Próza Evy Límanové (nar. 1935) s poetickým názvem Rok pod horou Boha štěstí má formu deníku, zachycujícího drobné události, autorčiny postřehy, úvahy, ale i vzpomínky a pokrývajícího období od července 1980 do května 1981, které se svým mužem, letos zesnulým japanologem Antonínem Límanem (1932–2018), a synem strávila v japonské vesnici Midorii (v překladu v „Zelené studánce“) u Hirošimy. Jak sama Límanová píše v doslovu (s. 227), předkládá čtenáři „časovou kapsuli místa, které bývalo, ale už není a nikdy nebude“ – místem, kde strávila necelý rok, dnes totiž prochází dálnice.

Počáteční záznamy, které přibližují zejména zabydlování v novém domě, spojené s různými japonskými zvyky, výlety do okolí, ale třeba i okouzlení japonskými psacími potřebami či seznámení s rodinou místního hrnčíře pana Joše, mají blízko k poetickým zápiskům japonského žánru „črt“ zuihicu, u nás známého díky souboru Zápisky z volných chvil (Odeon 1984), který obsahuje tři významná literární díla tohoto typu z období od 10. do 14. století. Záhy se však přidávají i útržky událostí z dávné minulosti, které se odehrály v Čechách a na Slovensku, kde autorka studovala, i v Kanadě, kam v roce 1968 s rodinou emigrovala, a také vzpomínky na osoby, s nimiž se kdysi setkala a na něž nyní ve vzdáleném Japonsku vzpomíná. Výjevy z minulosti se pak v jednotlivých zápiscích prolínají s líčením místních tradic a s postřehy z každodenního života, jejichž poloha se pohybuje od něžného okouzlení (provázeného místy snad až příliš mnoha zdrobnělinami) po ironii.

Autorka nemluví japonsky a v textu sama hned několikrát přiznává, že není schopna se tento jazyk naučit. Přesto na mnoha místech podává vysvětlení různých japonských výrazů, které mnohdy uvádí vedle českého i v anglickém překladu. I když taková vysvětlení často nejsou zcela přesná a někdy jsou založena spíše na pisatelčině intuici, čtenář, který toho o Japonsku mnoho neví, se z nich může leccos dovědět – třeba když líčí různé druhy místních pokrmů, strukturu japonského domu nebo tradiční svátky. Najdeme tu i množství zajímavých postřehů, například že vedle svátků existuje i řada všedních dnů, které mají svá pojmenování: „Mezi mnoha jinými vyhraženými a z našeho hlediska neobvyklými dny je též Den žížal, kdy se farmáři omlouvají všem žížalám, které omylem a z neopatrnosti během uplynulého roku zašlápli při práci na poli.“ (s. 176) Některá vysvětlení však působí poněkud úsměvně – například když jako „zelný lívanec s krevetami“ popisuje okonomijaki, pokrm, který dnes již řada lidí u nás zná a který se obvykle označuje jako japonská pizza, případně když do textu včleňuje dnes již trochu omšelé vtipy na japonské výrazy čotto matte („mám chuť odpovědět: ale čo by som mala“), piča nebo kunda.

Některé ze záznamů jsou velmi poetické a přitom nepostrádají literární nadsázku: „Jdeme krajinou a ohromí nás veliká skála, obrovský strom, prudká řeka, Niagarské vodopády, Eiffelovka, rozlehlé jezero, dvacetikilová štika, jumbo jet. Japonec jde a vidí komáří křídlo, jak se blýská ve slunci, drobnou mušličku, neviditelnou (pro nás) bílou květinku, kterou kvete mech, vlákno babího léta, na němž se zachytilo jehličí, loužičku v bahně, ve které se odráží stéblo trávy.“ (s. 103) A dále: „Hirošima je dnes šedá a podmračená a všem je zima. Tisíce deštníků, protože úplně každý počínaje dvouletými dětmi má svůj, v té šedi se to hezky vyjímá, tisíce barev, vzorů a velikostí, a ulice je jako rozkvetlá louka.“ (s. 105) Jinde však autorka používá jazyk zcela prozaický, například když popisuje rafinovanost tehdejší japonské pečicí trouby: „Tahle trouba měla v sobě zapíchnutý zvláštní aparát, bílý knoflík, který vyskočí, když je maso hotové, takže i totální debil může zvíře upéct, aniž by se znemožnil.“ (s. 115)

