Gardner Dozois (1947–2018) je u nás znám svými povídkami (mj. v roce 2000 vydaná kniha Tanec s Ježíšem), spoluprací s Georgem R. R. Martinem a Danielem Abrahamem na románu Hon na lovce, ale především díky řadě špičkových antologií – Staré dobré kusy, Objevitelé, New Space Opera (dva díly), v poslední době pak těmi s Georgem R. R. Martinem, jako byly knihy Nebezpečné ženy či Darebáci. Především v posledně jmenovaných dokázal, že ač je primárně spojován se žánrem science fiction, dokáže pracovat i na poli fantasy. Kniha mečů, jeden z jeho posledních projektů, které dokončil těsně před smrtí, ve věku sedmdesáti let, je podle jeho vlastních slov naplněním dlouholetého snu připravit antologii zaměřenou ryze na fantasy, a to na fantasy typu meč a magie, jakousi variantu L. Sprague de Campem sestavené knihy Sword & Sorcery, která svého času pomáhala formovat Dozoisův zájem o fantasy.

Jaké je přitom Dozoisovo pojetí meče a magie? Nutno říct, že vlastně dost vágní. Subžánr nijak blíže nedefinuje, spíše jmenuje jeho zástupce – nebo autory (a autorky), které by v něm rád viděl. Vedle sebe jsou tak napříč generacemi jmenování Fritz Leiber, Michael Moorcock, Joe Abercrombie, George R. R. Martin, Stephen King, Elizabeth Bearová, Brandon Sanderson… Jak sám Dozois píše, mívá občas problém rozlišit mezi fantasy ve stylu meče a magie a fantasy epickou (o kterémžto termínu mluví v podstatě jako o důsledku existence rozsáhlejších románů) – v obou se přeci vyskytují dobrodruzi, funguje magie a často se nalézáme ve vybájeném světě…

Po přečtení Knihy mečů však platí, že minimálně v tomto konkrétním případě Dozois provedl jednoduchou operaci – příběhy o souznění či naopak odcizení postav a fiktivního (záměrně ne fikčního) světa, jenž čelí nějaké hrozbě, ponechal stranou a soustředil se na příběhy, v nichž jde o naplnění nějaké potřeby či touhy jednotlivých hrdinů a hrdinek. Šestnáct povídek přitom neobsahuje žádný vyloženě slabý kus. Tedy s jedinou výjimkou (dobrá, jednou ze dvou, ale Meč tyraste je skutečně jednohubka, od které se nic nečekalo), kterou je paradoxně jedno z největších lákadel antologie – Synové Draka George R. R. Martina. Další z doplňků k veleúspěšné sáze Píseň ledu a ohně má problém jediný: není to povídka. Martin prostě napsal jakýsi kvazikronikářský přehled jedné z řady bratrovražedných válek rodu Targaryenů. Pro fanoušky se jedná o nutnost, která dodává světu Západozemí na bohatosti…, a upřímně řečeno, fanoušků bude dnes více než těch, kteří by zrovna tímto textem chtěli do ságy naskočit.

Je ovšem úsměvné, že zrovna Martin nyní věnuje pozornost právě podobnému formátu, když kdysi v rozhovorech prohlašoval, jak Píseň vznikla kromě jiného jako pokus odpovědět na otázku, jak by vypadal Pán prstenů, kdyby Aragorn musel čelit reálným politickýcm rozhodnutím, například nutnosti provést daňovou reformu. Zrovna Synové Draka jsou ovšem stoprocentním naplněním teze, že historii dělají velcí mužové (a ženy), nic míň, nic víc. Žádné procesy, žádná reálná politika, jen právo silnějšího, případně štěstí…

Žádná z dalších povídek však do podobné pasti nespadla. Příjemným startem je Nejlepší vyhrává od K. J. Parkerové – historka o kování jednoho meče a touze být nejlepší, postavená na svérázném, vyváženě cynickém i melancholickém vypravěči. Autorka (ve skutečnosti autor narušující genderové stereotypy tím, že si zvolil ženský pseudonym) by si už zasloužila v českém překladu román. Což je výsada, které se již několikrát dočkala Robin Hobbová – Meč jejího otce je po předchozí ironii (na kterou pak naváže například Daniel Abraham ve Věži pohrdání) výrazně depresivní čtení a naznačuje, že Kniha mečů bude rozmanitá nejen jmény, ale i laděním. Nalezneme v ní dokonce i několik výrazně odlehčených příběhů. Takové jsou Meč osudu od Matthewa Hughese a Dlouhá, mrazivá cesta Gartha Nixe. A především Kouř ze zlata je sláva od Scotta Lynche o zlodějské výpravě, která vejde do legend. Jen zcela jinak, než jeden z jejích aktérů zamýšlel.

Oproti tradičním, Barbarem Conanem formovaným představám Dozois zařadil i několik povídek, které mají místy blízko až k jakémusi steampunku či new weirdu. Elizabeth Bearová v Králově zlu nabízí expedici na ostrov obývaný vědecky řádně zdokumentovanými monstry a Lavie Tidhar v Padajících vodách nabízí divoký mix ryzího dobrodružství a surreálných fantasy prvků (ne nadarmo Dozois přirovnává tuto povídku k začátkům Temné věže od Stephena Kinga). Mimo rámec běžných kulis pak suverénně vykračuje Ken Liu, jehož Skrytá dívka je vedle Tidhara a Lynche jedním z vrcholů antologie. Liu v ní totiž podobně jako ve svém románu Ctnosti králů (česky 2017) roubuje západní fantasy tradici na narativ příběhů wu-xia.

Většina příběhů jsou však především zábavné historky, v nichž je občas cítit potenciál delší série (Zapeklitá situace), jindy se jedná o spotřební, avšak profesionálně napsané jednohubky (Meč tyraste, Když jsem byl loupežníkem). Poněkud stranou pak stojí příspěvek žijící klasičky C. J. Cherryhové Hrunting, v němž se čtenáři dočkají jakéhosi „pokračování“ slavného eposu o Béowulfovi…

Jako celek je Kniha mečů především sázka na jistotu. Zkoumaný subžánr nijak zásadně neposouvá a nepomáhá jeho teoretickému uchopení – což ale ani nebylo záměrem. Jako průvodce po současné fantasy povídce funguje perfektně, stejně jako seznámení s pro nás dosud neznámými jmény. Pokud některým otevře Dozoisova kniha cestu na náš trh (nebo umožní návrat, jako v případě Bearové), splnila svůj účel.