V éře, kdy kinům celosvětově vládnou filmy s komiksovými superhrdiny, je vlastně překvapivé, že podobných prací, které tak jako série Černá palice podvracejí tradiční klišé superhrdinských příběhů, není víc. I pro tuto jistou výlučnost (jistěže navazuje na přelomové Strážce od Alana Moorea a Davea Gibbonse) má série zejména v USA takový úspěch u kritiky a i letos byla nominována na nejsledovanější americké komiksové ceny Eisner Awards (nakonec z nominací neproměnila žádnou, nejčastěji byla poražena tvůrci, či přesněji tvůrkyněmi série Netvora, která také od letoška vychází i u nás).

Druhá šestice sešitů, kterou přináší svazek lapidárně nazvaný Zvrat, musí ještě zpočátku dopovědět to podstatné z minulosti některých postav (zejména té titulní, ač v přítomném ději už nefiguruje), vzápětí však své hrdiny vhání do kolizí a konfliktů. Šestici bývalých superhrdinů, kteří se po posledním fatálním boji se superpadouchem Antibohem ocitli v jakési časoprostorové kapse, z níž nemohou pryč, už v minulém svazku doplnila dcera titulní postavy, kterou předtím znali jen jako malou dívku. Ta za dobu jejich neobvyklého věznění vyrostla a dokonce k nim dokázala najít cestu, ale ani ona neví, jak se dostat zpátky. Na rozdíl od většiny ostatních uvězněných, kteří se zabývají svými osobními problémy, zkouší se na vejminku zabydlovat a navazují více či méně intimní vztahy s místními, se dá dívka do zkoumání zdánlivě průměrného maloměsta (či možná jen větší vesnice), jehož některé prvky a jevy budí podezření, že jeho svět je jen simulakrum. Zatím stále jen podezření: prázdné stránky v knihách o historii města v místní knihovně či postava lízající stále stejně velký kopeček zmrzliny sice naznačují, že falešnou realitu lze ve stopovém množství prokouknout, více však zatím scenárista Lemire neodkryje.

Neodhalí o mnoho více ani o dvou ze šesti superhrdinů, kteří zjevně vědí, co se s nimi a s jejich přáteli (v některých případech nejspíš pouze spolubojovníky) děje a kde se ocitli. Zato děj chytře natahuje reminiscencemi dávných i čerstvějších dobrodružství. Asi nejvděčnější je příběh robotické superhrdinky Robotely v devátém sešitě, který celý kreslil španělský kreslíř David Rubín (u nás známe jeho komiksový román Čajovna u malajského medvěda). Užil si to po všech stránkách: kresbami bizarních mechanických oblud i křiklavými, psychedelickými barvami, které výrazně kontrastují s jinak temným zabarvením ostatních sešitů (či kapitol, chcete-li). Balada o Robotele je parádní pocta naivním vesmírným komiksovým dobrodružstvím ze šedesátých a sedmdesátých let, jako je ostatně celá série pocta tomuto komiksovému mainstreamu jako celku včetně jeho nejnaivnějších projevů. Ještě více než v minulém svazku je mimo jiné patrné, že každá z obálek je parafrází typické obálky některého ze superhrdinských komiksů šedesátých až devadesátých let minulého století.

Američtí čtenáři, zejména staršího věku, tuto hru samozřejmě ocení více než ti čeští, kteří kulturu superhrdinského komiksu vnímají jen nějakých pětadvacet let. Ale i pro českého čtenáře je tu dostatek materiálu k tomu, aby docenil postmoderní hru tvůrců. A když k tomu nebude mít věk, vzdělání či snahu, Lemire mu připravil děj dostatečně napínavý, s nečekanými zvraty a peripetiemi. S celkově dosti pochmurným laděním, které závěrečná stránka druhého svazku, čišící typicky patetickou nadějí superhrdinských sešitků, prozáří nepochybně jen načas. Druhá šestice sešitů Černé palice každopádně prokazuje, že Lemire má vše dobře promyšleno a že série je stále vlastně na začátku. Pro nadšené čtenáře nepochybně dobrá zpráva.