Magda de Bruin Hüblová je literární překladatelka z nizozemštiny. V posledních letech se věnovala především textům Anne Frankové pro nakladatelství Triáda. V roce 2019 vyšel v jejím novém překladu světoznámý deník Anne Frankové, nyní pod původním názvem Zadní dům, o rok později uvedla v české premiéře literární pokusy Anne Frankové, nazvané Povídky a příhody ze zadního domu. Sérii završilo v roce 2022 Souborné vydání textů z písemné pozůstalosti Anne Frankové. 

Alice Marxová: Jaká byla cesta deníku Anne Frankové ke čtenářům? Ze stati v Souborném vydání v Triádě se dozvídáme, že to nebylo úplně jednoduché a že dílo v Nizozemsku mnoho nakladatelství odmítlo. Proč? Bylo na svou dobu příliš syrové, otevřené?
Magda de Bruin Hüblová: Obvykle se říká, že tak bezprostředně po válce se lidé zaměřovali na budoucnost a nechtěli se vracet k právě prožitým hrůzám. Jako jeden z důvodů se uvádějí i pasáže o Annině probouzející se sexualitě, které ovšem ona sama zveřejňovat nechtěla a v prvním nizozemském vydání je redaktor vynechal. Ve skutečnosti to bylo složitější. 

Například jedna významná nakladatelka, sama po matce židovského původu a s vlastní čerstvou zkušeností z ukrývání za německé okupace, prý nemohla snést pomyšlení, „že má vydat spis z pozůstalosti zavražděného židovského dítěte jako komerční produkt“. Ani Otto Frank ostatně nebyl od začátku přesvědčený o tom, že by měl být deník zveřejněn, a ani první čtenáři z okruhu jeho známých (převážně židovských přistěhovalců z Německa, žijících v Nizozemsku), jimž dával číst úryvky z deníku ve vlastnoručním přepisu na stroji, se k otázce publikace nestavěli jednoznačně. Když k tomu připočteme poválečnou svízelnou hospodářskou situaci – nedostatek papíru apod. –, není lhůta, která uplynula od chvíle, kdy se Otto Frank odhodlal deník přečíst (asi v září 1945), do vydání v červnu 1947 vůbec tak dlouhá. 

Alice Marxová: Kdy vyšel deník v dalších zemích a s jakou reakcí se setkal? 
Magda de Bruin Hüblová: V roce 1950 deník vyšel ve francouzštině a v němčině (v tehdejším Západním Německu), anglický překlad vydaný ve Velké Británii i USA následoval v roce 1952 (kdy kniha vyšla i v Japonsku, Norsku a Dánsku). První německé vydání vyvolalo jen vlažný zájem, až paperback v roce 1955 se začal dobře prodávat. Německý překlad vznikal ze strojopisu Otty Franka, takže obsahoval i intimnější pasáže, které redaktor v prvním nizozemském vydání vyřadil. V německé verzi naproti tomu Otto Frank s překladatelkou s ohledem na německé čtenáře vynechali nebo upravili Anniny nelichotivé poznámky o Němcích. Překlady do dalších jazyků se pak lišily podle toho, zda se překládalo z nizozemštiny, nebo z němčiny. Pro světový ohlas deníku byla významná americká divadelní inscenace z roku 1955, která se přitom od originálu v mnohém odklonila. Ještě poplatnější vkusu širokého publika byl film z roku 1959.      

Alice Marxová: A kdy vyšla knížka poprvé česky a s jakou se setkala odezvou? V kolika vydáních pak ještě deník vyšel – vždyť režim knihám s židovskou tematikou přece příliš nepřál… 
Magda de Bruin Hüblová: Deník vyšel česky poprvé v roce 1956 v překladu Gustava Janoucha v nakladatelství Melantrich. Podle tiráže překládal z německého autorizovaného vydání a z „holandského“ originálu, ale nemám možnost zhodnotit, do jaké míry se (bez znalosti nizozemštiny) o originál opíral. Kniha u nás zřejmě měla úspěch – v polovině listopadu 1956 psal Otto Frank západoněmeckému nakladateli, že se v ČSR během pěti týdnů prodalo deset tisíc výtisků a ještě před Vánoci se chystá dotisk. Český překlad byl přitom první „za železnou oponou“. Otto Frank do té doby nechtěl dovolit, aby například německý překlad vyšel i v tehdejší NDR – jak došlo k českému vydání, není příliš jasné. 

