Je to tak trochu zázrak. Vždyť i v době, kdy se zdá, že si lze skoro všechno koupit nebo vyzískat na jedno kliknutí myši, existují lidé, kteří se ještě zajímají o věci pro někoho možná muzeální. O lásku, moudrost, naději, o filozofii, duši a tělo v platónském či křesťanském pochopení. O to, jak jedno na druhé působí. Zda může být duše příčinou tělesného zdraví a naopak jestli tělo dokáže přivést duši k uzdravení. Připočtěme si k tomu ještě fenomén lidské paměti a fantazie, jak o něm smýšleli antičtí filozofové a patrističtí učenci v čele s filozofem a teologem Augustinem Aureliem, a dostaneme půdorys uvažování, jemuž česká filozofka Lenka Karfíková (*1963) dala ve své poslední studii, vydané nakladatelstvím Oikúmené, název Filosofie Augustinova mládí.

Pedagožka pražské Evangelické teologické fakulty i Fakulty filozofické a spolupracovnice olomouckého Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty se problematikou rané křesťanské filozofické literatury a myšlení (avšak nejen jich) zabývá od počátku své vědecké kariéry. Za všechny jmenujme alespoň tři z jejích prací, které pokrývají patnáct let badatelského života. Thierry ze Chartres: Tractatus de sex dierum operibus. O stvoření světa (Oikúmené 2000), Čas a řeč: studie o Augustinovi, Řehořovi z Nyssy a Bernardovi Silvestris (Oikúmené 2007) a Anamnesis: Augustin mezi Platonem a Plotinem (Vyšehrad 2015). Jak vidno, je to především nakladatelství Oikúmené, založené Ladislavem Hejdánkem, Jakubem S. Trojanem a Alešem Havlíčkem, které dlouhodobě pečuje o její práce, jež v sobě nesou určitý přesah i pro čtenáře, který se s filozofickou a teologickou literaturou nesetkává pravidelně. Autorčiny reflexe zásadních filozofických textů včetně její poslední studie jsou podle mého mínění charakteristické třemi skutečnostmi.

1. Lenka Karfíková jde vždy k prameni originálního textu, k jeho různým variantám a k precizně připraveným edicím německé, francouzské či anglické provenience. Kromě hlavního traktovaného díla ji zajímají i další autorovy práce a dostupné sekundární prameny a zdroje. Sestupuje k původnímu jazyku a řeči a s výbavou klasické filoložky vyzískává z těchto ponorů pro sebe a čtenáře to podstatné. Cit pro slovo a vážnost, se kterými se k dílu sklání, ať už se jedná o latinu, nebo klasickou řečtinu a v komentářích nejčastěji o franštinu, němčinu a angličtinu, se dnes už tak často nevidí. Cítíte zde potřebu slovu porozumět, pozůstávat u něj, obracet jej v ruce a zrcadlit jeho nejvnitřnější smysl. V případě Augustina, jehož opera omnia jsou skutečně obsáhlá, to platí dvojnásob. Autorka cituje z originálních textů a k původním titulům také v bohatém poznámkovém aparátu odkazuje. Citované pasáže sama překládá, Augustina, Aristotela, Platóna. Zdá-li se jí to vhodnější, jako např. u Homéra, dá přednost překladu tradičnímu.

2. Některé z textů, o které se profesorka Karfíková zajímá, prošly společným čtením členy univerzitního filozofického semináře. Nejsem si jistý, zda je dnes a všude seminář ještě podstatnou a neodmyslitelnou součástí univerzitní výuky, ale v tomto případě zcela jistě navazuje na rozhovory, které se v různých filozofických školách vedou, co svět světem stojí. Můžete znát nazpaměť celého Plótína, a pokud vás někdo o půlnoci probudí, recitovat v originále stěžejní úryvky, ale dialog s ostatními, rozprava nad myšlenkami, které se zprvu mohou zdát neuspořádané, mylné nebo fantastické, vám téměř vždy otevře nový pohled. Společná cesta nad jednotlivými větami se velmi brzo stane cestou ve větách, aby se nakonec zúčastnění pustili do spodních, živných vrstev předloženého textu. Lenka Karfíková je svým studentům za tyto dialogy vděčná; její slova jsou toho dokladem: „Děkuji účastníkům zmíněného semináře za trpělivost a zájem, které projevili ve čtení Augustinovy filosofické korespondence, i za pozoruhodné podněty k její interpretaci.“

3. Pro mě důležitým znakem autorčina přístupu k filozofickým úvahám je jejich zpřístupnění ve formě srozumitelné člověku 21. století. Kdybych se měl sám na vlastní pěst pouštět do relektury Augustinových prací, kladl bych si nejčastěji tyto otázky: Jak hovořit o člověku a jeho myšlenkovém světě z doby čtvrtého a pátého století po Kristu, a navíc s vědomím, že on sám navazoval na autory ještě starší, Plótína či Platóna? Jak se vypořádat s popisem a exegezí pojmů, které bývají často neukotvené a rozvolněné a které se v současném filozofickém diskurzu příliš neobjevují? Jak přiblížit čtenáři Augustinovo pojetí Boha, vzpomínek, duše a těla? Jak psát o jeho představách, týkajících se matematiky, estetiky, hudby či poezie? Tohle všechno musela mít Lenka Karfíková na paměti, aby mohla hovořit k současným čtenářům. Augustin v jejím podání není socha z kararského mramoru ani svatý obrázek. Je to muž mnoha vnitřních rozporů i moudrosti, který pro nás vyzískal věci, bez kterých bychom byli o něco chudší.