Jako poněkud problematická se jeví celková koncepce prózy. Najdeme tu ryze osobní zápisky, při jejichž čtení může mít čtenář až nepříjemný pocit, že je náhle svědkem něčeho, do čeho mu nic není – třeba tam, kde autorka líčí, jak její syn zvracel, když se přejedl kuřete (s. 116) či sladkostí (s. 155), anebo když píše o jeho nehodě na kole (s. 155). Důvodem je nejspíš skutečnost, že se jedná pouze o jednotlivé zápisky a nikoli o vrstevnatý příběh, který by se z nich dal vytvořit. Tento pocit ještě zesílí tam, kde je pisatelčin muž, významný a studenty obdivovaný japanolog, líčený jako pedant, který lpí na pořádku (s. 172) a „nesnáší lidi, kouř, hluk, cestu vlakem a já nevím co všechno“ (s. 185), či přímo jako nějaký despota, jehož se autorka trochu bojí: „Šli jsme Tondu doprovodit na nádraží, odjížděl na tři dny do rodiště jednoho z japonských spisovatelů, o něž se zajímá. Budeme mít s Myšičem pré, neboť se můžeme bez pocitu viny dívat na televizní seriál Šógun, který se promítá na kanálu NHK. Včera, když jsme se dívali na první část, se Tonda rozčilil, že prý je to historicky strašně nepřesné. Potom sprdl Myšiče, že se mu to líbí […]. […] Mně vynadal, že se na tu ‚sračku‘ dívám do půl jedenácté a že bych jako každý ohleduplný člověk měla už dávno spát […].“ (s. 192–193)

Jistou koncepci snad můžeme najít v koloběhu ročních období. Deník začíná v létě během období dešťů, po němž následuje horko, příjemný podzim, dlouhá a chladná zima (v japonském domku, kde rodina žije, se netopí), a končí na jaře. Většinu doby přitom převládá pocit zimy a neustálého hluku, řadu zápisků provází v pozadí křik havranů. Určitý vývoj nalezneme i v poloze zápisků. Zpočátku převládají příjemné vjemy, je tu mnoho nového a autorka nachází často zajímavé analogie s Kanadou, Českem i Slovenskem, později jsou však četnější nepříjemné zážitky, na jejichž základě se Límanová vrací k nepříjemným zážitkům z dětství a mládí, ať už jde o pohnuté události konce války a roku 1948, o vývoj v 50. letech, nebo o náhodné vandaly v Kanadě. Stupňuje se stesk, ale zároveň i vztek, což se projevuje do určité míry i v použitém jazyce.

Jiným časovým orámováním deníkových záznamů by se mohla jevit výstavba domů v sousedství a jejich následná demolice: „Takže půl roku našeho zdejšího pobytu baráky stavěli a teď, pravděpodobně až do konce pobytu, je budou bourat.“ (s. 172) Jde tu ale spíš o kulisu než o promyšlenou provázanost s příběhem, což je možná škoda. Jak s postupem stavebních prací, tak se zakomponováním vzpomínek by se dalo velmi dobře pracovat, tato možnost však zůstala nevyužita. Jak vyplývá z předmluvy, autorka totiž své záznamy, které mají ve vydané próze podobu deníku, původně psala jako dopisy své přítelkyni, která ji pak k jejich vydání vybídla.

Škoda že nebylo knížce věnováno více redakční práce a že ji nejspíš před vydáním nepřečetl ani žádný japanista. Objevuje se v ní totiž řada chyb. Ty jsou přitom opakovaně jak v přepisech japonských slov – např. džizo místo džizó, Kobe místo Kóbe, gajdžin místo gaidžin –, tak v češtině – chyby v používání jako by / jakoby, shlédnutí místo zhlédnutí, pěstování hadů, krocanů či bažantů, chyby v čárkách v souvětích či novotvar navrknutý kotník. Dále je například u nás již běžně prodávané ovoce kaki, rostoucí na stromě zvaném tomel, překládáno jako pomelo, resp. pomelovník, atomový výbuch v Hirošimě je nesprávně datovaný 8. srpnem (došlo k němu 6. srpna) a poněkud neobvyklé je i srovnání ryby fugu se slabě jedovatou muchomůrkou citronovou, která je tu navíc označována jako „anděl smrti“ (tento výraz je spíše označením pro muchomůrku jízlivou). Znalého čtenáře zarazí i věta „Na zdech visí staré masky kabuki […]“ (s. 86), neboť divadlo kabuki žádné masky nikdy nepoužívalo.

Do některých zápisků se nejspíše vloudily chyby právě proto, že text není konzistentní. Třeba v záznamu z 1. března se píše: „Příští měsíc přijede do Hirošimy papež Jan Pavel II. a bude mít v Parku míru projev.“ Papež Jan Pavel II. byl ale podle snadno dohledatelných informací o papežských projevech v Hirošimě již 25. února 1981. A přestože záznam pokračuje slovy: „Nezdá se, že by tu z toho byl někdo zvlášť rozčilen, zato my tři ano, a pokusíme se tam dostat,“ o samotné návštěvě už dále v knize žádnou zmínku nenajdeme. Podobně v zápisu z 24. dubna píše autorka o své kamarádce, která ji přijela navštívit z Kanady: „Zbývají ještě tři dny do Nellina odjezdu, viděla hodně věcí, ale hodně ještě zbývá, a tak snad až zase příště.“ (s. 198) Následuje však popis výletu s Nellou na Mijadžimu, který měl proběhnout 2. května (s. 206), a teprve v zápise ze 7. května stojí, že Nella odjela (s. 207).

Výše zmíněné výtky poukazují mimo jiné i na to, jak důležitou roli hraje při vytváření konečného tvaru redaktor. Nic naplat, poutavé dopisy ještě nejsou hotovým literárním dílem.