Islám se v posledních letech stal nesmírně populárním a užívaným pojmem. Vyjadřuje se k němu kdekdo a často se zdá, že čím méně znalostí, tím ráznější a rozhodnější má člověk názory, a tím radikálněji za nimi stojí. Překroucené, zkratkovité a mnohdy zcela vyfabrikované informace mohou pak mít na běžného, relevantními informacemi nedotčeného Čecha, jenž měl možnost setkat se s muslimy leda tak při týdenním lenošení v Hurghadě, zásadní vliv. Na nepopsanou tabuli se koneckonců píše nejsnáz. A čím jsou informace prostěji a přímočařeji podané, tím lépe. Atmosféru nejistoty a obav, kterou extrémně posílila nedávná „uprchlická krize“, pak promptně využila různá populistická uskupení k získání moci a vlivu. Jak to ale s tím naším strachem z islámu je doopravdy? Čeho se vlastně bojíme? A má cenu se toho bát? Neměli bychom mít spíše obavy z těch, kdo umně posilují náš strach, a mít se na pozoru před nenávistnými projevy našich bílých, z onoho tolik vyzdvihovaného evropského, křesťanského kulturního základu vzešlých spoluobčanů? Jak mohou vypadat reálné projevy (snad původně ze strachu) pramenící nenávisti?

Na tyto a související otázky hledali odpovědi autoři sborníku Islamofobie po česku, jehož editorem, autorem úvodu a také nejobsáhlejšího příspěvku je arabista, překladatel a pracovník Akademie věd Bronislav Ostřanský (nar. 1972). Ke spolupráci přizval odborníky napříč humanitním spektrem, vedle příspěvků jeho kolegů z oboru se tak může čtenář seznámit s pohledem kulturního antropologa, sociologa, ale také politiloga, právníka či odborníka na bezpečnostní otázky.

Dramatické nepochopení

Jednotlivá probíraná témata se liší a pohybují se na škále od těch nejobecnějších (můžeme vůbec hovořit o islamofobii, když se nejedná o psychiatrickou diagnózu a s úzkostnou poruchou nemá averze vůči islámu a muslimům nic společného?) až po ty nejkonkrétnější (osudy skutečných osob, které se na našem území staly oběťmi zločinu z nenávisti). Všichni autoři se shodnou na tom, že základním problémem spjatým s českou averzí vůči islámu je dramatická míra nepochopení, která prezentaci islámu ve veřejném prostoru provází. Nejčastěji se tak v knize objevuje apel na nezbytnost změny v přístupu k islámu, který je nutné přestat vnímat jako monolit, jako jedinou a jednotnou sadu příkazů a povinností platnou pro všechny. Stejně tak je esenciální přestat klást rovnítko mezi slova „muslim“ a „Arab“ a začít s příslušným vzděláváním už během školní docházky, aby se stereotypní představy podařilo narušit.

Kniha se snaží o přístupnost pro širokou čtenářskou obec, zároveň však nechce přehnaně zjednodušovat, aby neodradila veřejnost odbornou, a zřejmě proto několik autorů v zásadě opakuje úvod a základní premisy. Sborník kvůli tomu působí poněkud repetitivně, na druhou stranu jednotlivé příspěvky fungují samostatně. V případě zájmu o konkrétní téma není nutné číst celou knihu od A do Z, stačí si vybrat „to svoje“.

Konstatování nestačí

Sborníku se dá vytknout absence alespoň náznaku doporučení, jak stávající situaci a atmosféru averze vůči islámu a muslimům změnit. Co dělat, aby začaly být dostatečně slyšet hlasy, které by se staly relevantní protiváhou populistům typu Martina Konvičky či Kláry Samkové, a kde je vlastně vzít? Je příliš snadné svalovat veškerou vinu na „omezené“ a v tématu „nedostatečně vzdělané“ novináře. Nejenže se tím autoři dopouštějí stejného generalizování a zjednodušování, před nímž varují, ale představa, že by média mohla neustále psát o každodenním životě běžných lidí, je naivní. Takové „nezprávy“ by přes veškerou snahu nevydržel číst nikdo.

Cesta proto musí vést jinudy a pouhé konstatování, byť obzvláště v některých studiích (například O sebeprezentaci stránky Islám v ČR nechceme na českém Facebooku od Josefa Šlerky a Jakuba Fialy) podepřené fakty, ke změně aktuálního stavu nestačí. Stejně jako nestačí vyvracet něčí tvrzení vlastním tvrzením bez hlubší argumentace: autoři sborníku snad kvůli omezenému prostoru někdy sami sklouzávají ke generalizování (Vývoj západních představ o islámu a muslimech: O stereotypech a předsudcích od Daniela Křížka), aniž jsou ochotni připustit, že některé obecné výtky vůči islámu skutečně jsou na místě (stejně jako lze vytýkat některé věci jiným náboženským či politickým systémům, kulturám a vlastně všemu, protože dokonalosti dosáhnout nelze).

Islamofobie po česku je každopádně velice přínosný počin. Jako jedna z mála publikací o tomto fenoménu otevřeně mluví a pojmenovává bez obalu a obav jevy, jež jsou s averzí vůči islámu v našem kulturním prostředí spjaté. Je nesmírně zajímavé, že země, v níž žije minimální množství muslimů, generuje tolik zarytých islamobijců, kteří umně využívají nevědomosti a obav. „Lidé mají ale právo se bát,“ argumentovala nedávno vzdělaná mladá žena v debatě o intiislámských postojích a až panickém strachu z muslimů v naší zemi. Právo na strach autoři Islamofobie po česku nikomu neupírají. Nelze ignorovat bezpečnostní rizika a hrozby, které mohou radikální skupiny představovat. Zároveň je ale třeba důrazně říci, že lidé mají především právo na nepřekroucené, relevantní informace, na jejichž základě si mohou (a měli by) udělat vlastní závěry. Sborník Bronislava Ostřanského takovou sadu informací poskytuje.

Vzdát se jednou zaujatého postoje, navíc obvykle velmi vyhraněného, není nic snadného, obzvláště v okamžiku, kdy panuje snad kvůli sílící relativizaci nedůvěra k médiím, ať už těm „seriózním“, či všem ostatním. Jak píše Luboš Kropáček v předmluvě: „Ve vztahu k islámu (a to platí i obecněji) lidé často nehledají seriózní zdroje informací, nýbrž to, co je beztak utvrdí v jejich názorech. Na internetu to jde snadno.“ Zůstává tak otázka, zda má Islamofobie po česku vůbec šanci dostat do rukou těch, kteří by si ji měli přečíst především, zda může jejich názory alespoň zviklat a přimět je, aby se nad předkládanými argumenty zamysleli. Nebo zda osloví spíše jen nás, kdo s nimi souzníme.