Ale díky úspěchu v ČSR Frank od té doby povoloval vydání i v dalších zemích tehdejšího sovětského bloku. Hned v červnu 1957 (tedy dva roky po americké premiéře a půl roku po německé) následovala divadelní inscenace v nynějším Vinohradském divadle – Anne Frankovou hrála Jiřina Jirásková. Zdá se tedy, že deník u nás v té době vzbudil značný ohlas, a to mezi dospělými čtenáři a diváky. Janouchův překlad pak vyšel ještě v roce 1966, to už bylo v SNDK, předchůdci Albatrosu. 

Alice Marxová: Došlo pak v devadesátých letech k nějaké obnovené vlně zájmu o knihu?
Magda de Bruin Hüblová: V roce 1992 vydalo deník NLN v novém překladu Miroslava Drápala. Ten už překládal z nizozemštiny. Nová, skoro o třetinu rozsáhlejší kompilace (tzv. verze D) německé překladatelky Mirjam Presslerové sice vyšla v roce 1991, ale vzhledem k tomu, že Miroslav Drápal v červnu toho roku zemřel, na novou verzi zřejmě při překládání nemohl brát zřetel (překlad jsem nečetla, takže to nevím jistě). Od roku 2004 deník vychází v nakladatelství Triáda, nejprve Drápalův překlad revidovaný Michaelou Jacobsenovou podle německého překladu Mirjam Presslerové (tj. její nové verze D), z roku 2006 pak pochází verze zrevidovaná ještě podle nizozemského originálu. V roce 2019 vyšel můj nový překlad, poprvé s použitím původního nizozemského titulu Het Achterhuis (Zadní dům).  

Alice Marxová: Vytkla byste něco předchozím překladům knihy? 
Magda de Bruin Hüblová: Chtěla bych předeslat, že jsem se nového překladu neujímala s tím, že by ten stávající (Drápalův a Jacobsenové), na jehož revizi jsem se ostatně v roce 2006 podílela, nebyl dost dobrý. Hlavní důvod byl v tom, že s vyhlídkou na vydání dvou původních verzí deníku (kde záleží na každém slově, aby se i v překladu daly zachytit odchylky mezi těmi texty) bylo žádoucí, aby všechny tři verze, tedy i tu běžně vydávanou, přeložil stejný překladatel. Janouchův překlad jsem četla jen jako dítě a v posledních letech občas narážím na internetu na úryvky. Ty na mě dnes působí dost koženě. Janouch zavedl pro zadní dům nevhodný termín „zadní trakt“ a ten se mezi lidmi urputně drží dodnes. Z Drápalova překladu z roku 1992 se zase rozšířila nesprávná podoba jmen – Anna místo Anne, ale i Sanna nebo Hanna místo Sanne a Hanne. Michaela Jacobsenová v roce 2004 vrátila jména do původní podoby, ale přesto v médiích stále narážíme na „Annu“ Frankovou. 

Když už jsme u těch jmen: i v autorizované nizozemské verzi se celá léta vyskytovala jména a příjmení některých Anniných spolužáků ze Židovského lycea ve zkomolené podobě. Přitom tu jde o děti, které v mnoha případech skončily o pár měsíců později i s rodinami v plynových komorách – zmínka v Annině deníku je někdy jediná památka na ně. V češtině máme primát v tom, že jak v dotisku nového samostatného vydání Zadního domu (2022), tak v Souborném vydání jsou jejich jména opravená. Podařilo se mi dokonce přispět k tomu, aby vyšla ve správné podobě i ve 100. nizozemském vydání Zadního domu (2022) – doufejme, že se tak časem rozšíří i do dalších jazykových verzí.  

Alice Marxová: Nové souborné vydání v nakladatelství Triáda je asi vrcholem edičních snah zpřístupnit dílo Anne Frankové čtenářům.
Magda de Bruin Hüblová: Souborné vydání je iniciativa Fondu Anne Frankové (AFF) v Basileji z roku 2013. Má to být zřejmě jakási přístupnější verze (určená například pro školy) kritické edice, kterou připravili nizozemští vědci v roce 1986 (a vyšla pak ještě v opravených vydáních, naposled v roce 2004). V českém Souborném vydání jsme jako první mohli využít bohatých informací z nedávno spuštěného webu s digitalizovanými rukopisy Anne Frankové, což je vlastně aktualizovaná verze kritické edice, a doplnit do knihy rozsáhlý poznámkový aparát. Čtenářům se tím otvírá doposud neznámá vrstva příběhu, která staví zážitky osazenstva zadního domu do širšího kontextu. V poznámkách pod čarou se teď píše i o tragických osudech lidí z okruhu Frankových, často také židovských přistěhovalců z Německa. Anne se o tom v deníku nezmiňuje, protože se o jejich tragickém konci nikdy nedozvěděla.      

