Slovo islám se stalo jedním z nejskloňovanějších slov počátku 21. století. Starobylé, rozmanité a eticky nosné náboženství je předmětem hovorů i příčinou vyhrocených diskusí. Setkání s muslimy různých kultur a studium islámských pramenů však ukazuje, že globálně má islám jen pramálo společného s povrchními zprávami televizí a novin, které z něj dělají cosi ponurého a zaostalého.

Kniha renomované historičky a pedagožky Carole Hillenbrandové (nar. 1943) o islámu je v českém překladu patrně dosud nejčtivější prací o tématu, které dnes, jak se zdá, zajímá snad každého. Autorka je emeritní profesorka (Honorary Fellow) univerzity v Edinburghu, kde pracovala na School of Literatures, Languages and Cultures a v centru Islamic and Middle Eastern Studies. V současnosti přednáší na University of St Andrews, konkrétně v School of History. Její studie patří k respektovaným dílům, a to jak v nemuslimském, tak v ryze muslimském prostředí. To dokládá i fakt, že profesorka Hillenbrandová obdržela v roce 2005 jako vůbec první nemuslimka Cenu krále Fajsala pro islámské studie (King Faisal Prize for Islamic Studies). Z jejích knih jmenujme trojici nejznámějších: Turkish myth and Muslim symbol: The Battle of Manzikert, 2007, The Crusades: Islamic Perspectives, 1999, a The Waning of the Umayyad Caliphate, 1989.

Hillenbrandové nový titul Islám: Historie, současnost a perspektivy citlivě přeložila Jitka Jeníková. Překlad je mimořádný, vyznačuje se porozuměním odborné terminologii a nezaostává ani za specifickými finesami autorčina jazyka. Kniha o dějinách i přítomnosti islámu je kritická a kontextuální studie, jejímž hlavním znakem je podle mého mínění – úcta k vyznání druhých, potřeba kritického pohledu a snaha zbavit čtenáře neodůvodněného strachu z toho, co z islámu činí zvláště na zkratce a povrchnosti založený svět elektronických médií. Carole Hillenbrandová nestojí na straně muslimů či nemuslimů, v textu nikomu nenadržuje.

Zkušenosti s adorací

Publikace má podle autorčiných slov „sloužit studentům vysokých škol a zájemcům z řad běžných čtenářů“. To nepochybně splňuje dokonale tam, kde čtenář přichází s určitým předporozuměním a religionistickým poučením a není v tématu úplná tabula rasa. Hillenbrandová počítá se základní obeznámeností v oboru dějin náboženství, a to nejen u islámu, ale také u judaismu a křesťanství. Její pohled na islám z pozice nemuslima a akademicky vzdělaného člověka je atraktivní pro obě strany, muslimskou i nemuslimskou, respektive jinověreckou. Domnívám se, že zaujme i ty čtenáře, kteří si udržují vůči náboženstvím odstup a sledují je pouze v jejich historické a popisně religionistické dimenzi. Právě takhle byste totiž chtěli, aby někdo smýšlel a mluvil o tom, co tvoří jádro vašeho života, ať už to je náboženství, filozofie, umění, věda, řemeslo, sport, nebo politika. Pojednávat o těchto věcech do hloubky, s úctou a bez předsudků dokáže jen málokdo. Autorka si nelibuje v akademickém, zahuštěném jazyku, ani nesklouzává do pouhé informativní mělkosti. Je si vědoma hodnoty tématu, o němž chce povědět něco podstatného.

Knihu tvoří jedenáct úzce provázaných kapitol. Hillenbrandová začíná klíčovými prvky islámu (úvodem do problematiky, osobou Muhammada, Koránem a vírou) a postupuje k praktickým věcem islámské věrouky a víry (k rozmanitosti islámu, k myšlení a teologii, k súfismu a širokému pojmu džihádu). Práci uzavírá pozoruhodnou statí o ženách, o zítřku islámské civilizace a kultury a dovětkem o islámu v Evropě, potažmo v západní společnosti. Každá z kapitol nabízí na konci seznam sekundární literatury. Jde obvykle o pět knih, které na překlad do češtiny teprve čekají, ale v zahraničí se o nich diskutuje. Samozřejmostí jsou závěrečné poznámky, jež – jak už to u dobrých studií bývá – vytvářejí cosi jako druhou knihu, v níž čtenář může listovat přinejmenším se stejnou chutí jako v hlavním textu. Důležitou součástí je slovníček arabských pojmů a termínů, doplňující literatura a smíšený jmenný a věcný rejstřík.

