Francouzská spisovatelka Anna Gavalda (nar. 1970) se řadí k úspěšným současným autorům knih pro široké publikum. Debutovala sbírkou povídek Je voudrais que quelqu’un m’attende quelque part (1999, č. Kdyby tak na mě někdo někde čekal), která ve Francii sklidila nečekaný úspěch. Od té doby vydala již několik románů, z nichž většina také vyšla i v českém překladu. V roce 2010 tak vyšel v překladu Dany Melanové Báječný únik (L’Échappée belle), který autorka později doplnila o závěrečný epilog. V této rozšířené podobě se kniha objevila též na našem trhu, a to v druhém českém vydání v roce 2017.

Děj útlé knížky je sám o sobě velmi jednoduchý. Garance, Lola a Simon, tři dospělí sourozenci, kteří se sejdou na rodinné svatbě, se rozhodnou ze slavnosti utéct, aby se mohli setkat i s posledním ze sourozenců, Vincentem. Ten přebývá na opuštěném zámku, kde pracuje jako kastelán. Tímto výletem čtveřice uniká ze svého běžného života a na jeden víkend se vrací do klidného dětství. Uvědomují si silná sourozenecká pouta, která mezi sebou mají, přestože každý z nich je velmi rozdílný.

Za banálním popisem dvou dnů a jedné noci se skrývá spousta emocí i silných myšlenek. Popis blízkých vztahů mezi sourozenci si užije zvláště čtenář, který sám mohl sourozeneckou sounáležitost zažít. Prožívá tak spolu s postavami radost z jejich shledání, spokojenost z prostého společného bytí, vzpomínky na minulost, jež je všechny spojuje, a z ní vycházející společné naladění, kterému nikdo jiný nemůže porozumět: „Mluvili jsme o stejných věcech, jako když nám bylo deset, jako když nám bylo patnáct, jako když nám bylo dvacet (…). Nebylo to nic moc světového, ale přesto… to bylo nekonečně mnoho.“

Celý příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu Garance, jíž je zároveň věnován závěrečný epilog. V epilogu nový vypravěč ve třetí osobě líčí zvrat v životě této dívky, který způsobí jeden zatoulaný pes. Garance se díky němu rozhodne jít vstříc velkým životním změnám, podá výpověď v práci, sbalí svůj život do stěhovací dodávky a odjíždí na venkov vystřídat na zámku bratra Vincenta, který mezitím odcestoval se svou novou přítelkyní.

Kniha nezůstává pouze u sourozenecké tematiky. Garance se například také zamýšlí nad předurčeností lidské povahy výchovou a prostředím, v němž člověk vyrůstá. Popisuje sebe a své sourozence jakožto lidi, kteří „se dokáží dívat výš a dál“, ale chybí jim sebedůvěra, za což podle ní mohou právě jejich rodiče. Jejich povahu staví do opozice vůči povaze povrchních lidí: tu zde ztělesňuje sekernická Carine, přítelkyně jejího bratra, jejíž nepochopitelné vyhrocené chování Garance odůvodňuje rovněž prostředím, ve kterém Carine vyrůstala. Garance se pozastavuje i nad nuceností rodinných oslav, nad konvencemi a přetvářkou: „Děti jsou ospravedlněním rodinných setkání i naší útěchou, když už se jich musíme účastnit. To na ně je nejlepší pohled. Vždycky jsou první na parketu a jenom ony se odváží říct, že svatební dort je hnusnej.“ Tyto různorodé úvahy jsou podány vtipně a se silnou dávkou ironie, takže se čtenář rozhodně nestihne nudit.

Na jednoduchém příběhu je poutavý také jazyk, jímž je zprostředkován. Gavaldiny knihy jsou obecně velmi čtivé, a to zásluhou autorčina specificky dynamického stylu. Podobně jako ve svých předchozích dílech využívá Gavalda velmi často autenticky působící dialogy a vnitřní monology, text osvěžují citoslovce, nedokončené výpovědi, jednoslovné repliky, ironické poznámky, anglicismy, fonetický zápis prostředků mluveného jazyka, hovorové výrazy i vulgarismy. Příběh má působit tak, jak by ho mohl zažít kdokoliv z nás.

Ve snaze co nejlépe vykreslit povahu jednotlivých postav je však autentičnost příběhu lehce oslabena: autorka sklouzává k přílišnému zdůrazňování a opakování některých rysů, a tak může postava extrémně povrchní dámy Carine působit na čtenáře možná až moc jednostranně a nerealisticky. Příliš zdlouhavý se zdá být například i téměř dvoustránkový výpis repertoáru skladeb, které si sourozenci přehrávají po cestě domů z výletu.

Spíše než napínavý děj nabízí tato nenáročná kniha pohodové čtení pro zpříjemnění jednoho večera. Přidá k tomu i nejeden podnět k zamyšlení, vybídne k zavzpomínání na vlastní zážitky. Každý má tak šanci odnést si z Gavaldiných stránek něco svého.