Terry Jones vydal první svazek pohádek již v roce 1981, ale čeští čtenáři se mohli poprvé pokochat jejich svérázným humorem až více než třicet let poté. Po svazcích Pohádky k neuvěření (2014) a Bajky z divokých vajec (2016) přichází nyní další várka originálních pohádkových textů, v nichž se literární inspirace folklorními syžety i pohádkami Hanse Christiana Andersena přetavila do živého vypravěčství plného očekávaných i překvapivých zvratů.

Jonesův báchorečný svět je utkán z pohádkových látek a postav, jež sice vycházejí z tradičního repertoáru, jsou ovšem nápaditě rozvíjeny. Dětské čtenáře intuitivně osloví příběhy neposedných vrstevníků, kteří neodolali touze po dobrodružství a na hřbetu létající kočky se vydali ve společnosti poletuchy zkoumat svět (O poletuchovi), dostali se do potíží pro přílišnou zvědavost (O ježibabě s duhovou kočkou) a pochopili, že vlastnímu strachu, co mívá velké oči, nelze donekonečna ustupovat (O statečné Dorce, Strom přízraků). Ostatně strašidelnými náměty se Jonesovy pohádky jen hemží: vystupují v nich saně veliké jako průčelí banky, zlostní zarostlí zlobři, potměšilí skřeti, obludné přízraky. Pohádkoví hrdinové se s nimi však vždy vypořádají po svém, a to s vtipem inspirovaným jiným mágem ostrovní pohádkové říše – Lewisem Carrollem. Otrlý námořník Bill Stoker, předstírající hladového psa, zlikviduje armádu kostlivců (Loď umrlců) a lidožroutskou příšeru zpacifikuje cukrářův syn pomocí neodolatelně lahodných koláčků se sladkou růžovou polevou (O tisícizubé příšeře).

Mnohé pohádkové metafory přerůstají ve filozofické miniatury. Terry Jones není žádný mentor, jeho vypravěč mnohdy ponechává výslednou interpretaci na čtenáři, jehož aktivizuje prostřednictvím provokativně kladených otázek: můžeme srovnávat vysněné štěstí s tím skutečně žitým (O ostrově s fialovými hruškami), je lepší nikdy nepoznat štěstí, nebo ho okusit s vědomím, že nebude trvat věčně (O tajemném klíči), co může být největším trestem pro nejchytřejšího člověka na světě (Jak se doktor Ostrozor spřáhl s ďáblem), kdy lze dosáhnout zdánlivě nedosažitelného (Hrad za devatero horami)? A ačkoliv v posledním pohádkovém zastavení (O lodi, která plula do Nikam) konstatuje po dobrodružné plavbě s mnoha peripetiemi její hrdina, „že jediné místo, kde je všeho dost a kde jsou všichni laskaví a velkorysí, se jmenuje Nikde“, nekončí knížka bezvýchodně. Hochova maminka slibuje uvařit z jeho příběhů polévku, k níž lze přikusovat naději.

Dětem a rodičům lze doporučit, ať neotálejí se vstupem do Jonesova pohádkového prostoru, nebo dopadnou jako příliš opatrná a pohodlná Katka, která propásla jedinečnou možnost navštívit kouzelné město skřítků (Jak Katka prováhala). Původní ilustrace Michaela Foremana, jež působivě dotvářejí atmosféru příběhů, a šťavnatý překlad Petra Matouška jsou zárukou, že knížka zaznamená v českém prostředí stejný úspěch jako u čtenářů po celém světě.