Vítězslava Kaprálová jako by byla pro Kateřinu Tučkovou přímo stvořená. Silná ženská hrdinka s velkou vášní pro umění a s kořeny v meziválečném Brně a její dramatický osud na pozadí dějinných zlomů představuje materiál, který do kontextu díla spisovatelky a umělecké kurátorky se zálibou v událostech nedávné historie zcela přirozeně zapadá. Počínaje knihou Vyhnání Gerty Schnirch (2009) o divokém odsunu brněnských Němců, která autorce před devíti lety přinesla velkou pozornost a řadu nominací na různá ocenění, staví Kateřina Tučková svoje literární texty na důkladném studiu dobových materiálů. V poslední beletristické knize (nepočítáme-li povídky v souborech Praha Noir /2016/ či Miliónový časy /2014/) Žítkovské bohyně (2012) dokonce na základě prostudovaných pramenů vytvořila fiktivní, ale jazykově a stylově přesné dokumenty dotvářející románový svět. Toto nutkání zabudovat do fikčního díla nastudované skutečnosti někteří čtenáři a recenzenti oceňovali, jiní kritizovali jako neschopnost více škrtat. Na rozdíl od předcházejících dvou smyšlených hrdinek nyní Tučková čelila výzvě, jak uchopit zcela konkrétní životní příběh předčasně zemřelé skladatelky a dirigentky.

Čtenářské publikum možná poněkud překvapilo a v některých případech i zklamalo, že se autorka románů rozhodla pro zpracování Vitčina osudu formou dramatu. Tučková sama nicméně v rozhovoru pro časopis Respekt (speciál 3/2018 Každý v něco věří) objasňuje, že romány o Vítězslavě Kaprálové existují dva – Ona a Martinů (1995) Jindřicha Uhra a Podivné lásky (1988) Jiřího Muchy (syna Alfonse Muchy a Vitčina manžela) – a další by jí připadal nadbytečný. Konkrétně Muchův román je působivý dokument, který kromě osobnosti Vítězslavy Kaprálové přibližuje život umělců v Paříži na začátku války, a to za využití poznámek a korespondence z autorova archivu. Tučková kromě toho podotýká, že na divadelních prknech je možné zpřístupnit to nejdůležitější, co v životě Vítězslavy Kaprálové figurovalo, totiž hudbu. S tím nelze než souhlasit. I pro čtenáře tištěné verze je ze scénických poznámek zcela evidentní, jak autorka pracuje s akustickými vjemy a původními skladbami. Například ve chvíli, kdy zprvu problematická zkouška přechází v přesvědčivý koncert. Nechme tedy stranou otázku právoplatnosti rozhodnutí nenapsat román a zaměřme se na to, jaké je drama v podání Kateřiny Tučkové.

První ze dvou jednání otevírá sama Vitka parodií rozporuplných názorů veřejnosti na její osobu, kdy uvádí výroky, které si často protiřečí. Talentovaná, nebo protežovaná otcem a slavným milencem? Odvážná umělkyně, nebo dívka lehkých mravů? V podobném duchu se nese většina scén prvního jednání, které nás provede Vitčiným životem od pobytu v Brně (1923–1935) přes studium v Praze (1935–1937) až do předválečné Paříže (1937–1939). Vitka se v něm představuje jako rozpustilá a lehkomyslná, avšak zároveň i cílevědomá, jako bytost, která si nedělá hlavu s mravními přikázáními, ale která se bojí samoty. Scéna střídá scénu a průběžně se představují lidé, kteří skladatelku obklopovali a utvářeli její osobnost. Čtenáři může připadat, že na události bohaté první jednání drží pohromadě hlavně díky úvodním osvětlujícím textům Kateřiny Tučkové, které textu předcházejí. Tam je totiž vysvětleno Vitčino rodinné zázemí, životní osa, charakter jejích vztahů a částečně i vztah autorky samotné k zpracovanému materiálu. Ve světle toho, co se odehrává v jednání druhém, je však nutno konstatovat, že každá z jednotlivých scén první poloviny má svůj význam pro dramatický závěr. Autorka totiž staví opus tak, aby se v první části ukázaly jednotlivé proměnné Vitčiny osobnosti i jejího blízkého okolí, a ona se tak mohla ve druhé části soustředit na zvraty ve Vitčině životě odehrávající se na pozadí historicko-politických událostí.

Druhé jednání začíná stále ještě trochu rozpustile na chalupě Kaprálových, kde se střídají Vitčini ctitelé. Jen o málo později se ale skrze úryvky z korespondence, recitované jednotlivými aktéry, do příběhu vkrádá politická situace a přenáší čtenáře do světa zaskočených emigrantů v Paříži roku 1940. Zde si znovu můžeme všimnout, jak s uměleckým textem komunikují prameny – nejenom v podobě hudby (na základě scénických poznámek), přirozeně je zapojená i korespondence či fotografie (v knize jako příloha). Jak se příběh řítí ke konci, situace ilustrující poslední měsíce Vitčina života se přirozeně spojují se scénami z první části textu. Osamělá emigrantka odtržená od rodiny se schovává pod klavírem jako malá holčička, kterou nechali na Štědrý den doma samotnou, a dospělá žena se odevzdává pod ochranu jiného muže než toho, který vzdor své zamilovanosti dá vždy přednost pohodlnému zázemí u oddané manželky. Kateřina Tučková se na omezeném prostoru a navzdory nutné zkratce snaží představit Vitku komplexně, s obdivem k jejím úspěchům a odhodlanosti, ale i s citlivým ohledem na její nedostatky. Ač pouze pětadvacetiletý, byl život mladé spisovatelky natolik bohatý a ambivalentní, že divadelní zpracování ani nemůže všechny jeho aspekty postihnout. To důležité se ale Tučkové podařilo – přiblížit rozporuplnost výjimečné, nicméně bohužel trochu pozapomenuté osobnosti české hudební scény.

Protože Vitka vznikla jako divadelní hra, je logické, že se od čtenáře požaduje určitá míra představivosti. Kniha mu však jde naproti třeba díky výše zmíněnému autorčině úvodu a díky velmi podrobným scénickým poznámkám, které kromě jevištního uspořádání přibližují například dobovou atmosféru. Nutno ocenit i doslov profesora brněnské JAMU Miloše Štědroně, obzvláště v současnosti, kdy se doslovy u nově vydávaných knih spíše šetří. Tímto celkovým uspořádáním knižní vydání svou existenci zcela ospravedlňuje.