Nejprve upozornění pro ctitele východní poezie: Aheova knížka není orientální lyrika, ale autorovo čtení Bible a asi nejblíže má ke kázání. Dostává se k nám čtyři roky po smrti svého tvůrce (občanským jménem Ju Pjŏng-ŏn, nar. 1941, píšící pod pseudonymem Ahae či v české transkripci Ahe), kontroverzní osoby, sdružující v sobě několik protikladných aspektů, které však o soudobé jihokorejské společnosti mnohé vypovídají. Předně co se týče pojímání dnes poměrně etablované křesťanské víry, tedy o svébytně a svérázně uchopeném dogmatu. V Aheově případě je okořeněný mýtem o jeho mučednickém věznění. To však nebylo zapříčiněné náboženskou intolerancí, ale ne zcela duchovními praktikami jeho Církve spásy. Ahe byl ovšem i nadmíru úspěšný podnikatel a vynálezce druhé korejské podnikatelské generace, která v jeho případě vsadila na globální ekologii. A dodejme, že jeho skon v roce 2014 má souvislost s celosvětově propíraným skandálem potopení lodi Sewolho, jejímž byl vlastníkem a na které vinou společnosti i posádky zahynulo přes tři sta dětí. Ahe byl obviněn a spáchal sebevraždu (2014).

Byl to člověk natolik vlivný a bohatý, že tímto prizmatem je třeba vnímat i jeho hyperbolizované úspěchy na poli kultury. Jako umělec se realizoval zejména ve fotografii a poezii. A jako takový je znám úzké české veřejnosti, neboť jeho putovní výstava z roku 2011 Pohled z okna měla zastávku právě v Praze. Těžko se k ní dá objektivně vyjadřovat: Ahe proslul tím, že fotil stále ze stejného okna, přičemž výjevy snímal v nastaveném intervalu automat. Chlubil se několika tisíci (2000–4000) snímky denně, co do počtu je to tedy sbírka pozoruhodná. Někteří recenzenti vnímali výstavu pozitivně, nicméně výstavy prosazovali a zařizovali jeho známí a příbuzní, v případě Prahy korejský velvyslanec v České republice Gabriel Oh. Ten stojí i za Aheovou prezentací v prestižních pařížských prostorách. Oficiální životopisy se zmiňují i o jeho lyrice, sochařském umění apod. V Koreji posledních desetiletí je ovšem dobrým zvykem, že se bohatí podnikatelé snaží představit nejen jako mecenáši, ale zejména jako umělci a kromě toho, že si vydání knihy nebo výstavu snadno zaplatí, mohou si zajistit i loajalitu novinářů či spisovatelů, kteří doslovem, recenzí nebo vlastním jménem vytvoří nezbytnou přidanou hodnotu i evidentnímu průměru. Pročež je věcí diskuse a osobního vkusu, zda budeme Aheovy snímky milovat a oceňovat. Lze si učinit názor, neboť nakladatelství Kant vydalo v roce 2012 výpravnou fotografickou publikaci Book on Ahae: So Simple, so Beautiful, so Perfect.

V této recenzi však není řeč o Ahem-fotografovi, ale o knize vydané opět nakladatelstvím Kant s velmi osobní předmluvou Milana Knížáka a pod titulem Větší lásku nikdo nezná (v tiráži Nikdo nemá větší lásku). Určitě zavádějící je označit jejího autora za myslitele, natož původního. Obsahuje dva delší veršované texty, Opravdová láska je jako sen a Láska veliká a široká, vysoká a hluboká s prologem a epilogem, které uzavírají pomyslný tematický kruh. Podle předmluvy i doslovu by měla být ústředním motivem láska, ovšem nikoliv naše, lidská, ale láska obětující, vykupující, tedy oběť syna Božího a Boha-otce. První text zprostředkovává příběh Krista, jeho narození, ukřižování a zmrtvýchvstání s odbočkami, zastávkami a vsuvkami vztahujícími se ke zvěstování a kupícími zejména zmínky proroků o Kristově příchodu, tedy citáty potvrzující jeho pravost jako vykupitele. (Pro zajímavost, toto jsou jedny z klíčových bodů, které byly v prvokřesťanské korejské komunitě často předmětem sporů mezi věřícími i odpůrci.) Druhá „báseň“ má méně konzistentní dějovou linku, v zásadě interpretuje vykoupení, přičemž klade důraz na naši hříšnost. Je mystičtější, bez lyrických mytologických pasáží, o to víc opakuje tezi aktu vykoupení jako aktu lásky. V prvním textu je poselství lásky zřetelné u všech zúčastněných. Proplétá se evangelii a až pro argumentaci přechází autor k prorokům a dalším biblickým textům. Druhá báseň naopak cituje hojně Starý zákon, má více autorských a osobních vstupů, častěji používá spojovacích textů a řazení myšlenek je zde méně ortodoxní. Vše na úkor zřetelnosti ústřední myšlenky. Nejsem s to posoudit, do jaké míry je toto čtení Bible v korejské metodistické komunitě běžné. Ze své skromné zkušenosti mohu potvrdit pouze opakovaný důraz všech interpretací na knihy Genesis, Izajáš a Janovo zjevení. Netuším ani, jak byly texty přijaty v Koreji a zda se distribuce knihy neomezovala pouze na úzkou komunitu nejbližších a evidentní export do zahraničí.

S korejským textem jsem měla možnost se seznámit v roce 2011 za působení Aheova švagra, velvyslance Oh v České republice, který mě požádal o její převedení do češtiny (přání jsem vyhověla a dále se o osud knihy nezajímala). Podle současného překladu bych zběžně soudila na jinou verzi originálu, těžko říct, zda anglického, nebo korejského, v každém případě zde existují drobné odchylky, zvláště u autorských pasáží. Hodnotit překlad však považuji za zbytečné, neboť přímé citáty z Bible tvoří více než polovinu celé knihy a překladatelé se víceméně omezují na spojovací texty. A zmíněné osobní vsuvky, úvodní vysvětlení a závěrečné poselství zabírají pouhé tři strany. Myšlenkově nemůže být kniha převratná a nepředpokládám valnou odezvu. Už proto, že adresáty podobného traktátu mohou být v našich kulturách jen věřící a ti jsou na všech úrovních svých potřeb literaturou zaopatřeni. Určitě neposlouží idejím křesťanství, v tomto směru bych knížku označila za spíše odrazující. Teologům může přinést kuriózní seznámení se způsobem argumentace v zemi geograficky i kulturně vzdálené. Anebo jim ukáže, vlivy kterých církví se v Koreji prosazují jako produktivní.