Práce Carole Hillenbrandové má blízko k myšlení dvou předních českých arabistů a islamologů, jejichž studie jsou českému čtenáři známé. Mám na mysli Luboše Kropáčka (např. Súfismus. Dějiny islámské mystiky, 2008) a Miloše Mendela (např. Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu, 2016). Všechny tři autory charakterizuje nesporná erudice, která prošla dialogickou oponenturou odborníků, osobní zkušenost s islámskou kulturou a hluboce lidský vhled do věcí, jež tvoří každodenní chléb téměř 1,6 miliardy obyvatel této planety. Opominut nebyl ani důležitý prvek knižní kultury, tedy fotografie, mapy či kopie knižních iluminací, které vhodně dovyprávějí výklad.

Autorka nejde, jako například Karima Bennoune (Tady vaše fatwa neplatí. Příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí, 2016) cestou negativních výpovědí o islámu, respektive o jeho vulgárním a primitivním pojetí, které zneužívají političtí a náboženští zločinci a fanatikové proti islámským věřícím v mnoha koutech země. Představuje islám v jeho duchovní, kulturní, umělecké i politické barevnosti a tam, kde je třeba pojmenovat věci bez příkras, vyjadřuje kritiku, již by mnozí muslimové, dokonce ani ti liberálně orientovaní, asi nepřijali. „Ani muslimové,“ píše Hillenbrandová, „nevnímají Muhammada objektivně, svého Proroka milují a nahlížejí na něj naprosto nekriticky.“ S nekritickým uctíváním má však nejen Evropa své neblahé zkušenosti. Připomeňme si nesčetné kulty osobností, před nimiž miliony lidí padaly na kolena, i tragické podoby politického křesťanství, jež často nebralo ohledy na náboženské tradice jinověrců. Právě proto, uvažuje autorka, bychom měli mít pochopení pro postupnou reformaci těch oblastí islámu, které za moderním rozměrem lidských práv a otevřenou náboženskou diskusí poněkud pokulhávají.

Ženy jsou budoucnost

Jako periferní historička Carole Hillenbrandová označuje rovněž všelijaká demagogická a defektní pojetí islámského práva a obyčejů, stejně jako mnohé literární legendy, výmysly a plagiáty, jež nemají s podstatou islámu nic společného. V pozitivním ohledu se čtenář dozví kupříkladu o ženách, které měly v islámské historii statut královen a vládkyň, i o těch, jež hrály v revolucích takzvaného arabského jara významnou společenskou a náboženskou roli. Bez typických ornamentů a patosu, které jsou tak blízké arabskému jazyku a uvažování, se dozvíme o pilířích islámu tak, jak je chápe současný muslim těch zemí, jež nejsou ani ropnými diktaturami, ani v nich nezuří sektářské násilí.

Autorka si všímá také arabského figurálního umění, které je ne zcela přesně pokládáno za zakázané, stejně jako činností, jež se obecně považují za nevhodné – kouření, pití alkoholu či poskytování půjček na úrok. Zásadní je civilní pohled na islámskou rozmanitost, z níž – a to je třeba připomenout – islám vychází jako eticky atraktivní náboženství všedního dne pro všechny vrstvy obyvatel. Kniha se tak jeví jako pozvánka do reálného světa, v němž má islám tisíce podob, od náboženských přes kulturní k politickým. Jak vyplývá z přítomné monografie, hlavní prvky islámské věrouky a víry vytvářejí půdorys pokojného a sociálně orientovaného náboženství.

Čtenářsky nejatraktivnější budou zřejmě kapitoly o Prorokovi, o Koránu, o rozličných formách džihádu a hlavně kapitola o súfismu, tj. o mystickém směru islámu, který by mohl být lidem humanitní orientace blízký. Závěrečné poznámky, které se vztahují k roku 2016 a k nechvalně známým teroristickým útokům na evropská města, vyjadřují obavy nad stavem islámské inkulturace a integrace a zároveň se nevzdávají naděje v nové, reformní proudy, jež by mohly z evropského islámu učinit moderní, respektované náboženství. Právě v metropolích západní Evropy lidé islámské víry a kulturní orientace hledají svou identitu, jež se může stát vůdčím duchem celosvětové proměny islámu v náboženství míru a solidarity. Že v této metanoii budou hrát stěžejní úlohu ženy, je jedním z přesvědčení Carole Hillenbrandové i recenzenta její knihy.