Alice Marxová: Kniha zahrnuje tři verze deníku. Jak moc se od sebe liší a kterou vy sama pokládáte za nejzdařilejší, nejpůsobivější? 
Magda de Bruin Hüblová: Verze A je prostě deník, tak jak si ho Anne den po dni psala. Hlavně ze začátku je to takový mišmaš, co jí slina na jazyk přinesla, holčičí štěbetání s mnoha pravopisnými chybami, přepsáními, neobratnými nebo neúplnými formulacemi – zkrátka její soukromé zápisky, které rozhodně nebyly určeny cizím očím. Od Nizozemců slýchám, že se to souvisle skoro nedá číst. Je ale fakt, že v originále se Anniny deníky liší od současné pravopisné normy víc než v české verzi. Při překladu jsem se totiž řídila pravidlem, že český text by měl na čtenáře působit jako originál v době vzniku. Část toho, co dnes v nizozemštině působí rušivě, bylo v Annině době přípustné – takové pravopisné odchylky jsem tedy v překladu nezachovávala. Takže v češtině by měla být verze A „čitelnější“. 

Verze B je Annin přepis původního deníku. V téhle podobě chtěla Anne své zápisky po válce zveřejnit. I tady sice najdeme různé chyby a neobratnosti, ale je to dílo téměř patnáctileté dívky, která už píše zcela promyšleně a vytváří o sobě určitý obraz. Můj nejoblíbenější příklad je scéna, kdy popisuje svůj momentální „záchvat“ baletu. Ve verzi A konstatuje: 

„Mým pažím a nohám všechny tyhle cviky neprospěly. Levou paži a levou i pravou nohu jsem si vykloubila, po 1½ dni byla ruka zase v pořádku, ale nohy mě ještě strašně bolí. Tahle iluze tělocviku každý večer se tedy taky opět rozplynula.“ 
S klouby Anne prý měla problémy – někteří spolužáci vzpomínali, že si uměla vyhodit a zase vrátit třeba rameno. Ve verzi B (a také ve „čtenářské“ verzi Zadního domu) však čteme:
„Mé ztuhlé údy jsou na nejlepší cestě být zase ohebné jako dřív. Jako epesní cvik mi připadá sedět na zemi, uchopit nohy za paty a pak je zvednout. 
Jen si pod sebe musím podkládat polštář, jinak moje ubohá kostrč moc trpí.“

Takže verze B byla pro Anne i jakousi obdobou dnešního zidealizovaného profilu na sociálních sítích.

Paradox je, že tento skutečný Zadní dům vyšel jako samostatná kniha až v roce 2019, z autorskoprávních důvodů jen v německém překladu Waltraud Hüsmertové a s názvem Liebe Kitty, protože název Zadní dům (Het Achterhuis) už použil Otto Frank a později Mirjam Presslerová pro své kompilace z Anniných deníků (verze C a D). Nevím, jestli je verze B nejzdařilejší nebo nejpůsobivější, ale z úcty k Anne se domnívám, že je to jediná „čtenářská“ verze, která měla vyjít.

Alice Marxová: A pak je tu verze D… 
Magda de Bruin Hüblová: Zmíněnou verzi D editorsky zpracovala německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová na objednávku basilejského AFF. Zařadila tam téměř o třetinu víc záznamů z verze A než Otto Frank v roce 1947, čímž se vzdálila ještě víc než Frank původnímu Anninu záměru. Tato podoba je od roku 1991 závazná pro všechny nakladatele. Ke způsobu, jakým vznikla, lze mít výhrady: proč AFF nesvěřil nizozemsky psaný text zkušenému nizozemskému editorovi? Proč se v knize neuvádí, jakými editorskými principy se Presslerová při práci řídila? Zároveň jistě platí, že právě intimní pasáže zvyšují přitažlivost textu a mnohdy působí rozruch (například na některých konzervativních amerických školách je verze D zakázána), což je z komerčního hlediska vždycky dobře. Oba editoři, tedy Frank a Presslerová, zdůraznili ve svých kompilacích Anninu rozháranost, dětinskost, šlo jim o zachycení dívčího dospívání se všemi výstřelky a vzplanutími, za něž se patnáctiletá Anne už styděla a do svého Zadního domu je nezařadila. Čtenářsky to je zřejmě vděčnější, ale postavili tím Anne do choulostivé pozice. Obecně se dá říct, že už první vydání deníku předznamenalo další osud Anne Frankové, kdy se z ní posmrtně stal symbol i kultovní postava, která se skutečnou Anne Frankovou nemá mnoho společného.

