V létě roku 2014 vtrhlo téma první světové války do mediálního prostoru s nebývalou razancí. Připomínání sarajevského atentátu, který se stal záminkou pro vstup evropských velmocí do globálního konfliktu, otevřelo prostor pro širokou recepci prací historiků akademicky se zabývajících právě touto nechvalně proslulou epochou. Nová vlna zájmu o čtyřleté období plné fyzického i psychického násilí a smrti se nevyhnutelně v nejbližších dnech vzedme v souvislosti se stým výročím ukončení bojů a vzniku Československé republiky. Je to i skvělá příležitost sáhnout po knižní produkci pocházející od špiček české historiografie, která se na trhu objevila během uplynulých pěti let.

Navazujíc na dnes již klasickou studii Ivana Šedivého (nar. 1959) Češi, české země a Velká válka 1914–1918, vydanou v roce 2001, která se v roce 2014 dočkala druhého vydání, se mladší generace badatelů zaměřila s pomocí nástrojů sociálních a kulturních dějin na různé podoby válečné každodennosti. Zatímco Jiří Hutečka (nar. 1979) se v roce 2016 ve studii Muži proti ohni: Motivace, morálka a mužnost českých vojáků Velké války 1914–1918 podělil o znalosti týkající se individuálního prožitku mobilizace a bojové akce obyčejného českého brance, Rudolf Kučera (nar. 1980) se knihou Život na příděl, vydanou v roce 2013, zapsal do povědomí poučeného čtenáře jako přední odborník na dějiny života zázemí bojující rakousko-uherské monarchie.

Kniha Cesty z apokalypsy, nedávno uvedená na český knižní trh, představuje rozšíření jeho badatelského zájmu a nabízí poutavé a neotřelé téma s potenciálem změnit pohled na události, jež se odehrály na podzim roku 1918. Autorská dvojice skládající se ze jmenovaného Rudolfa Kučery a Oty Konráda (nar. 1973), odborníka na vztahy Čechů/Čechoslováků s jejich německojazyčnými sousedy, využila svou špičkovou erudici, aby čtenářům sdělila zásadní informaci o tom, že říjen 1918 nebyl pouze okamžik, kdy nadšené davy vítaly svého prezidenta osvoboditele, ale také krutá doba chaosu, násilí a materiálního strádání, podobně jako dlouhé měsíce a roky, které jí předcházely.

Krev tekoucí mimo zákopy

Kniha se zabývá zcela výhradně dějinami každodennosti válčícího Rakousko-Uherska. Přímé informace týkající se postupu vojsk či zákopové brutality v ní bude čtenář hledat marně. Strhující líčení slavných vítězství a zdrcujících porážek nezůstalo stranou zájmu autorů. Jejich záměrem však bylo prozkoumat, jakým způsobem se zprávy z front a tlak velkých událostí dějin, které představovaly rozhodující boje, rozpad monarchie a vznik nástupnických států, propisovaly do způsobu myšlení lidí nacházejících se v zázemí.

V polovině prosince 1914 vešel do bytu své sestry třiačtyřicetiletý pomocný soustružník a brutálně zavraždil svou třináctiletou neteř. Vypověděl, že k tomu, aby jí prořízl hrdlo, ho inspirovaly myšlenky na spoustu krve tekoucí na bitevních polích. Tento otřesný, ale z globální perspektivy bouřlivého roku 1914 naprosto marginální příběh je čtenáři naservírován hned na první straně první kapitoly. Podobné případy individuálně páchaných vražd různého druhu a provedení tvoří spolu s popisem kolektivně a veřejně páchaných násilností empirickou náplň studie. Případy, kdy byla mladá dívka ubita kamenem a okradena, kdy byla provedena krevní msta, kdy přivolané četnictvo střílelo do rabujícího davu či kdy legionáři v horlivé snaze sloužit mladému Československu zlynčovali na východním Slovensku katolického kněze, jsou ústředním tématem práce.

