Švédsko je nekorunovanou velmocí v oblasti literatury pro děti a mládež, a to nejen díky Astrid Lindgrenové. I současný knižní trh je pravidelně zásobován novými publikacemi určenými pro dětské čtenáře, navíc s jasně vzestupnou tendencí – podle statistik vychází ve Švédsku každý rok o pět procent více knih pro děti než v roce předchozím. Švédské dětské literatuře dominují především ženské autorky a jednou z jejích výrazných postav je Pernilla Stalfelt (nar. 1962). Její naučné obrázkové knihy se dotýkají existenciálních otázek, jako je smrt a láska, jindy zase zvídavému čtenáři humorně přibližují například přirozené tělesné funkce.

iLiteratura: Jste autorkou řady obrázkových knih pro děti, které nejen píšete, ale i ilustrujete. Vnímáte samu sebe spíše jako spisovatelku, nebo jako výtvarnici?
Pernilla Stalfelt: Nemůžu říct, že bych byla více spisovatelka nebo více výtvarnice. Je těžké to od sebe odlišit. Řekla bych tedy, že jsem obojí – vymýšlím zároveň i koncept knihy a pak realizuji textovou a výtvarnou stránku tak, aby se tento koncept naplnil.

iLiteratura: Vztah mezi výtvarnou a textovou stránkou se v obrázkových knihách může realizovat různě: obraz může pouze vizuálně zpracovávat již řečené informace, může je ale i rozvíjet a doplňovat, nebo dokonce poskytovat nové a pro vývoj příběhu zásadní údaje. Jaký je vztah mezi obrazem a textem ve vašich knihách?
Pernilla Stalfelt: Je to určitá forma koexistence a souhry. Pomocí obrázku vyjadřuji to, co nedokáže vyjádřit text, a stejně tak pomocí textu říkám to, co prostě nemůže říct obrázek. Obrazy a text jsou v mých knihách rovnocennými partnery, mají stejnou hodnotu, stejný status.

iLiteratura: V češtině vám vyšla zatím pouze kniha O smrti smrťoucí, jste ale autorkou více než dvaceti obrázkových knih pro děti. Považujete O smrti smrťoucí za své nejlepší dílo? Kterou svou další knihu byste ráda viděla přeloženou do češtiny?
Pernilla Stalfelt: O smrti smrťoucí je můj největší mezinárodní úspěch, ale podle mě je krásná i kniha Kärlekboken (Kniha o lásce, 2001). Láska je téma, které by určitě zaujalo i české dětské čtenáře. Když jsem byla na knižním veletrhu ve Francii, kde jsem propagovala právě francouzské vydání Knihy o lásce, viděla jsem tam malou holčičku – byly jí asi tři čtyři roky –, která otevřela tuto knihu přesně na stránce, kde je relativně detailně znázorněno, jak děti přicházejí na svět. Takže první, co holčička uviděla, byl obrázek vajíčka a spermií. Rodiče byli lehce zděšeni a chtěli jí knížku vzít, holčička ji ale rychle zavřela, přitiskla ji k sobě a nechtěla se jí za žádnou cenu vzdát. Témata mých knih tedy rezonují v různých zemích a jsou pro děti zajímavá. Potěšilo by mě, kdyby byly i některé další mé knihy přeloženy do češtiny.

iLiteratura: Některé z vašich knih se dočkaly i dramatizace, například adaptace knihy O smrti smrťoucí se aktuálně hraje v jednom ze stockholmských divadel. Lze vůbec převést dětskou obrázkovou knihu na jeviště?
Pernilla Stalfelt: Lze, je to ale samozřejmě obtížné. S textem není problém, ten divákům zprostředkuje herec. Úskalí představuje znázornění, v podstatě oživení obrazů. V tomto případě v celé hře hraje jen jediný herec, ale není to tak, že by pouze předčítal knihu. Pomocí rekvizit, pohybu, gestikulace a mimiky vytváří obrázky, které jsou podobné těm v knize. A musím říct, že mu to jde velmi dobře. Pro mě osobně bylo velmi zajímavé sledovat, jak si režisér s převedením knihy na divadlo poradí. Jak rozšíří zmíněný vztah mezi obrazem a textem o třetí, pohyblivou dimenzi.

