Chorvatský modernistický prozaik Pavao Pavličić (1946) patří mezi autory, v jejichž tvorbě sehrává významnou roli místo či prostředí, kde žili nebo žijí. V případě Pavličićových povídek shromážděných ve sbírce Loď z vody (chorvatsky 1972, česky 2017 v překladu Jana Doležala) jde o jeho rodný Vukovar.

Vukovar je město na východě Chorvatska, na břehu Dunaje, který zde tvoří hranici se Srbskem; jde ovšem o hranici historickou, oddělující někdejší uherské království v rámci habsburského soustátí od království srbského. Díky této poloze a barokní architektuře městského centra představuje Vukovar jednu z východních výsp střední Evropy na hranici s Balkánem. Tato kulturní a možná i filozofická konotace hraniční linie neušla mj. Claudiu Magrisovi, který ve svém kanonickém středoevropanském kulturním cestopisu Dunaj popisuje tuto kdysi mnohonárodnostní oblast – s odvoláním na Stanisława Jerzyho Lece – jako hranici mezi známým světem, kde se Středoevropan cítí doma, a orientální terra incognita. Zároveň zde Magris nachází jakousi zádumčivou otupělost, strnulé očekávání něčeho, co nepřichází.

A něco podobného se odráží i v povídkách Pavla Pavličiće. Jsou velmi krátké, některé se v překladu vejdou na dvě nebo tři stránky knihy. Jejich děje jsou umístěny do jakéhosi idylického bezčasí, uspořádaného až myticky poklidným rytmem života a umocněného biedermeierovými kulisami maloměsta s krámky a dílnami, šumícími stromy, odpoledními promenádami, vyzváněním kostelních zvonů a ovšem všudypřítomných motivů spojených s řekou Dunajem. Jako obrázky z maloměstského života připomínají zasněně sentimentální žánrové výjevy, vyvedené v jemných pastelových barvách.

Do tohoto prostředí jsou však zasazeny děje čtenářsky náročnější. Jak již bylo naznačeno, nejsou nijak rozsáhlé ani složité, autor si vystačí s jedinou zápletkou a pointou. Východiskem k ději (který ospalé městečko většinou vytrhne z jeho letargie) bývá nějaký předmět či postava s tajemstvím. Typickým Pavličićovým autorským gestem pak je způsob, jakým tyto příběhy dovádí do paradoxních a absurdních závěrů, v nichž se výchozí situace, založená na paralele či podobnosti, obrátí vzhůru nohama tak, že sama sebe popře.

Hrdina první povídky Dopis, který Ivan Radak poslal ze severní Itálie…, například objevuje v existujících, živých jazycích tajný kód, kterému rozumí jen on sám. Ten mu však v konečném důsledku zabrání komunikovat v živém jazyce s ostatními lidmi. V povídce Dar řeči se zase naopak dva obyvatelé městečka dorozumívají celý život pouze očima, a když jednoho dne na sebe promluví, zjistí, že se kód jejich komunikace zhroutil, že už nejsou schopni navázat mezi sebou spojení. Podobně jsou jiné povídky vystavěné například na čtení písmen z pózujících těl mladých baletek (Putující příběh), pojednávají o zvonech, které dokážou vyjádřit nejjemnější odstíny lidských citů a nálad (Velký zvon) nebo o tom, zda lze vybudovat územní celek podle mapy odvozené z atlasu lidského těla (Ljudevit). Autor v dějových pointách domýšlí naznačené konflikty do extrémů a tím, že čtenáři nabízí zcela nepředstavitelné vrcholy či rozuzlení, ohledává zároveň hranici, která odděluje jeho uvěřitelný fikční svět od čiré fantazie; blíží se tím až magickému realismu.

Povídky Loď z vody se všechny nějakým způsobem dotýkají otázky porozumění. Nejsou to ani pouhé obrázky ze života v městečku na Dunaji, ani postmoderní literátské hrátky se znejisťováním významů. Jejich společným hlubokým tématem je naopak jejich hledání, snaha navázat spojnice v komunikaci, tato bytostná lidská hermeneutičnost, potřeba porozumět, nalézat, „co to znamená“ – v jazyce, v krajině, v konstrukci strojů, v lidském těle –, potřeba, která se v krajním případě může obrátit i proti svému nositeli.

Claudio Magris o melancholii, která Pavličićovy povídky prostupuje a o níž byla řeč na začátku, píše, že „má v sobě pocit prázdnoty, který však odkazuje k nostalgii a k potřebě hodnot a významů“. Zdá se, že ačkoli ani Pavao Pavličić, ani městský mikrokosmos Vukovaru v Magrisově cestopise konkrétně nefigurují, terstský komparatista zde opět osvědčil pronikavost svého pozorování.