Je nepopiratelné, že invaze do Československa v srpnu 1968 patří z našeho pohledu k nejdramatičtějším událostem druhé poloviny 20. století. Odborné studie, popularizační články, osobní vzpomínky, archivní materiály, umělecká zpracování, autentické obrazové a zvukové záznamy, postřehy blogerů a další výstupy s železnou pravidelností oživují veřejnou diskusi o událostech, které před padesáti lety určily další směr vývoje československé společnosti. Invaze pěti armád ale neměla dopad jen na vnitřní vývoj Československa, použití takovéto hrubé síly zákonitě vyvolalo reakce v mnoha zemích. Tento mezinárodní rozměr tehdejších událostí je ale v české a slovenské debatě zmiňován jen málokdy a spíše okrajově. Přitom lze důvodně předpokládat, že v mnoha zahraničních archivech jsou uloženy zajímavé informace dokreslující složitost mezinárodních vztahů v období studené války, neboť vývoj v Československu v průběhu první poloviny roku 1968 vzbudil v mnoha zemích velkou pozornost.

Jeden z takovýchto zajímavých pohledů zvenčí přináší nová práce diplomata a novináře Tomáše Smetánky (nar. 1959), který si pro její název zvolil slova amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona pronesená poté, co jej sovětský velvyslanec informoval o zahájení invaze. Uvedenou publikací vstupuje na knižní trh nakladatelství Echo Media spjaté s týdeníkem Echo.

Kniha obsahuje přepis 37 dokumentů z archivu Státního departmentu, tedy ministerstva zahraničí Spojených států. Nejedná se ovšem o dokumenty nepublikované, všechny byly zveřejněny v oficiální ediční řadě Foreign Relations of the United States, s výjimkou jednoho záznamu ale nebyly dosud dostupné v češtině. Teprve nyní, k padesátému výročí těchto událostí, se tedy dostávají, opatřeny nezbytným poznámkovým aparátem a rejstříkem osob a zkráceny o pasáže, které se Československa bezprostředně netýkají, k českým čtenářům. Snad jen škoda, že kniha neobsahuje úvod ani doslov sepsaný profesionálním historikem, který by mohl čtenáři zodpovědět některé otázky, které mu při čtení vytanou na mysli.

Vybrané archivní dokumenty – záznamy porad, depeše mezi ministerstvem zahraničí a velvyslanectvími v zemích východního bloku, memoranda a další – zahrnují období od začátku prosince 1967 do začátku září 1968. Dnešní čtenář má samozřejmě oproti tehdejším autorům záznamů výhodu znalosti výsledku, některé výroky tedy zaujmou především tím, jak moc se v odhadu příštího vývoje mýlí (např. vyjádření ministra zahraničí Davida Deana Ruska z 24. července, že „skutečná krize už je za námi“), jiné naopak zarazí přesností (nedatovaný dokument z přelomu srpna a září varuje, že „sovětské síly pravděpodobně zůstanou rozmístěny na západní hranici Československa po neomezenou dobu“).

Za obohacení veřejné diskuse lze každopádně považovat aspekty, na které američtí politici kladli při debatách týkajících se vývoje v Československu důraz. Opakovaně zaznívá kritika, že Československo je významný dodavatel zbraní Vietnamu, a jen málokdo z vedoucích představitelů je ochoten uznat, že země podřízená ve své vnitřní i zahraniční politice Sovětskému svazu možnost volby nemá. Provázanost událostí v Československu a vietnamské války dokresluje i fakt, že u řady dokumentů je uvedena poznámka editora ve stylu: „[následují tři stránky diskuse o Vietnamu].“ Situaci komplikovala i záležitost přeběhlého generála Jana Šejny a poněkud úsměvný je dotaz tehdejšího guvernéra státu Maryland, zda vývoj v Československu nějakým způsobem nesouvisí s antisemitismem. Nečekaně aktuální jsou pak pasáže v posledním dokumentu týkající se přijímání uprchlíků z Československa a postoje, jaký by Spojené státy měly v této otázce zaujmout.

Jak již bylo zmíněno, mezi sedmatřicet vybraných dokumentů se dostaly jak telegramy, memoranda a další texty procházející obvykle určitou formou korektury, tak přepisy zjevně často dosti emotivních rozhovorů. Je nutné ocenit, že překladateli (jmenovitě není nikde uveden, z logiky věci lze ale usuzovat, že je totožný s autorem knihy) se podařilo tyto stylové roviny udržet i v češtině. Zejména přepisy rozhovorů pak chvílemi působí zmateným, a proto věrohodným dojmem, až si čtenář musí připomínat, že jde o překlad a nikoli o originální zápis. Čtenář bez zkušeností s prací s primárními prameny tak získá možnost ocenit práci historiků a dalších badatelů, neboť původní text často obsahuje odkazy na různé události, osoby a souvislosti, které byly mluvčím i příjemcům bez problémů srozumitelné, avšak s časovým odstupem pěti dekád vyžadují náležité vysvětlení.

V zájmu objektivity je nutné uvést, že kniha rozhodně není vhodný primární zdroj informací o Pražském jaru a srpnové okupaci, naopak vyžaduje čtenáře poučeného a v tematice se orientujícího. Patrně nikdy nekončící diskusi o významu a dopadu těchto událostí ale rozhodně obohacuje a – jak tomu u archivních materiálů bývá – může poskytnout řadu nových argumentů příznivcům snad celého názorového spektra, se kterým se v této debatě lze setkat.