Své úvahy o Augustinově filozofii mládí rozdělila autorka do čtyř hlavních kapitol, přičemž ta poslední obsahuje dva z autentických dopisů mezi Augustinem a jeho přítelem Nebridiem. Právě na této korespondenci je nejlépe vidět, jak důležité bylo pro Augustina přátelství s druhými lidmi, s nimiž si vyměňoval myšlenky, teze a zkušenosti duchovního života. Filozofie a filozofické myšlení, jak připomíná Lenka Karfíková, mohou být právem chápány také jako svého druhu „duchovní cvičení“. Filozofie tak nemusí být nudná činnost na hranici usnutí, nýbrž může se stát významným motivem lidského života, a to asi v tom smyslu, jako když filozof Jan Sokol hovoří o Patočkově vztahu k filozofii jako o něčem, s čím si člověk ve svém životě vystačí, co ho dovede naplnit, přinést mu radost a duchovní a intelektuální uspokojení.

Na podkladě Augustinových cassiciackých dialogů i jiných děl se autorka zabývá otázkami, které si i po více jak šestnácti staletích podržely svoji atraktivitu. Dnešnímu čtenáři musí znít povědomě. Ač z jiných pozic a jinými slovy, možná se ptá na totéž, na co se ptáme my. Spočívá moudrost v hledání pravdy? Je moudrost pravou mírou, a tedy plností? Jsou svobodná umění cestou k moudrosti? Je filozofie láskou k moudrosti? Má moudrost něco společného s podobou vnitřních vztahů Boží Trinitas? Co je duše, co tělo a jak na sebe vzájemně působí? Je tělo „jen“ přívažkem duše, kterou stahuje do podsvětí, anebo je lidské duši a jejím pochodům také v něčem užitečné? Odkud může vzejít uzdravení těla v křesťanském filozofickém ohledu a je takové uzdravení vůbec možné? Nad tím vším Lenka Karfíková rozvažuje a má přitom na zřeteli podobná i protichůdná mínění autorů Augustinovy doby, i autorů starších a mladších. Najdete tu jasné, zřetelné teze i váhání, zda Augustin věc promyslel logicky správně anebo jestli mu autorka správně porozuměla. Tento rozměr myšlení je občerstvující. Souvisí podle mého s hlubokým porozuměním autorovi i tématu jeho rozvah a meditací. Byl to právě Augustin, kdo ve svém relativně dlouhém a nejednoduchém životě precizoval své rané postoje, učení a zvláště zaujetí platónskou filozofií. Je pozoruhodné, že z tohoto filozofického tázání vystupuje postava skutečného člověka bez glorioly a posvátné nedotknutelnosti. Fenomén přátelství, symbolizovaný setkáváním, společným životem a korespondencí s mnoha přáteli v Itálii a později v severní Africe, je dokladem, že dílo hipponského biskupa, jenž v životě ušel neuvěřitelně dlouhou cestu, má sílu proměňovat i moderního, ke smyslu obráceného člověka.

Poslední, avšak důležitá glosa, se váže k ediční práci. Studie Lenky Karfíkové je vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem: seznamem literatury, zkratkami periodik a edičních řad a rejstříkem citovaných latinských a řeckých textů. Poznámky pod čarou tvoří téměř polovinu celé studie. Je třeba vyzdvihnout péči, která byla knize věnována. Není totiž úplně obvyklé, aby se latinské a zvláště řecké texty, citované s příslušnými přídechy a přízvuky, podařilo vysázet a udržet bez chyb. Tuto drobnou finesu samozřejmě ocení spíš filolog, ale může být cenná i pro samotného čtenáře. Je znakem pečlivosti a pozůstávání s textem po celou dobu jeho zrodu, od první věty po tisk. Práce redaktorů svazku Petra Kitzlera a Vladimíra Nedvídka přinesla své plody. Nakladatelství Oikúmené tak stále zůstává v českém nakladatelském prostředí místem, jež přeje vydávání patristických a obecně filozofických děl. Mohou se zde setkávat lidé různých naturelů, kteří chovají ke světu antické kultury sympatie a rádi do něj nahlédnou. Nemusí být nutně odborníky v přísném slova smyslu. Jak už bylo řečeno, styl a hloubka autorčiných úvah má na mysli čtenáře 21. století. Zdá se, a to i podle tempa vydávání jednotlivých studií, že novodobý čtenář své autorce rozumí. Po knihách Lenky Karfíkové byl totiž mezi studenty, kolegy a zájemci o filozofii vždy velký hlad. Domnívám se, že právem.