iLiteratura: Vaše knihy jsou populární nejen mezi dětmi, ale i mezi rodiči. Když píšete, myslíte přitom i na dospělé jako sekundární publikum, které knihy dětem kupuje a často i předčítá?
Pernilla Stalfelt: Mou cílovou čtenářskou skupinou jsou děti. Často dokonce podvědomě píšu pro konkrétní děti, se kterými se setkávám a povídám si s nimi, když dělám rešerše pro novou knihu. Nechci ve svých knihách mluvit o tématech, která děti nezajímají. Děti ale v rozhovorech často zmíní nějakou věc, která je zajímá nebo trápí, a dospělý o ní nemá tušení.

iLiteratura: Stalo se někdy, že vám dítě řeklo něco zajímavého, ale vy jste to nakonec nemohla v knize použít?
Pernilla Stalfelt: Často se to nestává, ale napadá mě jeden případ. Bylo to v rámci rešerší ke knize O smrti smrťoucí, povídala jsem si s dětmi o smrti a ony se mě ptaly na sebevraždu. Jak ji člověk může spáchat a proč to dělá. Chtěla jsem pro sebevraždu vyhradit v knize víc prostoru, ale nakladatelství to nakonec zamítlo, protože by tím děti mohly být k sebevraždě nepřímo inspirovány. Takže jsem danou část z knihy musela vyřadit.

iLiteratura: Vaše knihy zpracovávají témata, která bychom mohli z většiny označit za – v dětské literatuře – tabuizovaná, ať již se jedná o smrt, o lásku potažmo sex nebo o fungování trávicího ústrojí. Existuje ještě nějaké tabu, o kterém jste nepsala a přemýšlíte o tom?
Pernilla Stalfelt: Určitě, protože podobných tabu je hodně. Ale vybírám si témata, o kterých lze psát humorně. Nechci psát dramatické knihy, podle mě platí, že čím dramatičtější dětská knížka je, tím je horší. Často spolupracuji s konkrétními institucemi, které mě pověří napsáním dětské publikace k určitému tématu. Psychologický institut například chtěl, abych napsala knihu o sexuálním zneužívání. Ale já odmítla, protože je to moc vážné téma, o kterém vlastně nelze psát humorně.

iLiteratura: Na jaké knize pracujete právě teď?
Pernilla Stalfelt: Pokračuji v tématu tělesných funkcí, napsala jsem už knihu o trávení Bajsboken (Kniha o hovínku, 1997), teď píšu knihu o vylučování, která se bude jmenovat Kissboken (Kniha o čůrání). A poté bych chtěla napsat knihu o minulosti, o tom, jak dříve byly věci jiné. Třeba že teď máme sprchu a záchod v každém bytě, ale dřív se všichni členové rodiny koupali ve vaně se stejnou vodou: nejdříve se šel koupat muž, pak žena a pak děti. Nebo že v 18. století bylo normální, že v jednom malém bytě bydlelo osm lidí. Děti jsou teď zvyklé, že má každý svůj vlastní pokoj. Stejně tak bych chtěla dětem vyprávět například o tom, že dříve nebyl telefon, ale psaly se dopisy. Plánuju vlastně tak trochu skákat ze současnosti do minulosti a poukázat na pár věcí, které se změnily. Děti si těchto změn vůbec nejsou vědomy a berou vše jako samozřejmost.

iLiteratura: Knihy vždy píšete a zároveň ilustrujete, v jednom případě jste ale ilustrovala knihu jiného autora. Bylo pro vás obtížné vytvářet ilustrace k textu, který není váš?
Pernilla Stalfelt: Popravdě mě to hlavně nebavilo. Nejsem klasická malířka, která by jen tak vytvářela akvarely. Ale jednalo se o spisovatelku, kterou mám moc ráda, Pamelu Jaskowiak. Knihu Mamman som aldrig bestämde (Maminka, která nikdy nerozhodovala, 2004) napsala spolu se svou dcerou a podle mě se jedná o velmi dobrou knihu. Proto jsem kývla na spolupráci. Ale není to můj styl, potřebuji vlastní text a vlastní obrazy. A navíc, ruku na srdce, dělat pouze ilustrace je velmi nevýdělečná práce.

iLiteratura: Je podle vás otevřenost dětské literatury a tendence k odtabuizování zvláštním švédským fenoménem?
Pernilla Stalfelt: Do určité míry ano, severská literatura obecně je v tomto směru určitě odvážnější než jiné, konzervativní literatury. Ale je třeba zdůraznit, že ne všem ve Švédsku se podobné knihy líbí. Ti, kterým se kniha líbí, si ji nicméně koupí. A těch je naštěstí stále dost.