Alice Marxová: Uvádíte, že jste si knihu oblíbila už v dětství, v jedenácti letech. Co pro vás tehdy znamenala?
Magda de Bruin Hüblová: Knihu jsem si v šesté třídě vypůjčila v knihovně – byla v přihrádce četby „pro děvčata“. Do školního čtenářského deníku jsem si jako charakteristický citát vypsala Anninu větu o tom, že válka nepochází jen od mocných tohoto světa, ale že i obyčejní lidé válčí rádi, protože jinak by se přece vzbouřili. Přesto si vzpomínám, že na mě zapůsobily i ty osobnější pasáže, třeba o vztahu s Peterem. Byl přece jen rozdíl číst o prvních citových vzplanutích knížky mé tehdy oblíbené Heleny Šmahelové (v přihrádce „pro děvčata“ hojně zastoupené), nebo deníkové záznamy opravdové třináctileté holky – byť o generaci starší než já. Byla to pro mě taky jedna z prvních přímějších konfrontací s nacistickým pronásledováním Židů, protože ze svého okolí jsem takové příběhy neznala a ve škole se o tom tehdy prakticky nemluvilo (přitom v budově naší školy vedla výtvarnou výchovu na LŠU Helga Hošková-Weissová, vrstevnice Anne Frankové, s níž jsem se až před několika lety sešla v souvislosti s jejím deníkem z Terezína). Tragický konec Annina deníku zároveň přispěl k tomu, že jsem se k té knížce už nevracela.

Alice Marxová: Máte pocit, že může působit i na dnešní děti?
Magda de Bruin Hüblová: Od českých kamarádek s vnučkami ve věku deníkové Anne slýchám, že na ně působí. Ale neomezovala bych tu knihu jen na čtenáře Annina věku. Myslím, že ji v mnohém ohledu chápe líp ten, komu třináct bylo už dávno. A pak záleží hodně na tom, jak se čtenář dokáže vžít do situace, kterou sám nepoznal, do doby, kterou sám nezažil. Je možné, že čtenáři tuhle schopnost ztrácejí, a proto vzniká tolik úprav, které mají Anne Frankovou přiblížit dnešním dospívajícím – třeba tím, že mluví současným jazykem nebo že si místo psaného deníku vede videodeník. Pokud takové úpravy vzbudí zvědavost na opravdový Annin deník, nic proti nim. Pokud však divák či čtenář zůstane jen u adaptace, je to myslím velké ochuzení.

 Alice Marxová: Jak se vám deník Anne Frankové a její další texty překládaly? Co bylo při práci nejobtížnější? Jak hodnotíte její styl?
Magda de Bruin Hüblová: Jak jsem se už zmínila, překládala jsem jednotlivě vydaný Zadní dům (ale i Povídky a příhody ze zadního domu) s vyhlídkou na to, že bude následovat i Souborné vydání, kde půjde o odchylky mezi verzemi těchto textů. Proto jsem i v překladu pokud možno zachovávala různé jazykové neobratnosti. Pro překladatele je takový přístup velmi nepřirozený a musela jsem si na něj zvykat – vždyť kdo by stál o to, aby čtenáři nad knihou místy kroutili hlavou a říkali si, který nešika to překládal (na mou vysvětlující poznámku narazí až na konci). Překlad původních verzí se pak podobal spíš šedé úředničině, protože jsem je hlavně musela porovnávat s už existujícím překladem Zadního domu. Opravdového překládání tam zbylo málo. Kniha krásných vět zase obsahuje Anniny výpisky z četby, z nichž část byla přeložena do češtiny už dřív – tam jsem tedy (s obětavou pomocí mého bratra Dušana Hübla, který v mezerách mezi lockdowny dohledával v Praze příslušné úryvky z českých překladů v knihovně) překládala jen výpisky z děl, která ještě do češtiny přeložena nebyla. Byly to velmi různorodé texty, takže překladatelsky zajímavé. Zato Knížka o Egyptě byla překladatelsky úmorná – jde v podstatě o popisky k fotografiím, převzaté z obrázkového časopisu, ale protože se týkají starověku, stálo mě mnoho času dohledávat českou podobu jmen různých třeba mezopotamských panovníků či místních názvů. Nečekané zdržení mi způsobily průvodní studie, protože jsem zjistila, že nizozemský překlad původně německy, respektive anglicky psaných textů je velmi nespolehlivý, ale i originální verze obsahovaly různé nepřesnosti. To jsem se snažila v českém vydání napravit. Neocenitelnou partnerkou mi v tom všem byla redaktorka Jana Sieberová – nebylo by v mých silách ukočírovat sama tak rozsáhlou a různorodou knihu, zvlášť když nizozemská předloha není dobře redakčně zpracovaná.

