Od pohádek člena britské komediální skupiny Monty Python má člověk vysoká očekávání. Těší se na ohňostroj roztomile bláznivých nápadů, které bude spojovat neotřelá poetika a úroveň humoru. Ne že by Pohádky k neuvěření Terryho Jonese byly zklamáním, ale tolik toho od nich raději nečekejte.

Je zajímavé, že pohádky zařazené do knihy mají v podstatě vzestupnou tendenci. V každém případě platí, že na začátku nalezneme pohádky slabší a v druhé polovině ty povedenější. Ať už je autor takto seřadil cíleně, nebo se řídil jiným vodítkem, jedná se samozřejmě o příjemnější uspořádání, než kdyby tomu bylo naopak. První pohádku s názvem Loď bláznů lze s čistým srdcem přeskočit. Nemá pořádný příběh ani poselství a vyvolává ve čtenáři neoprávněný dojem, že z montypythonovských skečů do Jonesových pohádek pronikl pouze jejich ztřeštěný povrch, zbavený však jakéhokoli hlubšího smyslu (čtenáři má k pobavení stačit například to, že jeden námořník nosí kalhoty na hlavě). Faktem je, že většinou jsou Jonesovy pohádky poměrně tradiční, což ovšem neznamená, že by řada z nich nebyla zábavná a neponoukala děti k zamyšlení.

V pohádkovém světě Terryho Jonese dochází k propojení reálií, které děti znají z každodenního života, s reáliemi pohádkovými. Knihu tak zabydlují čarodějové, králové, princezny a nadpřirozené bytosti jako mořské panny nebo mluvící zvířata, ale často jsou hlavními postavami příběhů také chlapci a děvčata. Skupinu samu pro sebe představují výtvory Jonesovy fantazie, stojící na pomezí mezi naším světem a nadpřirozenem, jako je nerudný stařík Všudyočko s tělem posetým očima nebo Rušič nočního klidu, který v noci vniká do domů spících rodin a… ruší noční klid. Sluší se také poznamenat, že Jones skutečně dbá na genderovou vyrovnanost – kluci i holky mají v knize zhruba stejný prostor a postavy malých holčiček svou nápaditostí kupříkladu přemůžou čerta a lidožrouta.

Zápletky pohádek často stojí na nadpřirozených prvcích, jako je zkrášlující zrcadlo nebo oříšek, po kterém člověk zapomene na nepříjemnosti. Zároveň je však dotváří okolnosti, které dětem mohou být povědomé z jejich okolí. Lennymu z pohádky Lechtač Lenny, jenž žije v blíže neurčeném království, maminka říká: „Jsi kost a kůže – a já nemám dost peněz, abych nás nakrmila. Nemám už ani peníze na nájem. Když do zítřka nezaplatím, vyhodí nás zítra ráno z téhle chaloupky!“ V pohádce O králi vzduchoplavci zase poddaní demonstrují proti králově smlouvě s čertem a babičku hrdinky příběhu O Nikobobinovi a benátském dóžeti dóže vystěhoval z jejího domu, protože si chtěl rozšířit palác. Téma nerovnosti mezi bohatými a chudými k pohádkám tradičně patří, ale Jones jí tu a tam dokáže dodat podnětný aktuální nádech.

Terry Jones se věnuje mimo jiné popularizaci historie a publikoval odborné knihy z oblasti britských středověkých dějin. Jonesův zájem o historii se promítl i do jeho tvorby pro děti, do Ságy o Eriku Vikingovi (The Saga of Erik the Viking, 1983) a částečně i do Pohádek k neuvěření. Většina pohádek ze souboru má dějiště v blíže neurčeném časoprostoru, který se někdy víc přibližuje skutečnému světu, kdežto jindy je spíše pohádkový. Dvě pohádky se tomuto rámci vymykají: O drakovi na střeše se odehrává kdysi dávno v Číně a O Nikobobinovi a benátském dóžeti zase „před mnoha a mnoha lety“ v Benátkách. Dějiště v minulosti a konkrétní místo však ani v jednom z příběhů nemají žádnou zvláštní funkci – pohádka o drakovi by se mohla odehrávat kdykoli a kdekoli a není v ní ani náznak orientálního vyprávění, zatímco pohádka o Nikobobinovi alespoň trochu přibližuje Benátky a děti se z ní dozvědí, že tomuto městu kdysi vládl dóže.

Stejně jako většinu Jonesových knih pro děti ilustroval Pohádky k neuvěření oceňovaný britský výtvarník Michael Foreman. Jeho obrázky mají nejen podobu celostránkových ilustrací, ale místy jsou také vhodně vloženy do textu. Foremanův výtvarný styl je pro dětskou knihu dostatečně názorný, přičemž ilustrátor zároveň nesklouzává k přílišnému zjednodušení nebo snad karikatuře. Překlad Petra Matouška je rovněž poměrně zdařilý, ale neškodilo by dotáhnout (případně sjednotit) převod anglických jmen do češtiny – proč je v knize „Jorik“, ale i „Mick“ a „Mack“?

Většina Pohádek k neuvěření má potenciál dětského čtenáře nebo posluchače dostatečně zaujmout a přesvědčivě, ač ne zrovna nápaditě, ho varovat před nenasytností, lakotou nebo marnivostí. Tu a tam však Jones přichází s neotřelým vyústěním zápletky (pohádka zaměřená proti hádavosti končí tím, že kdybychom se vždy na všem shodli, byla by to otrava) nebo s pohádkou, která je nejen originálně rozehraná, ale také namísto nadpřirozených prvků stojí spíš na zajímavém poetickém až filozofickém nápadu. Nejlepší z těchto pohádek je příběh O rychlé cestě, která „člověka mnohem rychleji než všechny ostatní dovedla tam, kam potřeboval“. Většina pocestných si však cílem své cesty nebyla vůbec jistá, a tak skončili v „Obzvláštním Nikde“.

Jako kniha k předčítání odrostlejším dětem nejsou Pohádky k neuvěření špatnou volbou, ale rodič nic nezkazí, když se do pohádek nejprve začte sám a vybere některé ze zajímavějších příběhů.