Snad neudělám chybu, když knihu Kaie Donnera Na Sibiři mezi Samojedy označím za nadčasovou. Nepodává jen působivé svědectví o životě, jazyce a myšlení původních obyvatel Sibiře. Zároveň dává čtenáři podnět, aby se zamyslel nad svou vlastní kulturou a jejími hodnotami. Před stoletím, kdy byla napsána, měla tato kniha finským čtenářům ukázat cestu k nalezení své kulturní a etnické identity. A věřím, že podobnými cestami povede i českého čtenáře, byť ne na národní, ale spíš obecně lidské úrovni.

Při pohledu na titul knihy nás maně napadá otázka: proč zrovna západní Sibiř? Na počátku 20. století velmi neutěšený, zapadlý kout ruského impéria, vhodný nejspíš k moření deportovaných revolucionářů. Autor zde popisuje kraj dost odlehlý na to, aby v něm mohl beztrestně bujet zločin, ale ne natolik, aby zůstal nedotčený civilizací. Její vliv se projevuje na první pohled infekčními nemocemi, vykořisťováním původních obyvatel a holdováním nekvalitní vodce. A přece autorovi stálo za to, aby si tento bědný zapadákov skoro na dva roky zvolil jako svůj domov. Domov, do něhož se člověk vrací. Finský lingvista Kai Donner (1888–1935) neputoval na Sibiř za exotikou, ale za poznáním dávné minulosti svého národa. Na cestách tundrou a tajgou poznával kontext vzniku a vývoje jazykové rodiny, k níž patří i finština.

Příbuznost finštiny s některými domorodými jazyky Sibiře rozpoznal již Philip J. Strahlenberg roku 1730 a potvrdil Henrik G. Porthan na konci 18. století. Jejich pokračovatel Matthias A. Castrén, často citovaný na stránkách této knihy, se vypravil studovat jazyky přímo na Sibiř. Ne náhodou jej Donner ctil jako svého předchůdce a životní vzor. Spolu s Finy na Sibiř přijížděli maďarští i estonští učenci, aby zde hledali odpovědi na otázky „kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme?“. Často však nacházeli bolestně konkrétní odpověď na otázku „kam by naše budoucnost směřovat neměla?“.

Donner byl spíše průkopník než objevitel. V letech 1912–14, kdy pobýval na Sibiři, již příbuznost finštiny se samojedskými jazyky byla bezpečně prokázána. Samojedské jazyky však dosud byly málo probádané a některé z nich čekaly na lingvistický popis. Terénní výzkum byl jedinou možností, jak se o nich dozvědět víc. Donner vskutku potřeboval zjistit víc, měl-li určit, do jaké míry si jednotlivé samojedské jazyky jsou příbuzné – a nakolik jsou blízké finštině. Čekal ho i záslužný, ale smutný úkol – zdokumentovat zanikající jazyk Kamasínců. Jeho slovník a gramatiku sestavil doslova na poslední chvíli.

Většinu publikované tvorby věnoval Donner výsledkům vlastního lingvistického a etnologického bádání. Jen v této knize se odpoutal od vědecké práce, aby čtenáři nabídl pohled do jejího zákulisí. Máme před sebou zápisy z cestovních deníků, jež šestadvacetiletý Donner vydal hned po návratu z druhé cesty, roku 1914. Kniha nese pečeť autenticity. Vyprávění je syrové, bezprostřední, nechybí mu ale hloubka ani literární úroveň.

Obsahem knihy jsou autorovy zážitky z dvou cest na Sibiř, věnovaných výzkumu jazyků, tradiční kultury i každodenní reality původních obyvatel. První výprava trvala skoro dva roky, druhá jen čtyři měsíce, ale obě měly stejný cíl – povodí Obu a Jeniseje. Při první výpravě Donner pronikl až do Dudinky daleko za polárním kruhem, druhá cesta vedla přes jižní okraj Sibiře. Své příhody vypráví autor v podstatě chronologicky. Užívá sugestivní jazyk a velmi živou dikci, čtenář má chvílemi pocit, že sedí s autorem někde v hostinci a poslouchá jeho vyprávění. Není přitom rozhodující, jestli se vyprávění týká samotného výzkumu, tragikomických zážitků s opilými domorodci i místními zástupci carské moci, nebo třeba vlastního boje o život v ledové řece, když se pod ním prolomí tající led. Vše líčí stejně čtivě, ale přitom nepateticky, jako organickou součást své práce. Ulice ukoptěných městeček jsou oživeny panoptikem groteskních figurek, jejichž malost vyniká na pozadí panoramatu sibiřské přírody. Tábořiště Osťaků a Samojedů snad nejsou o mnoho čistší, jejich obyvatelé však atmosféru projasňují svou srdečností, upřímností a souladem s přírodou. Právě tato skutečnost autorovi dlouho uniká, pro domorodce je spojení s přírodou natolik přirozené, že ho nijak nedávají najevo. Teprve jejich písně a příběhy je odhalují v celé šíři a hloubce. Právě zde se expresivní vyprávění láme. Bez varování následuje kratší, téměř básnické líčení sibiřské krajiny a dojmů, jež v autorovi vyvolává. Podobných líčení, doslova lyrických básní v próze, zařadil autor do knihy několik.

Právě tak náhle jako dikci a stylistické postupy mění občas Donner i perspektivu, dokáže se dívat na konkrétní situaci z různých úhlů pohledu. Tímto způsobem dokáže vyzdvihnout četné kontrasty a paradoxy. Všudypřítomný je kontrast mezi domorodými oběťmi ruských kolonizátorů a jejich svobodnými soukmenovci v odlehlých oblastech. Osud zotročených osťáckých a samojedských rodin nastavuje zrcadlo ruské společnosti. Žaluje a zároveň varuje. Jejich utrpení tu slouží jako příklad, jak může dopadnout malý národ pod nadvládou bezohledných a nemorálních kolonizátorů. Nesmíme zapomínat, že pod nadvládou carského Ruska tehdy byla i autorova finská vlast.

