímo obdivným. Přirozený ostych před stykem s psovitými šelmami se někdy projevoval tak, že byl pes považován za symbol volnosti a houževnatosti. Název Kalb (Pes) hrdě nesl jeden z nejslavnějších středoarabských kmenů. Komparativní článek Hadi: bázeň i úcta, který sepsali biolog Daniel Jablonski se studentem Jakubem Adámkem, zase právem zdůrazňuje, že hadi kromě ďábelských a démonických bytostí představovali také hodné domácí duchy – ochránce domů a rodiny. Tak je můžeme vidět například na římských rodinných oltářích nebo na štítech tradičních lužickosrbských domů.
O tom, jak se vyvíjel koncept starozákonního rozdělení zvířat na čistá a nečistá u britské antropoložky Mary Douglasové, pojednala Barbara Oudová Holcátová. Čtenáře seznamuje s myšlenkovým vývojem této vědkyně, která se od svých názorů z vlivné knihy Čistota a nebezpečí. Analýza konceptu znečištění a tabu později vzdálila. Tvrdila totiž, že zvířata, která byla v bibli zapovězena, vlastně nebyla pokládána za nečistá, ale naopak za posvátná v tom smyslu, že se nesmí zabíjet, protože je zakázáno jim ubližovat.
Nezřetelná hranice
Výrazně mimo rámec převažujícího západního chápání zvířat vykročil religionista a publicista Lukáš Senft v textu Jak voní démoni, v němž i na základě svého terénního výzkumu načrtává nečekaně prostupnou hranici mezi oblastmi lidí, zvířat a duchovních bytostí u amazonského lidu Runa. Jeho příslušníci mimo jiné věří, že lidé by měli spát tak, aby jim byla vidět tvář – pokud se k nim přiblíží jaguár, uvidí, že jsou schopni opětovat jeho pohled, a jsou tedy rovněž subjekty, osobnosti jako on sám, a nepředstavují proto objekt-kořist. Na tento typ uvažování pak navázal rozhovor se šamankou Erinti, která mimo jiné hovořila o konceptu tzv. silových zvířat neboli bytostí, které údajně „mohou být spojeny s osobní silou konkrétního člověka, nebo mohou nést sílu vhodnou pro vykonávání určité činnosti. Například pro pletení svetrů, pro účetnictví nebo pro studium astronomie.“ Z posledně jmenovaného textu se čtenář bohužel nedozvěděl o mnoho více než z knižních titulů typu Silová a pomocná zvířata: další průvodci tvým životem (Fontána, 2018), které dnes v hojné míře vycházejí. Vojtíšek však také prozradil, že se mu článků k tématu sešlo tolik, že další budou vycházet v následujících číslech Dingiru, a možná se v nich tedy dostane i na kritickou analýzu soudobého myšlenkového trendu spatřujícího ve zvířatech posly zapomenuté moudrosti či přímo duchovní guruy.
Jinak je ale toto číslo Dingiru vydařené: zvířata jsou v něm pojednána v transkulturní a transdisciplinární perspektivě. Vztah náboženství a zvířat je obrovsky široké téma, nemá proto cenu vyjmenovávat, co vše chybí. Spíše se sluší ocenit, že svazek naznačuje základní a velmi odlišné kontury, jak téma vymezit a jak k němu přistupovat.