Slovinský režisér a spisovatel Marko Sosič se narodil 22. prosince 1958 v Terstu. Vystudoval divadelní a filmovou režii na Akademii divadelního a filmového umění v Záhřebu. V letech 1991–1994 pracoval jako umělecký vedoucí v Přímořském činoherním divadle v Nové Gorici. Od roku 1997 je zaměstnán ve Slovinském stálém divadle v Terstu, od roku 2005 jako umělecký vedoucí. Kromě zmíněných divadel režíroval také v Lublani (Slovinské národní divadlo) či v Římě (Teatro in Trastevere). Natočil celovečerní film Komedie slz (Komedija solz, 2016). Doposud vydal dvě sbírky povídek Rosa na skle (Rosa na steklu, 1991) a Ze země a snů (Iz zemlje in sanj, 2011), autobiografickou divadelní kroniku Tisíc dní, dvě stě nocí (Tisoč dni, dvesto noči, 1996) a čtyři romány: Balerina, Balerina (1997), za nějž získal terstskou cenu Zrození, zvláštní cenu Umberto Saby, cenu Premio Città di Salò 2005 a byl roku 2007 Pen Clubem navržen na mezinárodní cenu Strega europeo; Tito, amor mijo (2005), za který byl nominován na cenu Prešernova fondu, Ty, která zdálky přicházíš do mé blízkosti (Ki od daleč prihajaš v mojo bližino, 2012) a Krátký román o sněhu a lásce (Kratki roman o snegu in ljubezni, 2014). Všechny čtyři romány byly ve Slovinsku nominovány na cenu Kresnik za román roku.

Román Balerína, Balerína je vyprávěn duševně zaostalou, snad autistickou dívkou (její diagnóza zůstane nejasná, jen v obecné rovině se zmíní porucha vývoje, která nastala v jejím dětství), která krátkými jednoduchými větami zdánlivě téměř nezaujatě popisuje své okolí. Jen ve chvílích emocionálního vzpětí, zmatku, vzteku, strachu či nejistoty se v kuchyni staví na špičky (což jí vyneslo její přezdívku Balerína), zpívá a hází talíři. Prostor, v němž se pohybuje, je omezen prakticky pouze na její pokoj a kuchyň jejich venkovského domu, ven vychází zřídkakdy. Je odkázána na pomoc a péči svých nejbližších, především maminky.

Příběh se odvíjí během 60. let 20. století, někdy mezi patnáctým a třicátým rokem Balerínina života. Balerína sama s lidmi kolem sebe nemluví, ale každou repliku ve svém okolí zprostředkuje pomocí vnitřního monologu svým pohledem a jazykem. Občasná italská slovíčka a další detaily napovídají, že se kniha odehrává na vesnici na Krasu, v oblasti poblíž italsko-slovinské hranice, tady konkrétně na její italské straně. Vnímání času je rovněž výrazně odlišné od běžného chápání. Balerína ví, že když má na nohou ponožky, je zima, když leží v počůrané posteli, je ráno. A tak se její život odvíjí podél pevně daných záchytných bodů a rituálů, které jí poskytují bezpečí a jistotu. Lidé, kteří nebyli u nich doma v kuchyni, pro ni neexistují. Jen prostřednictvím pošťáka, později televize, do domu přicházejí zprávy o tom, co se děje ve „velkém“ světě, války, let člověka na Měsíc aj.

Román byl přeložen do italštiny, francouzštiny, angličtiny, chorvatštiny a srbštiny. Byl rovněž zdramatizován a hrál se mj. ve Slovinském stálém divadle v Terstu.