Evropa roku 1918 se od Evropy roku 1914 lišila diametrálně, a to snad ve všech myslitelných ohledech. Právě skončivší první světová válka zanechala výrazné stopy v politickém uspořádání velké části kontinentu, ve vývoji techniky, v kultuře a v neposlední řadě i v myšlení desítek milionů lidí. Rozpad několika velkých říší, nepříliš dobrá ekonomická situace, traumatické zážitky z bojišť a obecný příklon k násilí jako běžné formě prosazování vlastních požadavků vytvořily atmosféru, jež měla k idylickému míru velmi daleko. O hlubší analýzu poválečného vývoje Evropy do roku 1923 se pokusil německo-britský historik Robert Gerwarth (nar. 1976), absolvent Humboldtovy i Oxfordské univerzity, v současné době činný na univerzitě v Dublinu, kterého čeští čtenáři již měli možnost poznat jako autora životopisu Reinharda Heydricha (Paseka, 2012). Gerwarth se dlouhodobě zabývá dějinami Německa a střední Evropy v letech 1871–1945 a také dějinami paměti a násilím v dějinách.

Knihu Poražení: Světová válka byla jen jedna rozdělil autor do tří částí. V první, s prostým názvem Porážka, se věnuje jak vývoji na východní frontě, který vedl ke kapitulaci Ruska a jeho vystoupení z války, tak situaci na frontě západní během posledního roku války. Podrobně rozebírá i válečný vývoj na Balkáně, kde pro většinu zemí první světová válka představovala jen pokračování balkánských válek z let 1912 a 1913. Určitým způsobem tato část představuje jakýsi úvod, neboť události v ní popisované se většinou odehrály ještě před podpisem příměří v listopadu 1918.

Druhá část již názvem Revoluce a kontrarevoluce naznačuje, že stav, který v Evropě po podepsání příměří nastal, rozhodně nelze označit jako mírový. Samostatné kapitoly si vysloužila činnost jednotek freikorpsů v Pobaltí, která se neobešla bez zvěrstev plně srovnatelných se zločiny odehrávajícími se později na východní frontě druhé světové války, i probíhající občanská válka v Rusku (respektive podle Gerwartha občanské války, neboť tento konflikt vidí jako několik paralelně probíhajících válek). Revoluční myšlenky pronikly ale i dále na západ, o čemž svědčí vznik Maďarské a Bavorské republiky rad a několik dalších, méně známých pokusů o vznik států na komunistické bázi. Tyto snahy vyvolaly reakci názorových oponentů a situace v mnoha německých, rakouských, maďarských i bulharských městech tak chvílemi připomínala občanskou válku. Protože většinu radikálních názorových proudů spojovaly antisemitské myšlenky, věnuje autor pozornost i útokům na židovské obyvatelstvo, přičemž krátce zmínil i nelehké postavení uprchlých Židů z východní Evropy (posléze i mimo němčinu označovaných „Ostjuden“), pro něž neměli příliš vlídných slov ani jejich ve střední Evropě usazení souvěrci. V poslední kapitole této části se autor zaměřil na všeobecné obavy z rozšíření vlivu radikálních levicových myšlenek, které se vyskytovaly i v zemích jako Španělsko a Irsko a které pomohly k moci Benitu Mussolinimu a Adolfa Hitlera přiměly k prvnímu pokusu o převzetí vlády v Německu.

Závěrečná část Rozpad impérií se zabývá problémy spojenými se zánikem starých říší a stanovením hranic jejich nástupnických států. Zde se autor nepříliš překvapivě dotkl i nově vzniklého Československa a řada českých čtenářů nejspíše ponese nelibě, že u navrátivších se legionářů, tvořících základ nově vzniklé armády, Gerwart akcentuje především násilnosti, jichž se v boji proti skutečným i domnělým nepřátelům mladého státu dopustili. Více prostoru se dostalo především bojům o ustanovení hranic Polska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a především bojům mezi Řeckem a Tureckem, které si počátkem dvacátých let dokonce vynutily intervenci Červeného kříže a přinesly zásadní změny etnického složení v oblasti, své domovy museli opustit například pontští Řekové, žijící v tomto regionu nejméně od roku 700 př. n. l. Situaci v poválečné Evropě příliš nezklidnila mírová jednání v Paříži, kam nebyli zástupci poražených zemí vůbec pozváni a kde se ani zástupci zemí Dohody a jejích spojenců nebyli schopni v řadě otázek shodnout. S výsledky konference tak nebyl spokojen téměř nikdo, poražené státy pak nejméně. V tomto světle není těžké pochopit, proč nacistická hesla o odmítnutí podmínek „versailleského diktátu“ získala v Německu širokou podporu, přičemž podobné nálady byly silné i v ostatních poražených zemích. Dlouhotrvající jednání s vágními výsledky pak jen podpořila řadu nově vzniklých států v úsilí zajistit si vládu nad spornými územími silou co nejdříve. Jako příkladu extrémní nejasnosti mírových ustanovení a slibů daných ještě v průběhu války věnoval autor celou jednu kapitolu jaderskému městu Rijeka.

V epilogu Robert Gerwarth dospěl k závěru, že obecný mír byl v Evropě nastolen až v roce 1923, stál však na velmi vratkých základech. Většina demokratických evropských států během dalších let více či méně plynule přešla na nějaký druh autoritativního režimu, a nakonec tak bylo v předvečer druhé světové války v Evropě méně demokratických zemí než v předvečer světové války první (ač to autor výslovně nezmiňuje, potvrzuje tím platnost označení meziválečného Československa jako „ostrůvku demokracie“ ve střední Evropě). Jistě není náhodou, že právě během bojů následujících po podepsání příměří se poprvé setkáváme s řadou jmen, která se později proslaví během druhé světové války.

Autorovi nelze upřít schopnost vidět vývoj v souvislostech a propojit události, které většina čtenářů dosud vnímala jako izolované dějinné epizody. Snad jen jeho specializace na násilí v dějinách může někdy vést ke směšování systematických násilností a jednorázových excesů (přinejmenším některé příklady, které uvádí, tímto dojmem působí) – byť odsouzeníhodné jsou samozřejmě oba případy. Poměrně velký prostor věnuje autor vývoji na Balkáně, který obvykle patří k historiky spíše opomíjeným bojištím první světové války, na druhou stranu finské občanské válce, ač ji sám označuje za neobyčejně krvavou a jednu z nejbrutálnějších v moderních dějinách Evropy, věnuje všehovšudy necelé dvě strany textu.

Ačkoli kniha nese všechny atributy odborného textu, včetně více než devíti set poznámek pod čarou (v důsledku čehož samotný text zabírá jen něco přes 250 z celkových 432 stran knihy), je psána jazykem srozumitelným i čtenářům bez hlubšího historického vzdělání. Pro čtenáře v historii zběhlé však zároveň přináší řadu nových postřehů a podnětů k zamyšlení. Poctivou práci odvedl i překladatel Ludvík Gréc a redakce, takže čtenářovu pozornost zbytečně nerozptylují chyby ani překlepy. Publikaci tak lze doporučit nejen zájemcům o historii, ale i těm, kdo se snaží pochopit některé z problémů trápících dosud, či přinejmenším do nedávné doby, především východní a jihovýchodní Evropu.