Fin Miika Nousiainen (* 1973), původním povoláním novinář a doposud aktivní scenárista a moderátor zábavních i diskusních televizních pořadů, má na spisovatelském kontě již čtyři knihy. Jeho humoristická tvorba je zpravidla okořeněna jedním či vícero palčivými tématy, dodávajícími textům oceňovanou literární hloubku. Na motivy Nousiainenových děl vznikly i divadelní hry, které byly uvedeny v mnoha divadlech po celém Finsku, včetně Národního divadla v Helsinkách. Ohromný úspěch autor zaznamenal prvotinou Vadelmavenepakolainen (Uprchlík na malinové loďce, finsky 2007), jež se v roce 2014 dočkala filmového zpracování a sklidila pozitivní ohlas i mimo rodnou zemi. V pořadí čtvrtý román Kořeny (Juurihoito, finsky 2016) je jeho prvním dílem nabídnutým českému čtenáři, a to v překladu Vladimíra Piskoře.

Příběh začíná v Helsinkách, v městské čtvrti Kallio. Rozvedený, životem zklamaný otec dvou dětí Pekka, jehož chrup je v příšerném stavu, čirou náhodou zavítá do zubní ordinace postaršího, strohého, a co se týče péče o zuby, velmi nekompromisního dentisty Eska s totožným příjmením: Kirnuvaara. Jedná se o natolik neobvyklé příjmení, že všichni jeho nositelé musejí být vzájemně nějak spříznění. Osamělý Pekka využívá nově zažehnuté naděje a vynakládá ohromné množství energie, aby pronikl přes Eskův ochranný krunýř. Po prolomení ledů se nově nalezení bratři rozhodnou vydat na cestu, na které odhalí rodinná tajemství a poznají i sami sebe.

Přestože jsou hlavní hrdinové sourozenci, jejich odlišnost je do očí bijící. Pekka je otec veskrze moderní: pracuje v reklamní agentuře, sleduje aktuální trendy týkající se zdravé výživy dětí a pyšní se svými sociálními schopnostmi a cítěním. Oproti tomu starší, ubručený Esko představuje jeho naprostý protipól ¬– stereotyp Fina v té nejčistší podobě. Svěřit se a sdílet běžné věci, natož pak pocity, mu způsobuje stejnou námahu jako vybočení ze zajetých kolejí a pro něj tak důležité jednotvárnosti. O to zajímavějším směrem se jeho nová životní cesta ubírá.

Ve vyprávění se setkáváme s tématy jako rozvrácenost rodin, bolestivé partnerské soužití, výchova dětí v neúplných rodinách a přistěhovalectví, které Nousiainen popisuje barvitě se všemi možnými dopady na jednotlivce i společnost. To vše dovedně ukrývá do textu tak, aby nenarušil jeho plynulost. Nousiainen problémy jen nastiňuje a na několika příkladech je ilustruje, názory však nevnucuje a soud nechává na čtenářích.

Autor příběh dávkuje postupně z perspektivy obou bratrů a pohrává si s čtenářovým očekáváním tím, že před něj staví stejné situace pokaždé z jiného úhlu pohledu. Krátké kapitoly, vnitřní monology a stručné věty umocňují celistvost a přehlednost děje. Zásluhou vnitřních zpovědí dokážeme trápení protagonistů nahlédnout zblízka a něco se o nich skutečně dozvíme. Oproti tomu ostatní příbuzní, na které v průběhu knihy narážíme, zůstanou jenom stereotypními figurkami, občas zábavnými, občas nijakými.

Je pravda, že hlavní dějová linka je vlastně dosti jednoduchá a přímočará, a proto ji Nousiainen obohacuje o rozličné popisy exotických míst a kultur. Dočteme se o protinožcích z daleké Austrálie i o pohodových a vždy usměvavých Thajcích. Ačkoli považuji téma románu za nevšední, některé jeho části jsou předvídatelné, což občas podkopává jeho celkové vyznění. Již od poloviny románu se dá vytušit, kam příběh směřuje, a samotný konec není příliš překvapivý.

Proč bychom ale místo chladných míst nemohli vyrazit za sluncem? Severský román bez mrazu, sněhu a krve může čtenáře zaujmout stejně jako všechny ony oblíbené a známé detektivky. Citlivé zubní kořeny tvoří zajímavou paralelu s kořeny rodinnými, jejichž odhalování před světem může být stejně bolestivé jako odhalování kořenů zubních. Ale nebojte se: i když je v každé kapitole dentální problematika popsána natolik realisticky, že po přečtení budeme zubní nit používat ještě pečlivěji než dříve, kniha není jen o zubech. Je o hledání otce a lásky všech možných podob, je o síle rodinného pouta a neuhasínající touze se dozvědět víc. Román ocení především ti, kteří vyhledávají plynulý děj a vyústění naplněné oním důležitým pocitem zadostiučinění a sounáležitosti, která i ztracencům bez naděje přináší tolik vytoužený šťastný konec.