Již při povrchním prolistování je čtenáři jasné, že povaha let 1914–1922 byla dána zvýšenou mírou násilí i jeho tolerance ze strany diváků. Objektem výzkumu se stal proces brutalizace veřejného prostoru a jeho důsledky projevující se dramatickým nárůstem vražd po roce 1918 či stále vzrůstající ochotou občanů vyjít hromadně do ulic a útočit na majetek i strážce zákonnosti. Je potřeba vyzdvihnout, že badatelské pole autorů není omezeno pouze na oblast českých zemí či Československa, ale zahrnuje i Vídeň, klíčové centrum středovýchodní Evropy, a Tyroly, agrární periferii mocnářství. Kniha tak nabízí nejen procházku po kultuře vítězství, která stále dominuje české kulturní paměti ve vztahu k událostem první světové války, ale také kulturou porážky. Zatímco hladovějící Češi nadšeně zdravili svůj národní stát, stejně hladovějící Rakušané frustrovaní z destrukce velkého Rakouska v podstatě ignorovali státní autority a tyrolští Němci čelili exodu vojáků z nedaleké frontové linie a před novou italskou správou se snažili uhájit co nejvíce ze své etnické specifičnosti (podobně jako sudetští Němci v Československu). Komparativní přístup čerpající v mnohém z postupů transnacionálních dějin tak efektivně ukazuje, jak podobné chování nacházelo v různých kontextech svá jedinečná vysvětlení.

Vražda jako svébytný způsob komunikace

Různé příklady otřesných až bizarních příběhů násilností a nerespektování úřadů či zaběhlých norem chování dělají z akademické práce čtivý text. Nicméně autoři jdou daleko za různé sbírky kriminálních historek z meziválečné éry, jejichž oblibu u široké veřejnosti dokazuje přitažlivost případů vrchního rady Vacátka či vrchního strážmistra Arazima. Autoři jsou především seriózní vědci, kterým je příběh zločinu prostředkem, nikoliv cílem. Jak sami deklarují: „…analýza násilí nehraje v naší práci hlavní roli sama o sobě, nýbrž slouží k širšímu pochopení proměn každodenního světa i toho, jak jej vnímali jejich současníci.“ Jak vražda, tak násilná demonstrace je viděna jako svébytný způsob komunikace, v níž hraje klíčovou roli nejen vrah či násilník a jeho oběť, ale hlavně široká veřejnost vyjadřující se k těmto událostem. Její roli autoři promýšlejí za pomoci analýzy dobových médií. S využitím nástrojů kulturních dějin identifikovali kulturní typ vychytralého zločince a geniálního vraha, který uhranul čtenáře novin a šestákových románů.

Přestože počet vražd po roce 1918 objektivně stoupal, Konrád a Kučera konstatují nepřiměřeně silný zájem ze strany dobového tisku šířit zprávy o tomto typu chování. V době zostřené cenzury a okleštění politického života šlo o taktiku směřující k zachování čtenářské přitažlivosti mediálního obsahu. Tento typ žurnalistiky, ve které se střídaly bulvárně laděné popisy násilností s informacemi z bojiště, navíc podporovala státní moc s cílem navyšovat obezřetnost obyvatelstva a jeho ochotu spolupracovat s bezpečnostními složkami. Pocit ohrožení posiloval i názor tehdejší medicíny spočívající v biologizující teorii degenerace. Ta tvrdila, že dědičné sklony k trestné činnosti v mysli vraha pouze čekají na silný impuls, jenž rozehraje vnitřní pohnutí vedoucí k nepředvídatelné brutalitě. Její odpůrci z akademického či politického prostředí naopak tvrdili, že zločin plodí bída rozšiřující se v důsledku ekonomických problémů státu. Důsledkem byla dle autorů atmosféra podezřívavosti a strachu rozkládající sociální soudržnost i na úrovni lokálních komunit. Soused se za války mohl stát vrahem stejně jako postava tuláka či válečného zběha.

Autoři skrze výklad interakce publika s novinářem a vraha s obětí rekonstruují dnes již těžko do důsledků pochopitelné přesvědčení o celospolečenském úpadku a postupném totálním rozkladu. Mediální obrazy vraždy vykreslené ve snaze podtrhnout brutalitu a chladnokrevnost vraha vedle alarmujících čísel válečných obětí doplňovaly žitou realitu nedostatku základních potravin a dalších životních potřeb. Většina obyvatel tak s úžasem pozorovala rychlý rozpad monarchie, jejíž struktury nebyly schopné zajistit ani základní materiální jistoty, ani bazální potřebu pocitu bezpečí.

