Na to, že je Antal Szerb dosti významný představitel maďarské literární moderny, máme toho v češtině z jeho díla k dispozici dost málo. Jeho Pendragonská legenda (A Pendragon legenda, 1934), próza s magickými a detektivními motivy, vyšla v roce 1985 v odeonské řadě Čtení na dovolenou, což by v rozporu se skutečností mohlo napovídat, že jde o oddechový žánr; mohla v tom však také být skrytá hra na schovávanou s režimem, pro nějž nejspíš byl Szerb autor tak či onak problematický – jeho dodnes užívané Dějiny maďarské literatury (A magyar irodalom története, 1934) například v socialistickém Maďarsku vycházely v cenzurované podobě. Pokud tedy jde o recepci Szerbových děl u nás, jsou ve výhodě příslušníci federálních generací, kteří ovládají slovenštinu: nový překlad Szerbova základního díla, románu Utas és holdvilág neboli Cesta za měsíčního svitu (1937; slov. Cesta za mesačného svitu v překladu Gabriely Magové) nyní nabídlo nezávislé nakladatelství Zelený kocúr.

Titulní cesta je svatební cesta do Itálie, kterou se svou novomanželkou Erzsi podniká mladík Mihály. Že nově sezdaný pár chce jet strávit líbánky zrovna do Itálie, není rozhodně nic náhodného, Itálie sehrává ve výstavbě příběhu zcela stěžejní roli. Ožívá tu nejen ve svém profánním, fašistickém předválečném období, ale hlavně jako aktualizace mýtu či komplexu mýtů, s nimiž je v evropské kolektivní imaginaci spojena: Szerb navazuje na mýtus římský, františkánský či na topos smrti v Benátkách. Signalizuje to hned na první stránce románu, kdy uvádí Mihályho důvod, proč se do Itálie vydává poprvé až nyní, při příležitosti své svatební cesty: „Měl pocit, že ještě nenadešel čas, ještě na ni není připravený. Itálii si odkládal mezi záležitosti spojené s dospělostí, tak jako plození potomstva, ba v koutku duše se jí bál, stejně jako se bál ostrého slunce, vůně květin a příliš krásných žen“ (s. 5).

Když Szerb píše o „záležitosti spojené s dospělostí“, odkazuje na evropskou grand tour, kavalírskou cestu, která v novověku završovala vzdělání mladého muže a které se dostalo nesčetných literárních zpracování. U Szerba je však tento topos převrácen tím, jak se rozvíjí děj románu. Mihály jednoho večera líčí své manželce, jak byl za studentských let součástí společenství svých vrstevníků orientovaného bohémsky, umělecky a i po jiných stránkách nekonvenčně, a také o tom (jak podle všeho během rozhovoru sám zjišťuje), že se z popsaného prostředí nikdy zcela nevymanil; jde ovšem spíše o vnitřní nastavení, o jeho duši a mysl, protože dotyční lidé mu ze života už dávno zmizeli. Erzsina reakce ho o existenci napětí, které v jeho životě existuje, jen utvrdí, a když kdesi na venkovském nádražíčku omylem nastoupí do jiného vlaku než jeho manželka, vlastně to spíš uvítá. Na tomto místě začíná Mihályova skutečná grand tour, skutečná iniciační cesta, jež má vést k jeho vnitřní proměně.

Při jejím líčení se autor rafinovaně pohybuje na hranicích věrohodnosti a přiznané fikce. I tomu nejnaivnějšímu čtenáři je jasné, že dějové zvraty, kterými Mihály prochází, nejsou ani statisticky možné; tolik náhodných setkání, nepředvídatelných vysvětlení a anagnorizí by žádný „možný“ fikční svět neunesl. Stejně tak obtížně uvěřitelné jsou i všelijaké snové motivy, meyrinkovsky halucinační vize, týkající se především městského prostoru: úzkých uliček a špinavých dvorků italských měst, klášterních kobek a podobných prostředí jako vypůjčených z mobiliáře kulis k brakovým hororům a krvákům, zde však čtenáři předkládaných k uvěření. Díky těmto náhodám se Mihály setkává s některými ze svých souputníků z mládí, aby v setkáních s nimi ještě jednou konfrontoval své aspirace a představy o životě se svou skutečnou situací, totiž budoucím soužitím s Erzsi a pešťskou rodinou, jež od něj očekává, že se po návratu zapojí do rodinného podniku.

Szerb rozehrává mistrovskou hru plnou symbolických významů, v níž však jde v zásadě o jediného společného jmenovatele – o spor mezi spontaneitou a zodpovědností, tvůrčí silou a konvencemi, láskou a institucionalizovanými vztahy a podobně, což je téma obecně lidské a ve 30. letech s jejich rozkolísáváním a zpochybňováním měšťanské morálky „starého dobrého světa“ bylo nejspíš i zcela aktuální. Přitom nenabízí nijak snadné čtení. Jeho postavy nejsou typickými reprezentanty nějaké pozice, lépe řečeno jsou jimi jen vnějšně, v průběhu čtení poznáváme, že je autor vykreslil s nejrůznějšími vnitřními rozpory, jako je tomu u lidí. Podobně jeho hlavní hrdina není ani postava, se kterou bychom se jednoznačně chtěli ztotožnit, ani jasný antihrdina; pro některé vlastnosti – nezodpovědnost, bezohlednost, nedostatek odvahy – je to hrdina velice nesympatický, přesto jeho pohnutkám a jednání rozumíme. Máme sklon věřit, že jeho útěk před vlastním životem je romantické, titánské gesto, kterým se vydává na vskutku kavalírskou cestu za ženským ideálem, goethovským „věčným ženstvím“ (mimochodem právě Goethe je autorem kanonického díla s tematikou grand tour, Italské cesty z let 1813–1817), ale zároveň zřetelně vnímáme, že k tomu celému vlastně přišel bez vynaložení nějakého zásadnějšího úsilí. I to však lze brát jako nápodobu možné, reálné situace. Podobná psychologická komplexnost platí i pro další postavy; k nejzdařilejším místům románu patří Erzsino váhání, zda má, či nemá podlehnout kouzlu jakéhosi perského obchodníka, na nějž na cestách narazí.

Vcelku se dá říct, že Antal Szerb v tomto románu toho na poměrně malé ploše řekl docela dost, aniž by upadl do nebezpečí, že mu z toho vyjde příslovečný dort pejska a kočičky. Svorník, který to celé drží pohromadě, není jen syžet italské cesty, ale autorské gesto, které jsme naznačili výše v souvislosti s nejednoznačností statusu románového světa. Toto gesto neustálého zpochybňování, parodování a ironizování napsaného prostupuje všechny vrstvy románu, jak jsme viděli u postav, a vposledku je v jeho duchu ztvárněna i závěrečná pointa. Bylo by to možné vnímat jako gesto buřičsky destruktivní, ale... není i v tom Szerbův román velmi, velmi pozdním plodem životního pocitu romantiky?