Anne uměla psát svěže a vtipně, vedle toho se postupně naučila přesvědčivě vyjadřovat své niterné pocity a rozebírat je. Zdá se mi ale, že přepisování „načisto“ mnohdy oslabilo původní, bezprostřední vyjádření. Anne se snažila text stylisticky ozvláštnit, což někdy vedlo ke šroubovanosti. Osobně mě nejméně oslovují její „úplně vymyšlené“ texty. Anne samozřejmě nebyla jediná, kdo v těžkých podmínkách nacházel útěchu v psaní (a mnohdy i ilustrování) vlastních příběhů. Bylo by zajímavé porovnat její literární pokusy třeba s texty jejích vrstevníků, které vznikaly v Terezíně. Myslím, že takový Petr Ginz se jí ve svých příspěvcích pro časopis Vedem (jeho verneovský román jsem nečetla) přinejmenším vyrovnal. Ale síla obchodní značky „Anne Franková“ způsobuje, že se přikládá zvláštní význam všemu, co je psané její rukou.

Alice Marxová: Znáte Deník Otto Wolfa, který se také ukrýval před deportací se svou rodinou? Lze tato dvě deníková díla srovnávat?
Magda de Bruin Hüblová: Je tu, myslím, velký rozdíl v tom, za jakých podmínek zápisky vznikaly. Otto Wolf zaznamenává den po dni, často jen heslovitě, co rodina v lesním úkrytu zažívá. O nějakém rozjímání u stolku, čtení, učení si mohl nechat jen zdát. Ale i Petr Ginz psal svůj deník z doby před deportací do Terezína trochu podobným stylem jako Otto Wolf. Možná to je tím, že chlapci se v tom věku prostě tak snadno nerozepisují o svých citech nebo složitých vztazích. A nezapomínejme, že „čtenářská“ verze Annina deníku se z velké části skládá z verze B, tedy z textu, který Anne cíleně přepracovala (v Souborném vydání poukazujeme v poznámkách na posuny v čase nebo i pozměněná líčení určité situace, ke kterým Anne přistupovala v zájmu větší působivosti vyprávění). S Wolfovým a Ginzovým deníkem by se dala do jisté míry porovnávat jen původní verze A.

Alice Marxová: Deník byl řadu let terčem útoků popíračů holokaustu, kteří ho označovali za padělek. Osočení bylo stoprocentně vyvráceno důkladnou forenzní analýzou. Trvá tato snaha? 
Magda de Bruin Hüblová: Shodou okolností došlo letos v první polovině února k incidentu, kdy někdo na fasádu Domu Anne Frankové v centru Amsterodamu promítal laserem nápis „Anne Franková, vynálezkyně propisky“. Je to narážka na článek z německého časopisu Der Spiegel, který v roce 1980 vyvolal dojem, že je něco v deníku psáno propisovačkou, když ta se přitom ve 40. letech ještě nepoužívala. Ve skutečnosti šlo jen o dva vložené lístky, psané jiným než Anniným písmem, které se tam dostaly v roce 1959 při zkoumání rukopisu pro potřeby jednoho z německých soudních procesů s popírači holokaustu. 

Nicméně o „existujících nejasnostech“ kolem autenticity deníků a o „částech deníku psaných propiskou“ jsem se s úžasem dočetla i před šesti lety v operní recenzi v Lidových novinách a stálo mě několik mailů, než jsem redakci přiměla aspoň k odstranění této pasáže z webové verze. Recenzentku to velice rozhořčilo a označila můj zásah za „snahu bránit svobodnému vyjadřování názorů“. Pravost deníků je, jak sama připomínáte, nezvratně prokázána už od roku 1986. Ale zřejmě je pro některé lidi i tak vzrušující zabrousit čas od času na nějaké ultrapravicové weby a rozšířit sortiment „alternativních faktů“. 

