Odborných studií, knih, monografií a popularizačních článků o vztazích najdeme jenom v českém jazykovém prostoru na tisíce. Zdálo by se, že o fenoménu lidského spolužití už nelze napsat nic nového a originálního. Kniha slovinského jezuity, teologa, pedagoga a uznávaného výtvarníka Marka Ivana Rupnika Hledám své bratry. Lectio divina o Josefu Egyptském však k tématu přináší myšlenky a poznámky, které by lidé snažící se porozumět složitosti vztahů, rozhodně neměli minout.

Rupnik (nar. 1954) si pro svou úvahu zvolil známý příběh starozákonního Josefa, jak jej čtenář najde od 37. do 45., resp. 50. kapitoly knihy Genesis. Leitmotiv osudu Josefova, jeho bratří, rodiny a blízkých je, jak tomu bývá u starobylých vyprávění, jednoduchý. Josef se narodil, když byl jeho otec již stár, a tak byl nejmladší syn milován – mysleli si jeho bratři – víc než všichni ostatní. Ve snech, které Josef má a které vypráví svým nejbližším, se mu potvrzuje, že je mezi svými bratry výjimečný. Nejde však ani tak o něj samého, jako spíš o to, k čemu si ho Bůh vyvolil a ještě vyvolí. Sourozenecká nevraživost jde až tak daleko, že se bratři rozhodnou Josefa jednou provždy zbavit. Josef vhozený do cisterny nezemře. Shodou podivuhodných okolností, v níž hlavní roli sehrává strach jeho bratrů, je prodán do egyptského otroctví a vsazen do královského vězení.

Rozumí snům, dokáže přesně rozlišit jejich smysl. To mu nakonec zachrání život, neboť je povolán faraonem, aby mu také rozluštil sny. Daří se mu to, a tak je tímto vládcem ustanoven správcem nad celou egyptskou zemí. V Kanaánu, kde žila Josefova rodina, nastává sucho, není co jíst, z čeho péct chleba. Otec proto posílá syny do Egypta, aby nakoupili obilí. Ti jsou však zatčeni jako špioni a předvedeni před nikoho jiného než před Josefa. On je poznává, oni jeho ne. Příběh vrcholí v postavě bratra Benjamína, jehož Josef využije k tomu, aby dal svým bratřím, synům Jákobovým, nahlédnout do všeho, co jemu samotnému kdysi způsobili. Dochází k usmíření, celá rodina se nakonec stěhuje do Egypta a usazuje se v nejlepší části země faraonů.

Na pozadí dramatického příběhu, jehož konstitutivní rysy vytvářejí cosi jako prapříběh o komplikovanosti lidských vztahů a lidské povaze, Rupnik interpretuje to, co všichni v nějakém ohledu zažíváme – lásku, přátelství, lhostejnost, závist, nenávist, touhu se mstít i potřebu nalézt usmíření. Všechno se navíc odehrává v limitních situacích – v zemi, kde propuká hlad a kde už sám život není jednoduchý. Autor nepíše v přísném slova smyslu kázání, a pakliže ano, jde spíš o teologicko-psychologickou promluvu či soubor přednášek, které míří k lidem bez rozdílu vyznání. Rupnik, žijící v Itálii, předpokládá, že starobylé biblické příběhy budou čtenáři v hrubých obrysech známé anebo že se s nimi v některém z překladů obeznámí. Jeho úvahy jsou zčásti teologické, a tedy hlavně etické, ale najdeme v nich i hlubší filozofickou a psychologickou reflexi. Jeho čtení Bible zvané „lectio divina“ (svaté čtení, Boží četba) je také určitou formou modlitby, známé v církvi a v teologii jistě již od 3. st. n. l. Čtenář ji může chápat jako „metodu čtení Bible“, či jako poučené čtení biblických příběhů spojené s modlitbou. Jde tedy jak o intelektuální pochopení hloubek a tajů textu, tak o určité duchovní nahlédnutí tam, kam se pouhým rozumem čtenář nedostane. Je pravděpodobné, že si u Rupnikova titulu tuto metodu čtenáři vyzkoušejí, aby zjistili, má-li pro ně nějaký smysl. Je tu patrný didaktický charakter Rupnikova teologického stylu. Nejde však o „vyučování“, spíš o nabídku ke společnému dialogu a tříbení myšlenek.

Čím víc se text blíží konci, tím jsou myšlenky hutnější, náročnější a úžeji spjaté s duchovním rozměrem čteného příběhu. Protipól tvoří první polovina, lépe snad první třetina textu, která se zabývá tématem, po němž bývá u čtenářů velký hlad – tématem lásky. Slovinský jezuita a výtvarník není jedním z nabízečů instantních pravd a mouder. Přináší myšlenky, které se v podobně laděných publikacích příliš neobjevují. Je originální, neopakuje sebe ani druhé, není to typický autorský eklektik. Je radost jeho úvahu číst a dělat si poznámky. Tak například: „Bylo by klamné se domnívat, že reakcí na lásku bude automaticky láska. To by byl druh určitého duchovního idealismu. Láska může vyvolat lásku u osob, které již prošly očištěním.“ Anebo: „Kdo se vytrhne z objetí lásky, tedy k lásce svobodně nepřilne, již nechápe, jak moc je sám milován, ale jen s žárlivostí sleduje, jak jsou milováni ostatní.“ Rupnik, parafrázováno, není „duchovní idealista“, nemaluje lidské vztahy narůžovo.

Dramatický příběh Josefa Egyptského by takové zjednodušení a zploštění nesnesl. Není tu, pravda, příliš humoru a legrace, ale nechybí tu pozitivní vyústění, beznaděj proměněná v naději, zraňující vztah procházející uzdravením, na jehož konci může stát smíření a znovu – láska, úcta, pokora. To všechno v posledku zažijí Josefovi bratři, jejich otec a s nimi i sám patriarcha Josef. Překlad Anny Lexmaulové z italštiny je citlivý a věrný, respektuje zažité teologické pojmosloví i autorův cit pro italštinu, která se mu stala jazykem, v němž myslí, přednáší, píše. Nakladatelství Refugium tak zprostředkovalo čtenářům další z řady knih, které jsou s to oslovit lidi žijící v církvích i ty, kteří s nimi doposud nemají žádné zkušenosti. Je pozoruhodné, co všechno lze vyzískat z několika kapitol Bible, z příběhu, který se může zdát jako skrz naskrz prozkoumaný od biblistů přes jazykovědce po psychology. Tohle není další z brožurek o tom, kterak nehřešit. Domnívám se, že je to jedna z nejlepších prací, které u nás na téma lidských vztahů v překladu v roce 2018 vyšly. Je možné, že právě tato drobná kniha nasměruje čtenáře i k ostatním Rupnikovým pracím, k jeho výtvarnému dílu a k římskému Centru Aletti, jež se zabývá „vztahem víry, kultury a umění; spiritualitou, novou evangelizací a pastoračními tématy. Rozvíjí bohatství západní a východní tradice.“