Politika ulice a konflikt vizí poválečné obnovy

Zatímco v první polovině knihy se autoři věnovali individuálnímu násilí, které se snažili vykládat v komplexních kategoriích všeobecného porozumění, v druhé polovině se zaměřili na tvorbu násilí v podobě kolektivních nepokojů, kde anonymní aktéři dostali příležitost vyjádřit svým jednáním názor na panující situaci i na různé varianty poválečné budoucnosti.

Přestože předkládaná kniha nabízí ucelenou argumentaci s dostatečným počtem konkrétních příkladů, neměl by čtenář minout možnost zalistovat již zmiňovanou starší Kučerovou prací Život na příděl, aby do důsledků pochopil krátkodobý zvrat, který nastal v dlouhodobém vývoji kolektivního protestu. V průběhu 19. století mizela z veřejného prostoru praxe násilného jednání ve prospěch institucionalizovaného vyjednávání a poklidné demonstrace vyjadřující kolektivní zájmy. S postupujícím válečným nedostatkem se však praktiky jako davové rabování obchodů a skladů, přepadávání vozů a vlaků s potravinami či různé vzpoury (např. pacientů v nemocnicích) opět staly součástí každodennosti.

Naprosto nedostatečné přídělové hospodářství hnalo do ulic nejen obyvatele dělnických a chudinských čtvrtí, ale i příslušníky střední třídy snažící se obstarat si alespoň základní potraviny. Postávání ve frontách před pekařstvím či snaha vyjet na venkov a opatřit si jídlo přímo od producentů však často končila rozbitou výlohou, násilným obsazením statku či krádežemi přímo na polích. Jak zdůrazňují sami autoři: „Násilné jednání protestujících či jinak pobouřených kolektivů nebylo výlučně důsledkem nezvladatelného hněvu, který by slepě ničil vše, co mu stálo v cestě. Daleko spíše se v něm odhaluje specifická řeč násilí, jež jasně strukturovala situaci na domácí frontě.“ To je vysvětlení, proč se členové rabujícího davu vykládající obsazený vůz s moukou snažili majiteli zaplatit tím, že mu do vozu házeli mince.

Násilí bylo určitou strategií, jak si opatřit potraviny, avšak často nešlo o naprostou rezignaci na předválečné morální normy. Zajímavé je jak předložené geografické srovnání odkrývající různé formy a podoby popisovaného chování v průmyslových regionech, velkoměstě či na agrární periferii, tak jeho proměna v čase. Zlomovým okamžikem bylo složení zbraní na bojišti. Konec války dal vzniknout specifické kultuře vítězství v nové Československé republice a zároveň kultuře porážky charakteristické zejména pro centrum monarchie. Zatímco vznik národního státu znamenal posílení státní autority v očích drtivé většiny Čechů včetně jeho ozbrojených složek, Rakousko se propadlo do ještě většího zmatku. Váleční veteráni vracející se z československých legií ochotně narukovali do nové armády či posílili bezpečnostní složky, ve Vídni se odehrávaly přestřelky ozbrojených pravicových a levicových milic a stát ztratil monopol na násilí. Závěrečná pasáž knihy, v níž autoři popisují tlaky fašistických černých košil na násilné poitalštění německých oblastí Tyrol nově spadajících pod italskou správu, dává nahlédnout do budoucího vývoje, jehož byly události první světové války bezesporu katalyzátorem.

Předkládaná práce potvrzuje, že téma první světové války se stalo polem průniku důležitých konceptuálních inspirací do české historiografie. Závažnost tématu a potřeba jeho detailní analýzy povstává v neposlední řadě z faktu, že právě popisovaná chaotická a násilná doba rozkladu v době Velké války se stala ústředním místem paměti jak sovětského komunismu, tak německého nacismu a italského fašismu. Zatímco Adolf Hitler bojoval v zákopech první světové války, nechával se Vladimir Iljič Lenin uhranout mocí centrálního plánování válečné výroby i silou strádajícího davu, který se cítil zahnán do kouta. Důsledná analýza konkrétního chování obyčejných lidí konfrontovaných s rozkladem struktur dávajících smysl civilizaci se pro vysvětlení následných hrůz dvacátého století zdá být naprosto klíčová.