Ještě bych dodala, že na čtenářských webech vídám reakce, ze kterých vyplývá, že někteří lidé nechápou rozdíl mezi editorem a autorem. Tak znovu, snad pro jistotu: Otto Frank deník nenapsal, jen z Anniných autentických záznamů udělal pro první nizozemské vydání (verzi C) výběr podle vlastního uvážení. Z textu se snažil nejprve sám, pak s pomocí nizozemského přítele Aba Cauverna (Frankovou mateřštinou totiž byla němčina) odstranit germanismy a jiné gramatické chyby. Část těchto oprav se v posledních desetiletích vrátila i ve „čtenářské“ verzi do původní podoby. Český překlad je teď přizpůsobený nejnovějším textologickým poznatkům s cílem podat co nejvěrnější obraz originálu, tak jak ho Anne Franková napsala.   

Alice Marxová: A co jste si pomyslela o nedávné knize zabývající se otázkou, kdo rodinu Frankových udal?
Magda de Bruin Hüblová: O tom jsem nedávno napsala dost rozsáhlý článek s názvem I nadále nevyřešená záhada. 

Alice Marxová: Jak se díváte na komiksové vydání deníku nebo na film o Anne Frankové, obojí z dílny Ariho Folmana a Davida Polonského?
Magda de Bruin Hüblová: Komiksové vydání jsem překládala, ale byla to velmi stresující zkušenost. Je to opět jeden z prestižních projektů basilejského AFF, překládalo se do mnoha jazyků najednou, a to v době, kdy autoři ještě na komiksu pracovali. Používají se tam citáty z deníků (kdežto např. pro komiks amsterodamského Domu Anne Frankové, který je odborně vzato mnohem propracovanější, Basilej souhlas k použití textů nedala), čímž se vyvolává dojem velké věrnosti předloze. Zároveň se tam však autoři dopouštějí nepochopitelných posunů a chyb. Něco se mi podařilo v průběhu práce zachránit (třeba barvu amsterodamských tramvají za okupace – nebyly žluté jako v poválečných dobách, ale modré; v původní verzi také Polonsky kreslil místo žlutých hvězd na klopách jakési bílé pásky na rukávech), ale jiné závažné chyby tam zůstaly (třeba obrázek kinosálu, v němž sedí v roce 1942 Anne s kamarádkami a ctiteli, když i z Annina deníku vyplývá, že tou dobou už pro ně byly přístupné jen dvě židovské zmrzlinárny). Takže nejenže autoři s deníkem zacházeli navzdory autentickým citátům značně volně, ale nebyl tu ani žádný odborný poradce, který by ohlídal historický rámec. Po téhle zkušenosti mě Folmanův film upřímně řečeno nezajímal (a musím říct, že v Nizozemsku nezaznamenal zdaleka takový ohlas jako u nás).

Alice Marxová: Tvůrci filmu mj. kritizují, že z deníku se podle nich pro dnešní děti stala jen jedna z položek v „povinné četbě“. Jaká je vaše zkušenost s prezentací této knihy a Annina osudu?
Magda de Bruin Hüblová: Domnívám se, že deníku víc škodí násilné přibližování současným dospívajícím, zvlášť když to znamená (jako v případě Folmana a Polonského), že se tím předloha zkresluje. Nevím, jak se k četbě deníku dostávají nebo nedostávají dnešní děti – opravdu je to u nás „povinná četba“? Zdá se mi, že patří ke knihám, které sice skoro každý zná, ale málokdo je doopravdy četl. Vím podle sebe, že nemá smysl někomu něco vnucovat. Ale ten, kdo by se po všech těch animovaných filmech a komiksech a zjednodušených převyprávěních chtěl dozvědět, jak ten deník vypadá ve skutečnosti, má teď vzácnou příležitost seznámit se v češtině i s autentickými verzemi. Ty jsou totiž doposud přeložené jen do několika velkých evropských jazyků a japonštiny. Mně práce s deníky přinesla spoustu nových znalostí o té době, o vztazích mezi lidmi, o Amsterodamu za německé okupace. A podobně k té knize může přistupovat i čtenář (bez ohledu na věk) – proč by se měl historický dokument za každou cenu aktualizovat?