„Temné perly, zkažené prsteny, zaprodané šperky… pohřební výbavička skládající se z černých pochmurných maličkostí, které se temně třpytí na ostatních, v nichž hlodají červi představivosti.“ Takto uzavírá úvod ke knize Pohřební výbavička peruánský spisovatel Fernando Iwasaki. Sbírka devětadevadesáti mikropovídek již adjektivem „pohřební“ odkazuje k chmurné náladě, jež tyto příběhy provází. Mnohokrát ale překvapí humorem, který se skrývá pod povrchem.

Fernanda Iwasakiho, autora s cizokrajným příjmením po japonském dědečkovi, prý k názvu knihy inspirovala procházka ulicí plnou pohřebních ústavů. Jeden z nich totiž nabízel „pohřební výbavičku“, tedy službu, kdy zaměstnanci pohřebního ústavu nebožtíka ověsí ozdobami, a když je po obřadu, znovu je sesbírají pro další mrtvé. Kniha na vydání (v roce 2004) čekala dlouhých osm let. Povídky totiž autor musel, jak říká v rozhovoru pro Lidové noviny, stejně jako šperky „vyleštit“ a správně osekat do podoby bonsají.

I když se v současné době Iwasaki k žánru mikropovídek údajně nechce vracet, navazuje na dlouholetou tradici v latinskoamerické literatuře. Jako výrazné předchůdce uveďme tři básníky: Nikaragujce Rubéna Daría, Chilana Vicenteho Huidobra či Venezuelana Josého Antonia Ramose Sucreho. Důležitý je text Dinosaurus („Když se probudil, dinosaurus tam pořád byl.“) honduraského spisovatele Augusta Monterrosa: vyvolal řadu reakcí a získal mnoho pokračovatelů. Mezi nejznámější spisovatele, kteří kdy měli co do činění s „minifikcí“, můžeme zařadit i velikány jako Julio Cortázar, Juan José Arreola či Jorge Luis Borges. Právě poslední zmíněný je také jedním z citovaných autorů na začátku sbírky. Také inspirace Edgarem Allanem Poem a H. P. Lovecraftem dává čtenáři na srozuměnou, v jakém duchu se následující stránky budou rozvíjet. Iwasaki totiž své mikropříběhy napsal v žánru hororu.

Strach, láska a smích
Protagonisté Pohřební výbavičky jsou vrazi, upíři, vlkodlaci, krvelačné jeptišky, duchové, mytická stvoření jako chullachaqui. A taky děti. Autor nás zavádí do opuštěných rozpadajících se domů, zakletých pokojů, k osiřelým benzinovým pumpám, na liduprázdné dálnice, do pohřebních síní, klášterů, nemocnic anebo, a to je velmi časté, do obyčejných domovů vcelku běžných lidí. Z některých příběhů totiž čtenáře zamrazí právě proto, že se mohou přihodit každému. Nejeden rodič se tak přistihne, že instinktivně kontroluje, zda jsou jeho děti v pořádku. Dětem se totiž v Iwasakových povídkách stávají opravdu nepěkné věci, až může čtenáři přijít na mysl Poeův esej Filozofie básnické skladby, v němž americký spisovatel popisuje, jak zařídit, aby měl text co největší účinek na čtenáře. Na rozdíl od Poeova receptu doporučujícího popisovat smrt mladé krásné dívky sází Iwasaki na dětské hrdiny, jak je tomu například ve všeříkající povídce S cizími lidmi se nemluví. Některé z Iwasakových povídek totiž vyvolávají strach spjatý i s další emocí, a to láskou. O koho bychom mohli mít větší obavy než o ty, jež nejvíce milujeme? Fikční text tak obydlují duchové, kteří berou svým (zatím) živým sourozencům hračky, matky čekají na přízraky svých potomků nebo si mrtvé ratolesti posmrtně zamilují talíře krve s lupínky.

Iwasaki prý Pohřební výbavičku psal, aby se jeho čtenáři mohli zasmát, ale uvědomuje si, že ne každý národ se směje stejným věcem. Kdo by se však nezasmál povídce Elektrické křeslo, v níž se čtenář dozví, že není křeslo jako křeslo, ovšem s tímto elektrickým křeslem měl tu čest snad každý… dál se ale již nesluší vyzrazovat pointu. Sbírka v každém případě nabízí značnou dávku černočerného humoru.

Od upírů k extraliterárnímu hledání
Kromě (ne)tradičních hororů však sbírka nabízí i existenciálně laděné povídky, z nichž člověka zamrazí snad ještě více než z příběhů o pohledných vlkodlacích zakusujících nepravé blondýnky. Jiné povídky ze sbírky si pohrávají s extraliterárními odkazy v borgesovském stylu. Většinou se jedná o aluze na biblické pasáže, ďáblovy knihy či bestiáře. Pro čtenáře však můžou být nejpikantnější závěrečné krátké texty, které se vztahují k jednotlivým edicím knihy. Zdá se totiž, že každé vydání knihy souzní s datem, v němž se událo něco tajuplného, strašidelného, zločinného či spojeného se světem nadpřirozena – například druhé vydání knihy se uskutečnilo 16. srpna 2004, v den výročí smrti Bely Lugosiho, maďarského herce proslaveného rolí Draculy. Je pak jen na čtenářích, jestli přistoupí na autorovu hru a zjistí si, zda se jedná o fakta, nebo fikci.

Mísa plná jednohubek
Vyprávění je vedeno zejména v první osobě, což vede k tomu, že čtenář je rychle vtažen do příběhu. Délka Iwasakiho mikropovídek se pohybuje od jedné věty ke dvěma stranám. Výjimku tvoří Dívka z autostopu. Ta se narativně ostatním mikropovídkám vymyká: Iwasaki totiž píše tři varianty příběhu, jeden je vyprávěn z pohledu chlapce, který dívku svezl, druhý z pohledu stopující dívky a třetí z pohledu cizinců, kteří si spolu s dívkou vyprávějí příběhy o dívce z autostopu. Každá z těchto povídek má svoje rozuzlení, a to funguje i samostatně, nicméně všechny tři dohromady gradují požitek z četby. Je však nutno říct, že motivy se v knize často opakují, i některé obraty může čtenář nalézt více než jednou (například vlasy jako pavučiny).

Po formální stránce je škoda, že se redaktoři nevyvarovali drobných překlepů v seznamu povídek, které kazí dojem z jinak výtvarně pěkně navržené knihy („Déja vŕ“, „otec Planca“ s malým p). Chybí použití španělského písmene „ñ“ („Peňa“ místo „Peña“) a závěrečné mikropovídky vztahující se k datovým údajům každého vydání nemají vizuální úpravu jako španělská verze, jež připomíná kaligram ve tvaru otočeného trojúhelníku (snad širšího kůlu na upíry?).

Kumulací téměř stovky povídek také dochází k tomu, že uvedení do příběhu a rychlé rozuzlení začne být poněkud únavné, jako by člověk uzobával ze stolu plného jednohubek, až se jich rychle přejí. Takové stanovisko je však relativní v momentě, kdy se čtenář nerozhodne knihu přečíst za jeden večer, ale nechá se děsit i bavit dlouhodobě. Jen si musí dát pozor, aby se později nezačal bát třeba chodit na záchod. Povídka WC totiž bude čtenáře zaručeně pronásledovat ještě několik dní…