Co může být odlišnějšího od této mizérie než tvrdý, ale svobodný život pastevců na polárních pláních? Jeho prosté, poctivé hodnoty, účelnost i duchovní hloubka vzbuzují obdiv. Ba co víc, život v tundře, nebezpečný i bezstarostný zároveň, umožní i autorovi očišťující prožitek svobody.

Paradoxem je, že při jednání s domorodci, jež tolik obdivoval, musel Donner občas použít násilí. Upřímně a bez obalu popisuje, jak po divoké pitce svázal a odvlekl do člunu své namol opilé samojedské průvodce. Občasným pocitům nadřazenosti vůči domorodcům se autor brání. Pomáhá mu při tom sebeironie a příslušníky cizích kultur chce vnímat jako sobě rovné. I jevy působící absurdně se snaží přijmout, hledá k nim paralely ve vlastní kultuře. Samojedský šaman, jehož postavení vyjadřuje komická čepice ověšená dlouhými stuhami, může být díky této perspektivě stejně důstojný jako generál v parádní uniformě a čáce s chocholem.

V knize defilují různé národnosti západní části Sibiře, vzhledem k dobové terminologii však někdy není zcela jasné, které etnikum má autor právě na mysli. Setkáváme se s Osťáky (dnes známými jako Chantové), Nganasany, Tunguzy (Evenky) a dnes již vymřelými Kamasínci, okrajově se objeví Jakuti a Dolgani. Nejvíce místa je věnováno Samojedům, jimiž autor rozumí Něnce, ale také blízce příbuzné Ence a Selkupy. Donner užíval dobové názvy, jimiž původní obyvatele obdařili Rusové. V současné době jsou některé z nich vnímány jako pejorativní a původní obyvatelé se jim brání. Je proto důležité, že v tabulce na konci knihy jsou starým názvům domorodých etnik přiřazena jména užívaná v současnosti. Přepis těchto jmen ale není vždy přesný. Několik nesrovnalostí spojených se jmény domorodých etnik se bohužel objevuje i v předmluvě knihy a v jejím doslovu. Zvláště bych rád upozornil na větu z doslovu, podle níž Donnerovým oborem byly „jazyky původních obyvatel Sibiře, které společně s ugrofinskými tvoří tzv. uralskou jazykovou rodinu“; podobně v rejstříku jsou mezi „samojedská etnika“ řazeni i mluvčí ugrofinských, altajských a jenisejských jazyků. Nelze ale dělat rovnítko mezi sibiřskými a samojedskými jazyky. Mezi samojedské jazyky patří jen čtyři z 32 živých jazyků původních obyvatel Sibiře: něnecký, enecký, nganasanský a selkupský. V minulosti existovaly tři další, dnes již mrtvé samojedské jazyky, mezi nimi i kamasínština.

Proces vymírání jazyků mohl Donner vidět na vlastní oči. Celkový obraz proto není právě povzbudivý. Svobodných domorodců ubývá, ruský vliv se šíří a stále další původní obyvatelé musí hledět do tváře zániku. Vší tou bídou však probleskuje naděje. Původní obyvatelé ji čerpají z hlubin své mytologie. Naděje jim dává sílu žít v podmínkách tvrdé arktické přírody i ještě mnohem krutější ruské nadvlády. A tato prostá naděje proniká i do srdce střízlivého vědce. Sečteno a podtrženo – Donner v sobě nezapře spisovatele, a to spisovatele finského. Dokáže být nesmírně citlivý a dojemný a zároveň kolem sebe neváhá rozdávat ironické šlehy. Zdá se, že umění kontrastu, prostupující celou knihou, právě v tomto momentu nabývá svého vrcholu.

Překlad Donnerova textu představuje skutečnou výzvu. Přispívají k tomu složitá souvětí, bohatá slovní zásoba, ale hlavně nečekané změny stylu a dikce. Překladatelka Anežka Melounová si s ní poradila skvěle. Velmi pěkný je, i přes uvedenou výhradu, rovněž její doslov ke knize. Podobně těžký úkol před sebou měl i autor předmluvy, antropolog Zdeněk Justoň. Musel srozumitelně předložit co nejvíce informací na co nejmenším prostoru. Není proto divu, že se nemohl vyhnout někdy až příliš zobecňujícím tvrzením, jak v souvislosti s Donnerovým životem a finskými dějinami, tak zejména se Sibiří a jejími původními obyvateli. Osobně mi v předmluvě chybí alespoň stručné zhodnocení přínosu Donnerova díla pro lingvistiku a antropologii. Ten byl značný, zejména na poli metodiky terénního výzkumu, což mezi řádky prosvítá i v této knize.

Daleko víc mě však mrzí sazba knihy. Text mohl být vysazen menším písmem a jeho hustota by se neměla samovolně měnit. Doslova odbyté pak je dělení slov na konci řádku. Chyby typu „vžd-y“, „al-e“ či „záde-ch“ působí velmi neprofesionálním dojmem. Celkově tuto knihu pokládám za mimořádné, nadčasové dílo a její český překlad za zdařilý. Slabiny, jimiž trpí, nelze přičíst na vrub autorovi ani překladatelce, ale ledabylé ediční práci. Stačilo, aby před cestou do tisku kniha prošla pečlivější korekturou, a drobné vady, zejména chybné dělení slov a nesrovnalostí v pojmenování původních obyvatel, jí nemusely ubírat na kráse.